Dům soumraku, kapitola 2

 

Zvuk telefonu prořízl večerní rušno domácnosti.

„Zvedněte to už někdo!“ volala Lenka. „Nemůžu,“ ozval se Daniel, ulepené prsty přitisknuté na papírový model města.

Telefon vyzváněl dál. Konečně starší Dita po něm hrábla s průpovídkou, že na tuhletu práci telefonistky zbude, je to děsný, vždycky sama. Zaujatě si přitiskla sluchátko k uchu.

„Taťko, to je pro tebe. Tvůj pošahanej kámoš.“

Teatrálně obrátila oči v sloup s výrazem šestnáctileté puberťačky. Daniel se už zbavil modelu, zatížil součástku a hnal se k přístroji.

„Tady odtahová služba, zapomněl jste přeparkovat vůz, máte jej u nás k vyzvednutí za pouhých pět tisíc eur.“

„Péťo, nedělej si prdel, přece víš, že auto nemáme.“

„Vy nemáte auto?“ pronesl udiveně jeho dávný spolužák.

„Proboha, copak k nám nechodíš? A co se děje?“

„Hele taťko, řekni mu, ať si nechá ty blbý vtipy Minule se hlásil jako kotelna… trapárna… kdo mu tohle může žrát?“ ušklíbla se Dita a se znechuceným výrazem odešla do koupelny.

„Sežeň mi pojistku,“ vemlouval se Petr, „potřebuju chechtáky, splatit dluhy, však víš.“

„A kde bych ti tak sháněl? Sám jsi profík, ne? Musíš umět ukecat i mrtvýho… že bys zkusil tu márnici?“

„Teďka před týdnem jsem slavil ty pětačtyřicátiny… no šílený… je to v řiti, kráčíme už do hrobu,“ skuhral Petr.

„Jak se kdo cejtí. A co oslava, s rodinkou?“

„Ani se neptej… nasrali mne… pohádal jsem se s tchyní… kráva. To je tak vždycky.“

„Musíš si udržet odstup. Čím dál, tím líp.  Nejlepší je tchyně, kterou vidíš jen na fotce. Tam je to aspoň bez zvuku.“

Petr se na druhém konci linky rozesmál.

„To mi vykládej. Tchán s tchyní maj i naše klíče… dojdu večer z pojišťování, uhoněnej jak sviňa a oni čumej na televizi a žerou k tomu křupky. Však maj přes sto kilo… a ty žvásty k tomu. Minule jsem je už poslal do prdele, Jarka se mnou od tý doby nějak nemluví.“

Daniel znal dobře tyhle stesky, ale měl pro ně docela pochopení. Petr už byl jednou ženatý, vzal si o sedm let starší psycholožku – no spíš ji považovali za případ pro psychiatra. Bylo to takové italské manželství, které skončilo po pěti letech rozvodem… a přibyly alimenty. Bohužel. Ale stává se. Petr nikdy neměl nouzi o holky, vždycky po něm jely, však jich po rozvodu ještě pár vystřídal, až ho za pět let ulovila taková svobodná třicítka. Daniel byl překvapen, jak Petr změnil vkus. Jarka byla tedy kousek – co se týče hmotnosti určitě. Ještě mu říkal, dej si bacha, ať ji nezbouchneš. Prý to nehrozí, že ještě nechce rodinu. A neuplynulo ani půl roku a Petr za nimi došel s tím, že se musí ženit. Jeho nová Jarka byla proti té předchozí nesrovnatelně klidnější a v manželství držela finanční otěže pevně ve svých rukou. Tím se jí taky podařilo odvracet hrozící krach, protože pro Petra představovaly peníze vždy jen klasické oběživo. Nač se obtěžovat nějakými úsporami. Jenže Jarčino příbuzenstvo bylo nesmírně vtíravé a takové každodenní návštěvy tchána s tchyní jsou pro manželství jako rakovina. S těmi neustálými řečmi, jakými zkušenostmi oplývají a v čem všem jim chtějí radit…

Daniel poslouchal další litanie tak na půl ucha, slýchával je stokrát a uměl je už dokonale nazpaměť. S Lenkou sloužili častokrát jako vrba stesků. Zajímavé je, že ač s Petrem se přátelili už dlouhé roky, samotnou Jarku viděli jen na svatbě. Na nějaké setkání ani návštěvu u nich nikdy nedošlo, přiznal si, že ji vlastně ani nezná, takže jak ji může vůbec kritizovat? Nicméně protože se nevídali, k srdci si nepřirostli.

