Nový rok

V potemnělém obývacím pokoji bytu v panelovém domě ze všech sil poblikávala obrazovka černobílé televize Pluto. Postavy na obrazovce se pokouší o prkenný humor, gumové tváře oportunistů s mizerným bavičským a hereckým talentem ale s o to čitším kádrovým profilem. Je několik vteřin před půlnocí. Letošní vydání hororové estrády se musí obejít bez Matušky, který ač byl již několik let jmenovaný zasloužilým umělcem, v září tohoto roku v pozdním věku jakoby prozřel a emigroval do USA. Jeho sen, který vzniknul pokřiveným viděním úspěchu v socialistickém vepříně se samozřejmě nikdy nenaplnil. Ale o tom by byl jiný příběh. Ve stejnou dobu kdy Waldemar udělal své životní rozhodnutí, STB prováděla razii u členů jazzové sekce a bylo předem dáno, že za přechovávání nevkusné západní muziky padnou exemplární tresty. V říjnu pak stát v Plzni zorganizoval nevídané manévry, kdy sedm tisíc učnů a studentů šaškovalo na Náměstí republiky za účelem natočení davové scény do filmu Discopříběh, který je přesně tak špatný jako byla špatná osmdesátá léta v Československu.

Šampusky na stole se naplnily tradiční Bohemkou a jednohubky do kterých byla zapíchána barevná napichovátka ve tvaru kordů a šavlí, na talířích značně prořídly a z armády koleček se staly náhodně roztroušené skupinky jako po prohrané bitvě. Atmosféru občas podbarvil vzlyk dítěte, které spalo v rohu místnosti, bezpečně ustájené v postýlce s ohrádkou.

Nový rok. Přiťuknuťí šampuskami, polibek, přání. Z balkonů panelových domů začaly k zemi klesat stovky zářících prskavek.

1987

 

Dlouhou sklepní chodbou se ozvalo tiché cvaknutí. Z lehce pootevřených dveří společné prádelny opatrně vyhlédla hlava puberťáka. „Čistý vzduch“. Z hloubi prádelny se ozvalo dívčí zachichotání.“Kolik máš ještě času?“, zeptal se jí. „Na půlnoc musím být doma. Víš přece, že mne táta pustil jen na chvíli.“ Věděl to, věděl i to, že on musí být také o půlnoci doma, kde měli jeho rodiče na návštěvě známé z vedlejsího domu a celý večer pracovali na společenském opití se. Otřásl se. Zase ho budou nutit dát si s nimi skeničku šampaňského a když odmítne budou se mu smát. Nesnášel to. Nesnášel pach a chuť alkoholu ani ten blbý zvyk předvečera nového roku. „Teď.“ Vzal ji za ruku a táhl tichou chodbou k výtahu. Z vesela za ním cupitala. Oba byli ještě děti, ale měli společné dospělé tajemství. Od chvíle kdy se setkali se tohle „Tajemství“ opakovalo stále pravidelněji. „Tajemství“ bylo skvělé. Ani jeden z nich ještě neznal dospělá slova, která se pro takové situace a činnosti používají, na to jak „Tajemství“ provozovat však přisli oba snad díky paměti druhu, bylo to snadné a vlastně i tak přirozené. Vyjeli výtahem o patro výše, otevřel jí dveře a ona ho vášnivě políbila. „Uvidíme se za rok“ řekla. Zasmál se. Za rok je přeci za několik minut, uvidí ji opět za několik hodin, jen co uspokojí rodiče svou noční přítomností.

Těch několik vteřin cestou do druhého patra strávil myšlenkami zpět ve sklepní prádelně, víceméně holé místnosti, kterou vyplňovalo jen několik stařičkých přístrojů sovětské výroby, které kdysi měly zajišťovat žehlení prádla pro obyvetele tří vchodů domu, strakatý ale pohodlný gauč, odložený zde před lety některým z obyvatel a pod stropem se táhnoucí změť potrubí různé tloušťky. Místnosti, která jim již několik měsíců skýtala příležitostné útočiště. A jeho jízlivou sbírku úspěchů. Ani nevěděl jak ho to napadlo, možná že to bylo pudové značkování, když to udělal poprvé chichotali se tomu oba ještě dlouho potom, v poslední době vždy jen odevzdaně zvedla oči v sloup. Musela na tom ale také spatřovat cosi příjemně zneklidňujícího, protože ho nikdy nezastavila a nikdy se o této libůstce ani slovem nezmínila. Na provázku, který kdosi natáhl mezi trubky pod stropem visely navázané použité kondomy.

