Zápisník

            „Kde mám vzít inspiraci?“ Ptal jsem se sám sebe i přes to, že odpověď jsem moc dobře znal. Vlastně, abych tak popravdě řekl, jsem na odpověď doslova pohlížel z okna. Les.

            Po naší vesnici se o něm každý den povídá něco nového. Avšak ať už jsou ty povídačky sebe odlišnější, všichni se shodli na tom, že jsou pravdivé. Svým způsobem je to trochu zvláštní, když dospělí věří na místní báchorky, zatímco my, děti, ne.

            V naší vesnici jsme hlavně tři, tři děti, kteří tomu nevěří (nevím, jestli je dosti vhodné nazývat někoho od čtrnácti do šestnácti let dětmi, ale dokud já sám neusoudím, že už se konečně chováme dospěle, tak teprve v té chvíli, nás takto přestanu jmenovat).

            Už jako malý jsem se toužil stát spisovatelem, avšak mi to dnes o nic neulehčila ztráta inspirace. Sedím před netbookem a žírám na depresivně prázdný list digitální A4. nevím už co je horší, jestli zírat na prázdný prokletý Word nebo vyhlédnout z okna a sledovat ten otazník. Les. Co v něm asi je? Co se svými stromy snaží skrýt?

            A co tyto otázky: Kam až jsem schopen zajít, abych našel špetku sladké inspirace na dobrý příběh? Co všechno jsem schopen pro to obětovat?

            Nemohu tomu odolat. Musím tam jít a najít a prozkoumat ten velký otazník. Ale už budou tři hodiny. Samotnému e mi tam rozhodně nechce. Mám jim zavolat nebo ne? Nejsem si jist, zda by tam měli také jít, jelikož se známe velmi dobře a velmi dlouho, sdílíme nejednu společnou věc. Jednou z těch věcí je záliba k psaní příběhů.

            Zalovil jsem do zásuvky a vytáhnul mobil. Napsal jsem všem stejnou zprávu. Stačilo už jen odeslat.

            Cus lidi… za 1Omin. u nas před domem

            Ale co udělám s těmi, o kterých vím, že si s sebou berou vždy své zápisníky. Co když to Něco najdou dřív než já a budou si to zapisovat, aby na to nezapomněli?

            PS: nic si s sebou neberte… vubec nic

            To by mohlo stačit. Nemůžu jim přece napsat, že si nemají brát zápisník, to by si je rovnou vzaly všichni.

 

            Za pár minut jsme se sešli před naším domem.

            Do lesa vede jedna vyježděná luční cesta. Danny, Mark a Jenny si hledí svého, zatímco já je bedlivě pozoruji a hlídám. V kapsách nic nemají. (Teda z tohoto úhlu jsem nic takového zpozoroval.)

            „Proč tam vůbec jdeme?“ zeptal se Danny.

            „No protože jedné sousedce tam zdrhnul pes no a… no zkrátka už moc dobře nechodí.“

            „A co je to za rasu?“ optala se Jenny.

            Sakra proč zrovna tahle otázka? Co jim tak řeknu? Už vím, mohl by to být třeba „Vlčák.“ Zareagoval jsem.

            „No to není zrovna malá rasa, to bychom ho teoreticky mohli najít.“ Řekl Mark s rukama v kapsách. Pozorněji jsem se zadíval na jeho kapsy. Díval jsem se proti slunci, ale myslím, že jsem tam něco zahlédl. Možná růžek zápisníku nebo hrot tužky či propisky.

            Nenápadně jsem si zkontroloval zápisník. Přejel jsem v kapse po jeho hraně a nahmatal jsem i propisku. Kdybych je ztratil, bylo by po všem. Zápisník jsem měl několik let. Vždy si do něj vkládám nápady. Vlastně je máme všichni čtyři. Koupili jsme si je symbolicky dohromady. Byly úplně stejné, až na to, že si ho každý sám podepsal na první straně nahoře v pravém rohu.

            Co si o sobě vlastně myslí?

            Došli jsme k lesu. Všichni se mezi sebou baví, jenom já dávám pozor na to, abych ten zásadní okamžik neprošvihnul.

            Nikdo z nich těm povídačkám nevěří, ale já už pomalu začínám. Pořád jsem si hlídal Marka, ale samozřejmě tak, aby si ničeho nevšiml.

            „No a kam teď, ty Sherlocku?“ zeptal se klidným hlasem Danny.

            Je tak klidný. Co když už si to celé plánoval? I tahle otázka je předem plánovaná co?

            „tak třeba bysme se mohli rozdělit. Já bych šel s tebou a Danny by šel s Jenny.“

            „Dobře a na jaký jméno slyší?“

            Další otázka Jenny? Vážně? No tak Steve, mysli. Už to mám. Vzpomněl jsem si na ti nejhorší a nejohranější jméno pro vlčák: „Rex, slyší na Rexe.“

            „A kam že teda máme jít my?“

            Musím je navést někam, kde je ta nejmenší pravděpodobnost, že něco objeví.

            „Můžeš jít s Jenny tam, směrem přes listnaté stromy a já s Markem si vezmu jehličnaté. Tam napravo.“

            Všichni jsme si navzájem vyměnily zkoumavé pohledy a pak postupně přikyvovali.