„A co dneska, dneska klid?“ zeptal se Daniel.

„Dneska jsem sám. Jarka šla k rodičům… pohádali jsme se. Řekl jsem ji důrazně, že už nehodlám tolerovat, jak se mi furt montujou do života. Je přece můj a Jarky. No ona není zas tak špatná, docela fajn, zase… jenže už mně taky sere, kráva. Co rodiče řeknou, to odbučí, je to k nevydržení. Můžu teda dneska dojít?“

„A v kolik bys dorazil? Je skoro deset.“

„Proboha ne, taťko… už zase k nám? To jsme poradna pro psychouše?“ glosovala čtrnáctiletá Katka, na půl ucha sledujíc probíhající konverzaci.

„Nikdy nevíš, kdy třeba i ty budeš potřebovat povzbuzení. Člověk nemá přátele odhánět od svého prahu,“ poznamenala Lenka.

„Ale jo, ale pokud to zrovna nejsou nálety pakobylek. Takže tu ještě bude dneska jako opruzovat? A kdy se mám koupat? Dita tam bude půl hodiny a pak přijde váš kámoš, já budu v noční košili a on bude očumovat a zase mít ty blbý kecy.“

Daniel ji gestem odehnal.

„Jak chceš, Péťo. Přespat tu můžeš, místo se vždycky najde, však víš.“

„Prosím tě, zklidni hormon, co by na tobě viděl, není pedofil,“ prohlásila rezolutně Lenka.

Tohle vzájemné špičkování, které v posledních době ještě okořenila puberta dcer, patřilo ke každovečernímu koloritu. Nikdo je stejně nebral zas až tak vážně.

Nakonec i holky tu kolikrát mívaly kamarádky i přes noc. A nikomu to nevadilo.

„On dojde? V kolik?“ ptala se Lenka.

„Prý za půl hodiny je tady. Tak ho můžem čekat za hodinu a něco. O program tedy máme postaráno. Rozhodně nehrozí, že bychom se začali nudit.“

Dochvilnost zrovna nepatřila k Petrovým kladům. Někdy se Daniel divil, jak s tímhle zvládne to své podnikání v branži. Ale zase byl věrný kamarád a ti se nenechávají na pospas osudu.

Daniel se moc nemýlil. Bylo jedenáct pryč, když se rozezněl domácí zvonek. Holky už tou dobou ulehly do svého pokoje.

Petr se přihrnul jako velká voda. Již ve dveřích začal povídat páté přes deváté, mlčenlivostí rozhodně netrpěl. S Danielem byli spolužáci ze střední školy. Znali se spoustu let, jeden čas, hlavně po rozvodu, u nich býval pečený vařený. Pak se asi dva roky ozýval jen sporadicky a teď poslední dobou se frekvence jeho návštěv, k rozladění dospívajících dcer Dity a Katky, výrazně zintenzivnila. Snažil se je udobřit přívalem omšelých vtipů a hlášek, což vyvolalo zcela opačnou reakci, než zamýšlel, jemu to ale nedocházelo.

„Zas bude valit ty svý kydy. Hnedka vypínám,“ glosovala mnohdy Dita a odcházela se ukrýt do svého pokoje. „Ty hlášky má z předminulýho století?“

Na rozdíl od Daniela byl Petr vysoký, měřil dobrých 185 centimetrů, měl na svůj věk ukázkovou sportovní postavu s docela vyvinutými svaly, kterými rád zaujal v posilovně, kam chodil nejméně jednou týdně. Napadlo ho tam začít chodit, když téměř každý den narážel u sebe doma na objemné postavy svých zděděných příbuzných. Kdysi hrával hokej za jeden z městských týmů nižších soutěží, pak zkoušel fotbal, florbal, tenis, ale u ničeho nevydržel déle než dva roky. Pak ho to přestalo bavit a úplně se na sport vykašlal.

 „Není motivace,“ říkával.

Byla to škoda, Daniel ho považoval vždy za slušný talent, ale chyběla mu ta pravá houževnatost. Vždycky se dokázal pro něco nadchnout, ale jen na chvíli. Vlasy mu už řídly, hlavně na čele a na temeni, což se snažil všemožně maskovat, ale příroda měla v tomto pevně trumfy ve svých rukou.

„Ty vole, jak se nabalím z pojistek, nechám si napíchat nový vlasy a budu jak borec, ty už budeš plešatej a já budu zase honit baby,“ říkával.