Se zasněným úsměvem vystoupil z výtahu, otevřel dveře od bytu a nasál pach domácího mejdanu. Moc nechápal co na tom ti dospělí vidí. Překřikovali se jeden přes druhého o věcech, kterým nerozuměl, snažili se být hlasitější než televize, kapky alkoholu vychrstlé z přelitých sklenic dopadaly na obligátní pohoštění rozprostřené na stolečku mezi nimi. Už dávno se zařekl, že nebude jako oni. Nikdy. Nebude říkat a dělat ty pitomé věci. Tedy s výjimkou jedné. Tajemství. Tajemství byla jediná dospělá věc, která pro něho v jeho třinácti letech byla zajímavá. Jí bylo čtrnáct. Spadla na něj v létě z třešně. Ten rok bylo hodně třešní.

Barevná televize Sony ze všech sil interpretovala žívý vstup pochybné korpulentní zpěvačky, krákorající píseň o otevřeně masochistických choutkách a ignorující emancipační snahy něžného pohlaví minimálně v posledních padesáti letech. On tohle nevnímal. Nevnímal ani sourozence, kteří se přizpůsobili hlučné zábavě a dožadovali se pozornosti. Nevnímal, že se na obrazovce po letech mihnul Walda, který se vrátil na návštěvu za tučný honorář, když kšefty ve státech nevynášely podle původních plánů. Listoval německým magazínem o graffiti, na který se s kamarádem před vánoci složili a svátečně koupili v Sametu na Žižkově. Stálo ho to všechny peníze, které po desetikorunách loupil rodičům z přihrádek na drobné. Skládal je několik týdnů, opatrně aby se nic nepoznalo a velkou část lupu musel vydat za kodomy, potajmu nakupované v automatu na Smíchovském nádraží a teď konečně přišla řada na to aby časopis mohl mít doma. Větší podíl provázejí přednostní práva. Kapitalizmus v dětském světě.

Tenhle rok graffiti v Praze bylo v plné síle. V tunelech Pražského metra snad nejezdila jediná souprava, která by nebyla vyzdobená barevnými nápisy. Rád s ní vysedával hodiny na nástupišti a pozoroval vlaky. Ona se moc nebavila, ale tolerovala mu to. V časopise na sedmé straně byla velkoformátová fotografie zdi prodejny potravin u Strahovských kolejí. Nedávná práce jednoho z nejlepších writerů té doby nazvaná Podzim. Slovo bylo složené z podzimních polí na kterých maličké postavičky pouštěly draky, města a dálnice. Vzpomněl si, jak ji u toho obrazu líbal, zeď ještě byla cítit syntetickou barvou, stromy na Petříně hrály všemi odstíny zelené, žluté a červené a vítr honil po pláni mezi kolejemi popadané listí. Bouchnutí uzávěru šampaňského ho probralo ze zasnění. Natáhl se pro petardy, které mohl za několik vteřin odpálit. Samozřejmě jen pod dohledem otce. Jak jinak. Tohle mu zlepšilo náladu. Petardy jsou pro děti, ale děti si s nimi nesmějí hrát bez dohledu dospělých. Tajemství je pro dospělé, ale děti ho mohou dělat, aniž by dospělé vůbec napadlo, že ho děti znají. Celé sídliště se povyklánělo z balkonů. Cinkaly skleničky, sem tam padaly z oken prskavky. Jako komety se snášely dolů, doprovázené kanonádou petard a sem tam nějakou světlicí.

