Eliščiny rozpravy před padáním vloček na svah

Pořad Eliščiny rozpravy má problémy se sledovaností

Tuto televizní stanici si pravidelně v osm večer naladí asi 300 000 diváků. Není to moc a není to málo. Nebo tedy, lépe řečeno, není to dost na to, abyste byli respektovaní hráči, ale je to dost na to, aby to dobře uživilo spoustu lidí. Nemůžete si dovolit drahá natáčecí studia a nemůžete si dovolit vyrábět výpravné seriály, ale můžete si dovolit levná studia a můžeme si dovolit komorní seriály.   

                Jonáš vlastní malou produkční firmu, která vyrábí na zakázku audiovizuální díla. Audiovizuálním dílem se rozumí směs obrazu a zvuku, takže Jonášova firma vyrábí obrazovo-zvukové směsi. Firmě se nedaří. Už pátým rokem se jí nedaří. Hodně konkurence.  Jonáš se snažil vyrábět reklamy, hudební klipy, dokumenty, celovečerní filmy a vždycky to skončilo šul-nul, sice beze ztráty ale zase bez výrazného zisku. Každý rok vydělává moc málo na to, aby to mohl dělat do nekonečna. Ale zase prodělává moc málo, aby ho to donutilo pověsit řemeslo na hřebík. Je lapen ve středu magnetu.

Pořad Eliščiny rozpravy vypadal jako průlom.  Po celodenním únavném boji v kanceláři, která byla nazvána jako pitch, televizní stanice uzavřela s Jonášem smlouvu, že Jonáš bude celý rok dodávat pro televizní stanici jednotlivé díly této talk-show. Vypadal to jako průlom do televizního byznysu. A ten pořad vypadá dobře. Eliška je bývalá reportérka z České televize, ví, jak se chovat, jaké otázky pokládat, nemá trému, dokáže to proložit humorem. Výběr hostů do talkshow je také dobrý. Ale sledovanost....klesá! Klesá každým odvysílaným dílem! 

„Kurva! Co se vám nelíbí na kozaté blondýně?!“ řve  Jonáš na imaginární diváky když mu každý týden přichází report o sledovanosti . Zkoušeli změnit skladbu hostů, zapracovat na Eliščině stylu,  dát ji vyzývavé oblečení, vložit hudební číslo a diváckou soutěž, nic, nic, pořád nic, marnost nad marnost, křivka sledovanosti klesá, klesá...“Klesá, klesá, klesá!“ řve Jonáš na imaginární diváky, „co mi to děláte, vy sráči?!“ „Ano, já vím,“ odpovídá poníženě do telefonu řediteli programu televizní stanice, „ale to se otočí.“   Když se to neotočí, tak se pořad nechá doběhnout a televizní stanice Eliščiny rozpravy na příští rok neobjedná. Jonášova firma žádné jiné zakázky nemá. Je to zoufalé. K ničemu. Zlé.

„Ty do toho pořadu nepotřebuješ profesionálku,“ říká mu Bořek, „jako ten pořad je fajn. Promyšlenej, formálně bez chyby. Ale lidi nechtěj formu. Lidi chtěj hvězdu.  Chtějí se dívat na hvězdu, jak zpovídá ostatní hvězdy.“ „To vím taky, že kdybych tam nasadil Karla Gotta, tam nemám problém se sledovaností,“ odvětil Bořkovi,  přechytřelému bývalému scenáristovi, který se stal bulvárním novinářem,  „ale Karel Gott si nevezme za jeden díl honorář deset tisíc, že jo.  Já to vím. Vím všechno, co říkáš. Ale pohybujeme se v nějakejch mantinelech. Na hvězdu nejsou peníze. Myslel jsem si, že když tu talk-show udělám kvalitně, ale bez hvězdy, lidi to ocení. Nikdy jsme nechtěli zvítězit v prime-time. Chtěli jsme být čtvrtí nebo pátí. Tak jsem si myslel, že ke čtvrtýmu nebo pátýmu místu nám stačí kvalitně odvedená práce. Ale ne. Lidi. Lidi! Co je to za lidi, co se dívaj na televizi?“  „Potřebuješ hvězdu. Na čtvrtý, pátý místo prime-time ti stačí hvězda druhé kategorie.“  „Ale víš, proč jsou hvězdy druhé kategorie v druhé kategorii? Protože jsou neschopný. A ty to celý pohřbí.  A hodně si o sobě myslí. Finančně tě vydíraj. Nechci pracovat s takovejma lidma.“ „A co ta Eliška? Co dělá ve svým volnu?“ „Nevím. Hraje v kapele.“ „Nějakej popík?“ „Dá se říct. Taková ta kapela dvě kytary, bicí, zpěvačka a písničky o hovně.“ „Je hezká?“ „Jo, proto dělá tu talk-show.“ „Vypadá sexy?“ „Dost.“ „Hraje v kapele, vypadá sexy, vystupuje v televizi, proč neuděláš hvězdu z ní?“ „A jak?!“ rozhodil rukama Jonáš, „copak jsem nějakej mediální magnát?“ „Jakej mediální magnát? Stačí, když znáš redaktora bulváru, kterej chodí na pivo s editorem a tak si na stránku protlačí, co chce.“ „A znám já někoho takovýho?“ rozhodil rukama Jonáš znovu. 

Bořek se usmál.

„Jak tebe?“ podíval se Jonáš skepticky na Bořka.  „Hm.“ „Ale prosimtě. Ty si dál slátávej svoje články o Ivetě Bartošový a přestaň mít megalomanský představy o svejch schopnostech.“„Co mi dáš, když udělám z Elišky hvězdu?“ „Nedám ti nic, protože ty jsi takhle malej bulvární redaktůrek, co ani nechodí do terénu a recykluje akorát články z internetu.“  „Tak já ti řeknu, co chci. Ty máš es er óčko, že jo?“„Jo.“ „Padesátiprocentní podíl v tvým es-er-óčku, když z Elišky udělám hvězdu.“„Chceš vstoupit do audiovizuálního byznysu?“ „Jo.“  „Řeknu ti to takhle. Jestli televize neobjedná sérii na příští rok, tak jako tak končím. Došel mi cash. Jsem na potápějící se lodi. Jestli chceš podíl na potápějící se lodi, mě je to jedno.“  „Bude z ní hvězda,“ zakřenil se Bořek, „chodím na pivo s editorem.“ 

„Souložila na Karlově mostě,“ hlásal otvírák první strany bulvárních novin 

Hvězda televize XX Eliška si to rozdala na Karlově mostě s neznámým mužem,“ sděloval drze první odstavec, „co na to její přítel?“ 

Sledovanost se o něco zvedla. 

Na koncertě Elišky se poprali fanoušci!

Sledovanost se zase o něco zvedla.  

Eliška: Její babička má rakovinu! Proč se o ni nestará?!

Sledovanost se zvedla.

Eliška! Jsem tak zlá? Uvnitř velký rozhovor!   

 Televizní stanice si objednává sérii na další rok.  

                „Děkuji ti, že jsi se tak obětovala,“ říká Jonáš Elišce. 

„Ale vyhráli jsme, ne?“        

„Jo,“ odpovídá Tomáš. Ale má pocit, jako kdyby si začal s ďáblem.

Protože články o Elišce začaly vycházet i v jiných novinách než Bořkových.         

Jako kdyby začaly padat vločky na lavinový svah.

                „Jo, vyhráli,“ říká Elišce ještě jednou, „vyhráli jsme.“

---