„To si na to počkám. A se snubním prstenem?“ odpovídala na to Lenka.

„Máte něco k jídlu?“ halekal hned, jak se ocitl v ubýváku. Lenka mu posunky dávala najevo, aby se ztišil, že holky už spí.

„Volume,“ dodávala.

„Mám šílenej hlad!“ pokračoval Petr stejně hlomozně. „Doma prázdná lednička, tchán s tchýní naposled všecko vyžrali, to je neuvěřitelný, jak to do nich padá, a já abych na ně vydělával, teď je Jarka s holkou pryč, nic nenakoupila, a to mne ještě nasrali z pojišťovny, neuznali mi tak skvělý životko, co jsem před dvěma týdny dělal…“

„Co se stalo?“ zeptal se Daniel spíše ze zdvořilosti.

Petr už otvíral dveře od ledničky. „Jé, můžu si vzít tohle?“ ukázal na kus uzeného masa. „Nemáš chleba, Lenko?“

„Se solí by ti nestačil? Ten taky zažene hlad… ach jo, co mám s tebou dělat?“ povzdychla si.

Petr se hltavě zahryzl do masa, ale povídat nepřestal. Mezi polykanými sousty se ztrácela jednotlivá slova, takže celkový význam spíše jen tušili. Ale bylo to jedno. Petr hltal a přebíhal z jednoho tématu do druhého. Sotva se nacpal, hlasitě si říhl. Ukojil si další tlustý krajíc chleba a pokračoval v plenění ledničky. Daniel dal v duchu za pravdu Katce, ano, takhle opravdu nějak vypadají nálety nenasytných afrických pakobylek.

„No vítej u korýtka, prasátko. Napapaný?“ pronesla Lenka sarkasticky ve chvíli, kdy se zdálo, že snad už dojedl.

„No a to životko, to je bordel, svině, zamítli mi ho, protože ten, co jsem ho pojišťoval, je invalida,“ vrátil se Petr ke svému finančnímu fiasku.

„Invalida snad nemůže mít životko, pokud si vzpomínám,“ zalovil Daniel v paměti. „On ti to zatajil?“

„Já se ho neptal, proč taky, chtěl jsem kšeft, tu kolonku jsem jednoduše přeškrtl. Ukecal jsem to na takovou sumu, že bych měl provizi jako prase,“ prozradil bezelstně Petr a začal se shánět po pití. Na kuchyňské lince zahlédl pomerančový sirup, tak si nalil celou půllitrovku několika doušky ji vyzunkl.

Lenka se zaujetím sledovala jeho apetit.

Mastnou rukou si utřel ústa.

„Ještě se musím jít vysrat,“ prohlásil a klátivým pohybem vyšel z místnosti.

Když se vrátil, Lenka na něj zkoumavě pohlédla.

„Tak, prasátko napapané, nabumbané, vykakané, tak co bude dál?“

Mezitím se stačila převléct do krátké noční košile, která jí sahala do půli stehen.

„U vás je fakt skvěle,“ prohlásil. Pohlédl z okna obýváku, které zabíralo téměř celou jednu stěnu. Poskytovalo úchvatný výhled na noční Město.

„Nachystala jsem ti to spaní, můžem si ještě chvíli povídat, ale nezapomeň, že už bude půlnoc a my vstáváme do práce,“ připomenula.

„Ty jsi skvělá, to vám nikdy nezapomenu. Jinak bych dneska tvrdl hladem u sebe v prázným bytě. Ale už mám vymyšlený, jak přijdu k penězům. I ty nový vlasy se pořídím, to budete čumět.“

„Copak, že by nějaké geniální vyloupení banky? Něco jako v Darebáčcích od Woodyho Allena?“ pronesla Lenka.

„Kdepak, začal jsem malovat obrazy. Máte představu, kolik se dá na tom trhnout?“

„Jistě, když máš jméno, tak dokážeš prodat i mazanici za sto tisíce eur, ale pokud vím, tak ty jsi malířství nikdy nestudoval,“ pronesl Daniel a vytáhl si ze skříně pyžamo.

„Na tom nic není. Koupil jsem si knížku, tam je o tom úplně všecko, barvy už taky mám a minulej tejden jsem začal malovat. Olejovkama. Na plátno. To jsem si koupil taky. Bude to bomba. Má to úžasnej psychologickej náboj. Žebračka před kostelem. Na tom vydělám majlant.“

Daniel s Lenkou na sebe pobaveně pohlédli.