1997

 

„Otevřeš mi to prosím?“ Otevřel jedno oko. S nevolí začal zaostřovat na hrdlo láhve, které mu bránilo ve výhledu přímo do jejího klína. Byla nahá, s rozkročenýma nohama seděla na posteli a dobývala se do lahve rumu. „Počkej“, vysoukal ze sebe a zase oko zavřel. Za víčky se mu roztančily barevné spirály. S trhnutím se probral. „Co jsi chtěla?“ „Abys mi otevřel den debilni rum.“ začala se smát. Vzal jí lahev z rukou, zabral za uzávěr a když se ozvalo lupnutí lahev jí podal nazpět. Rozhlédl se kolem, zatím co ona se odebrala namíchat novou várku drinků. Okna místnosti byla zvenku zaslepená reklamou na nedaleký autobazar, která překrývala celou tuhle stranu budovy. Místnost byla velká, vymalovaná vínovou čevení. Nábytek byl povětšinou ratanový, několik skříněk, stolek s počítačem, zbytečně velká reprosoustava a obrovská postel. V koutě u postele stála malá barevná televize podezřelelé vietnamské značky. Už tu chvíli bydlel a i tak bylo vybavení spartánské. Na druhou stranu, jeho domovem byl stejně spíše klub, který zabíral spodní dvě patra domu. Zjistil, že těžko formuluje myšlenky. S tím byl spokojený. Pro tento den v mrazáku několik týdnů hájil odřezané okraje velkého plátu želatinového LSD, předvánoční dar od známého v rámci setkání na jednom z mejdanů. „Kdy přijde? Už se to blíží.“ vyplivnul tu otázku jako kdyby si chtěl odplivnout. Ten nájezd pěkně kopnul. Něco víc než před hodinkou se s nimi podělil o všechnu želatinu, dal si s nimi brčko a řekl že si zdřímne než to začne fungovat. Od včerejška se jen váleli v posteli, a když po brčku zavíral oči, byly každá po jednom jeho boku, obě nahé, odklepávaly cigarety do popelníku který měl položený na břiše. Matně vnímal, že se jedna po chvílli zvedla, oblékla a odešla. Pak ho probrala ona s tím rumem a teď je tady první nával drogy. „Šla dolů kašit“ zasmála se a natahovala si kalhotky. „Skočím pro ni, ale nevím jestli se jí bude ještě chtít, víš jak?“. Věděl to. „Hlavně se vrať ty, kotě“ přišlo mu to bůhví proč k smíchu. Když se přestal řehtat byla už oblečená. „Ona půjde, bude si chtít dát taky“. Věděl i tohle.

Ta která teď odcházela tu s ním byla v podstatě celou dobu. Asi rok mu psala vzrušující emaily, vždycky, když si myslel že už nenapíše, objevil se v emailové schránce další a pak jednoho dne přišla a od té doby se vracela takřka každý večer. Byla sice potížistka, ale časem přišel na to, že je překvapivě liberální a k tomu v jistých ohledech i velice schopná. Sžil se s tím, že si ji nechá.

Zvedl se, vyzkoušel motorické schopnosti a když uznal, že po prvotním nárazu už má LSD celkem pod kontrolou, vydal se pro dolitý drink. „Je to slabý“ zavrčel, otevřel lahev a dolil až po okraj. Vzpomněl si na to jak nechápal co lidé na alkoholu vidí. To ho pobavilo. Časem se z nich i přes prvotní nepřátelství stali dobří přátelé. Na tiché obrazovce televize se mezi klasickými panáky objevila postava, která ho zaujala. Zvuk ho nezajímal. Estráda byla stejná jako vždy, trip ho na chvilku odvedl v myšlenkách jinam a zasmál se při představě že scénář pro tu grotesku píše Rob Zombie. Vrátil se ale k tomu co ho zaujalo. Ve večerních šatech tam stála ta, která znala Tajemství. Naprázdno otevírala ústa a jemu to přišlo vzrušující. „Dobrý haluze, dneska bude fakt mejdan“ odhodlal se sdělit prázdné místnosti a jedním lokem vyprázdnil sklenici. Tajemství už dávno nebylo tajemství. Občas ve dnech jako byl tenhle měl pocit, že z Tajemství už opravdu nejde vyždímat nic tajemného. Když jí bylo patnáct, rozešli se. Měla problém s překročením zákonné věkové hranice, on nechtěl nic jiného.

