Bolest

 Nevím jak popsat to, co cítím a co se ve mě odehrává. Je to zcela nové, nepoznané.Jestli někdy někdo popisoval bolest tak, že ho pohlcuje a spaluje, je to lež. To co cítím je hluboko uvnitř. Chvílemi se mi v křeči zastaví dech a vženou se mi slzy do očí. Nepláči, jen mi proudem tečou slzy.

 Bolest, kterou cítím, není tvoje vina. Je to jen příliž těžké uvědomění si vlastních chyb. Chyb, které mě dosud pronásledovali životem a nikdo mě na ně neupozornil. Bolest kterou cítím není v hlavě, tam je vše v pořádku a racionální. Srdce mi drží ocelové kleště a pořád se víc a víc utahují s každým dalším dnem a další nocí bez tebe.

 Moje polovina v životě jsi ty. Kvúli tobě se chci těchto svých chyb vyvarovat a být lepším člověkem. Bolest kterou cítím neí spalující, ale proudí ven. Není to nic, co můžeš odrazit pozitivní myšlenkou nebo se tomu vyhnout. Prostě je tu, všudypřítomná. Je jako sopka, která chrlí lávu. Ta sopka je moje bolavé srdce, jenž si pozdě uvědomilo, že je všechno co dosud bylo skvělé jenom klam vlastního vědomí.

 Opravdu chceme být tolik šťastní až sami sobě lžeme, že jsme? A je vůbec možné najít bez pomoci někoho, kdo by nás na tyto chyby upozornil, svoje místo v životě??