„Hele, a nezačal jsi znova kouřit?“ pronesla s potměšilým výrazem Lenka. „A nenacpal sis náhodou do cíga něco zeleného, s těma hezkýma, výraznýma lístečkama, co dělá tak dobře? Nebo jedeš rovnou na cracku?“

„Vy si ze mě zase děláte prdel. Ale ještě budete rádi, až vás pozvu na vernisáž a tam vám prodám obraz za deset tisíc eur, ještě budete prstíčkem hrabat,“ pronesl dotčeně Petr.

„Už se těšíme,“ podotkla Lenka. „A kdo bude sponzor? Že by brouk Pytlík? My teda rozhodně ne. Nám stačí ten potravinový sponzoring.“

Petr jim udělal přenášku, co všechno se v knize o malování dočetl.

„A na vánoce chci od Jarky jako dárek knihu obrazů od italských mistrů,“ dodal.

„Copak? Chceš se živit plagiáty? Takovou Monu Lisu na tvůj způsob, to bych si teda ujít nenechala. Nakonec, i mistr Bean byl skvělej malíř,“ a rozesmála se.

A pak přetrhla rozhovor tím, že všechny zahnala do ložnice. Petr měl ustláno na karimatce. Svlékl se do slipů a zalezl pod peřinu, neustále pokračujíc ve svém monologu.

„Hele, a kde máš vypínač?“ škádlila ho Lenka. „Nějak se zasek, mele furt dokola. Budu ti muset vytáhnout baterky. Kdepak je máš?“ a paží ho chytila pod krk.

„Když mně se tak líbí, jak si mne pořád dobíráš, Lenko. Doma je to nuda. Žádnej humor. Žádný vzrůšo.“

„Žádnej humor? Řekla bych, že s tebou ho musí mít spoustu,“ nevěřila. „A nebo se vykecáváš jen u nás a doma lovíš bobříka mlčení?“

„To ne, ale doma nejsou posluchači. Jarka je teď celá divá do těch Stráží zdraví a štěstí, víte, jak mají léčit všechny nemoci. Tchýně ji úplně zblbla. Je tím celá posedlá.“

Samozřejmě, že o nich věděli. Byla to událost posledního roku. Už v uplynulých letech se občas v tisku vynořovaly zprávy o překvapivých uzdraveních. Tentokrát však nikoliv na poli výzkumů lékařské vědy, ani náboženských zázraků. Daniel se nejprve domníval, že se jedná o další z řady různých sekt, které se čas od času vynoří, aby spasily svět a přitom přivedly na buben celou řadu důvěřivých oveček.

Stráže zdraví a štěstí propagovaly sepětí duše a těla a vyhánění špatných emocí. A tvrdily, že při tom správném přístupu se dají vymýtit všechny myslitelné nemoci. Počet případů zdravení narůstal geometrickou řadou, až si řekl, že úplný podvod to snad být nemůže. Zajímavé bylo, že je nezašťíťoval žádný vůdce, guru, který by svým charismatickým zjevem přitáhl davy. To byla změna. Zejména poslední dobou nebylo dne, kdy by tiskem neproběhly případy nevyléčitelně nemocných, nad kterými už lékaři zlomili hůl a kteří se vrátili zpět do života. A Stráže zdraví a štěstí tvrdily, že dotyční se stali i lepšími lidmi. Což také nebylo úplně vyloučené, neboť na prahu smrti se lidé, tedy aspoň někteří, dokážou změnit k lepšímu.

„Stráže zdraví a štěstí? To víš, že jsem o nich četl, to snad každej. Ale neříkám ti, co si o tom myslet. Je to takové zvláštní, ale když to píše i seriózní tisk… jen ten název mi připadá takový demagogický. No a Stráže… hm,“ zamumlal Daniel. Pod peřinou se mu klížila víčka.

„Tchýně má těžkou cukrovku. Tak o tom pořád shání materiály, informace…“

„Myslíš ta tchyně, kterou tak nesnášíš?“ zeptala se Lenka.

„Zrovna ta, copak mám jinou?“

„No taky jsi měl, předtím…“

„Víš, jaký je neblahý důsledek každého nového manželství?“ pokusil se Daniel o vtip. „Počet tchyní roste se čtvercem uzavřených sňatků. No a čím víc předchozích rozvodů…“
          Lenka se dusila smíchy. Stejně jako Daniel si potrpěla na černý humor a neodolatelně ji přitahovalo se do Petra strefovat.