Za dveřmi se ozval dusot dvou párů nohou a obě rozjařené dívčiny vtrhly do pokoje. „Hele to je hustý!“ „To jo no šlape to fakt skvěle“ Oba hlasy se splývaly dohromady. „Ale dole je nuda, oni jsou už na kaši a já jsem úplně v pohodě“. To byla ta co odešla před nějakou dobu dolů. „To vidím“ zasmál se když po pár vrávoravých krocích upadla na postel. Začaly rešit nějakou jinou osobu ženského pohlaví, která ještě před nějakou chvílí seděla kdesi dole u stolu s kýmsi kdo pravděpodobně v danou chvíli měl být úplně jinde. Všiml si, že zbývá jen několik minut. Zrcátko vyrobené na míru leželo na televizi a vše bylo takřka připravené. Za pomoci řidičského průkazu začal tvarovat kokain, který podvědomně podezříval z vysokého osahu nějakého lacinějšího speedu. Postupně vznikl poťouchlý kosočtverec s linkou uprostřed. Jedna chyběla. Nechtěl to umělecké dílo likvidovat, podtrhnul tedy celý ten útvar a zálibně se podíval na ženu na posteli. Typická fanynka. Většinou, když přijel do jejího města skončil s ní. Bylo to fajn. Když přišla ta druhá, myslel si, že to bude složitější. Po nejbližším konzertě skončili všichni tři u ní doma. Rodiče se měli vrátit v neděli. Tehdy byli také na tripu. Nějak se to ale zvrtlo a celá situace se zvrhla v perverzní grotesku, kdy v nejlepším do pokoje vtrhl její otec a spatřil svou dceru v pozici ve které snad žádný duševně zdravý otec svou dceru vidět nechce. Obkročmo na cizím muži, s doširoka roztaženýma nohama a hlavou jiné dívky vloženou jako ochlupení do jejího klína. Zařval a zavřel dveře, my jsme se začali chvatně oblékat a než se probral ze šoku zmizeli jsme oknem. Ona zůstala. Domluvili jsme se, že až to nějak dopadne sejdeme se na louce za domem. Tahle vzpomínka ho pobavila. Všichni tři se tomu rádi smáli. Přišla na louku asi po hodině. My jsme spali, ona mne probudila a souložili jsme vedle spícího těla té druhé. Tak nějak to bylo celý ten den. Teď, po půl roce chtěla přijet za námi na Nový rok. „Už odpočítávají“ ozvalo se, oba dva dívčí hlasy začaly odpočítavat a on si vyslal linii podtrhující jeho veledílo. Ani si předtím nevšiml, že otevírají šampaňské. Vymněnil skleničku za zrcátko a pozoroval jak se s chichotem přou, které připadne střed vaginy. Z venku se ozývaly výbuchy raket a dělbuchů.

2007

 

V potemnělém obývacím pokoji bytu v panelovém domě ze všech sil poblikává obrazovka obrovské LCD obrazovky Samsung. Postavy na obrazovce se pokouší o prkenný humor, gumové tváře oportunistů s mizerným bavičským a hereckým talentem patří k lidovému folkloru tohoto dne.

Alespoň ten Walda už ze sebe dávno nemusí dělat loutku budiž mu země lehká. Jazzová sekce se po zkušenostech s kriminálem a pod tlakem nedostatku financí plynoucího z nevalné popularity jazzu v této době zaručila za pár lumpů aby snad v tom kriminále netrpěli, lísteček s osmiciferným číslem, který se v jedné Pražské kavárně zůstal povalovat v popelníku nikdo nepovolaný nečetl a i kdyby snad četl stejně by nebylo možné z něho cokoliv usuzovat. Discopříběh byl součástí podvečerního programu.Ona je již tradičně na obrazovce, dalo by se říci, že s přibývajícími lety stále krásnější, ale Tajemství už je zapomenuto. Ony jsou již dávno provdané, stejně jako mnohé další.

Šampusky na stole jsou naplněné tradiční Bohemkou a jednohubky do kterých byla zapíchána párátka s praporky, na talířích značně prořídly a z armády koleček se staly náhodně roztroušené skupinky jako po prohrané bitvě. Atmosféru občas podbarví vzlyk dítěte, které spí v rohu místnosti, bezpečně ustájené v postýlce s ohrádkou.

Nový rok. Přiťuknuťí šampuskami, polibek, přání. Mezi panelovými domy se spustí barevný ohňostroj.

2017

 

---