„Vy z toho máte prdel, ale já ji mám doma pečenou, vařenou, celou rodinku. Když se u nás rozsadí, není tu k hnutí. To abych se posadil tak na hajzl. Samí přesmetrákoví… Prej ho máme moc malej. Prostě furt něco kritizujou, než by se podívali na sebe.“

„Tak aby se vám nepropadla podlaha,“ zahihňala se Lenka.

„Jarka má už taky přes stovku… Ale s nima se navíc mluvit nedá, pořád udílejí nějaký rady do manželství, jestli se o Jarku dobře starám a tak…  to bych vraždil.“

 „Každý svého štěstí strůjcem,“ pronesla Lenka. „A co tvý děcka z prvního manželství?“

„A pořád žvaní o nemocech, při každé příležitosti, z toho jednou dostanu kopřivku, z těch keců. A k tomu ten jejich vypasený synáček. Ten k nám nechodí, už by se nám nevešel do bytu, kokot je to, tupej, neschopnej, nejlíp, co mu jde, je žrát, ani v žádný práci nevydrží. Cpou do něj prachy horem spodem. Loni nám teda tchyně milostivě zaplatila dovolenou u moře v Chorvatsku, ale těch vděků potom… vy si aspoň řídíte svůj život sami.“

„To ti nezávidím, příbuzný si nevybíráš.“

„Zmínil jsem se minule o tom svém obrazu, úplně to přešli, nezajímalo je to ani trochu. Ignoranti! U nich bylo na programu jen co bude příští týden k obědu a jaký absolvují návštěvy u doktorů. Na umění jsou moc tupý. Kdyby si aspoň zvolili eutanázii, tak udělají dobrej skutek, to by mi pomohlo. A aspoň bychom něco zdědili, než všechno prožerou,“ rozlítil se.

„Teď jsou celí zdivočelí z té celosvětové epidemie tiché chřipky, minule o tom mleli celé dvě hodiny u nás. Aby ji nedostali, že Stráže zdraví a štěstí ji jediní dokážou léčit, ochránit před všema nemocema a tak pořád dokola.“

„Hm, tichá chřipka, myslím, že to bude spíš další nafouknutá bublina,“ pronesl Daniel. „Když si vezmeš, co už bylo za poplachy, ptačí chřipka, prasečí chřipka, nemoc šílených krav a tak dále a když to zrekapituluješ, tak celosvětově to bylo pár zanedbatelných případů a jediný, kdo se z toho měl parádní profit, byly farmaceutické firmy, protože lidi kupovali cokoliv jako zběsilí. Ona taková dobře vymyšlená a v tisku medializovaná fáma dokáže ekonomické zázraky. To je teprve zlatý důl. A spočti si, kolik lidí pokupovalo drahou tamiflu a k čemu jim nakonec byla. Každý pořád čeká na nějakou celosvětovou epidemii chřipky, jaké kdysi přicházely v sériích po desetiletí. Ale taková už tu měla dávno být a ono nic. Jenže doba se taky změnila, lékařská věda je na mnohem vyšší úrovni, hygiena je dneska úplně jiná, prevence taky… takže taky už nemusí nikdy přijít. A nebo přijde něco jiného, nová nemoc, se kterou se lidstvo bude potýkat další desetiletí. Nelámal bych si s tím tak hlavu.“

„Na druhé straně,“ uvažoval Petr, „ani ta tichá chřipka by nemusela být úplně marná. Prý lidé při ní zcela ztratí hlas, dokud se nevyléčí – a prý to trvá tak měsíc. Představ si, kdyby to tchán s tchyní dostali, to by u nás bylo najednou božské ticho.“

„Třeba by si to vynahradili posunkovou řečí. Dá se jí taky docela dobře porozumět,“ pronesla Lenka a naznačila vztyčený prostředníček. „Ale už byste mohli zmlknout, jinak ráno nevstanu.“

„A nebudete doufám v noci souložit?“ pronesl ještě Petr. „Já teď nemám nic, to by mi bylo líto.“

„Můžeš být klidnej, na to dneska nemám ani pomyšlení,“ pronesla sarkasticky Lenka. „Ale to by ti mělo být jedno, copak tobě chybí sex?“

„No…. Docela jo…“ přiznal. „Jarka na to v poslední době zrovna moc není… no a už mne zas tak moc taky nepřitahuje.“

„Vážně? A copak máš chromou pravačku?“ zasmála se vlastnímu vtipu a otočila se na druhý bok.