           

            Jdeme hlubokým jehličnatým lese a mě se už povedlo zakopnout o starý pařez. Mark má pořád ruce v kapsách. Začíná být nervózní. Nejspíš si všiml, že ho každou chvíli sleduju. Ani se mu nedivím, já osobně bych byl taky nervózní, kdybych si byl vědom svého provinění. Přesto se snažil chovat normálně a nevině.

            „Co všechno jsi teoreticky napsal?“

            „Skoro nic. Mám toho málo a momentálně jsem jaksi bez inspirace.“

            „A jéje.“

            „No to mi povídej. A co ty? Jak to jde tobě?“

            „No teoreticky teď momentálně pracuji na…“ zarazil se.

            „Na čem?“ naléhal jsem.

            „Prosím tě, počkal by si tady. Potřebuju si odskočit někam za strom.“

            „Jo jasně.“ Řekl jsem s mírným úšklebkem.

           

            Čekám tu skoro čtvrt hodiny a pořád nejde. Třeba něco našel! Něco inspirujícího, co si potřebuje zapsat.

            „Steve!“ křikl na mě Mark. Otáčím se za ním a… ZÁPISNNÍK! Běží ke mně a v ruce svírá hnědý zápisník s pevnými deskami. Vypadáš nějak vyděšeně Mark! Copak si to viděl Marku?!

            „Nebudeš mi věřit, co jsem našel. Taky jsem tam něco zapsal, když jsem to uviděl. Teoreticky by si mi za to mohl poděkovat.“

            Krev mi tepe ve spáncích a vyrážím k němu rychlým krokem a s vražedným výrazem.

            „Tak si tam ještě připiš, že ti za to poděkuju… teoreticky.“

            Jsem od něj dva metry. Automaticky sbírám pevnou větev ze země a jako s baseballovou pálkou ho vší silou beru po hlavě. Znova a znova. Svalil se na jehličím pokrytou zem a znova a znova. Při každém úderu do obličeje cosi nechutně zapraskalo. Markovo sípání ustalo. Nechávám zápisník a propisku na zemi a jdu směrem, jakým šel předtím Mark.

            Teoreticky. V duchu se mu směju jen, co si vzpomenu na to slovo, které používal pořád dokola. Ne počkat. Musím to opravit. Teoreticky ho používal pořád dokola. Ha ha ha!

            Musí to tu někde být. Nedá mi to a dám se do běhu. Najdu to! Najdu! Je blízko! Cítím to! Můj medově sladký otazník!

            Počkat! Co to bylo? Křik? Ano, křik, které vycházelo z hrdla Jenny. Taky to našli! Kde jsou? Museli nás sledovat, abychom to našli a pak si to mohli taky zapsat. Sledovali Marka a našli to!

            Zběsile běžím zpátky, když v tom uvidím, jak proti mně běží Jenny a volá mé jméno. Má ve tváři skoro stejný výraz, jako měl Mark, jen víc vyděšený. Čemu se tak divím? Je to Jenny. Není divu, že na tak dokonalou a propracovanou inspiraci není připravená! Co to má zase být?! V pravé ruce svírá zápisník a propisku. Všichni mě podvedli! A dost! Běžím za ní s výrazem toho největšího sadisty, kterého kdy kdo znal. No tak Jenny. Počkej na mě přeci. Já ti teoreticky nechci nic udělat. Ha ha ha! Jenny se otáčí a běží pryč. Ale copak Jennyniko. Ty nevíš, že jsem rychlejší? Za běhu beru ze země větev a lámu ji o kmen jehličnatého tmavého stromu. Pevně svírám špičatý kus větve. Přiblížím se k Jenny a beru jí zápisník a propisku z ruky. S křikem se otáčí a zastavila se. Nemohl jsem už včas zastavit a dřevo se jí zabodlo do břicha. Hledím na svou pravou ruku, kde svírám už jen menší ulomený kus větve. Zbytek jsem raději nehledal.

            Na to teď nemám čas myslet. Ten zápisník! Beru jí ho. Jenny udělala pár kroků dozadu a přidržovala si břicho oběma rukama. Pak se na mě zděšeně podívala a padla na zem.

            Listuji v zápisníku. Ty poznámky mi jsou nějak povědomé. Podívám se na první stranu a… Steve Jeninks. To je můj zápisník! Ale jak je to možný? To přece nemůže být pravda. Nalistuju asi o osm stránek dál a objevil jsem písmo, které nepatřilo mě, ale Markovi.

            Steve. Našel jsem tvůj zápisník a propisku, nejspíš ti vypadl, jak si zakopl o ten pařez. Tak ti ho teda nesu a najednou jsem něco objevil. Uviděl jsem divoké prase, jak reje do mrtvé srnky. Mě je to na nic, ale tobě by se to teoreticky mohlo hodit. Vím moc dobře, jaké píšeš nechuťárny. Tak ti tady píšu podrobný popis té nechutné podívané…

            Zbytek už jsem ani nečetl.

            „Steve! Nebudeš mi věřit, co jsem našel. Taky jsem tam něco zapsal, když jsem to uviděl. Teoreticky by si mi za to mohl poděkovat.“ Napsal pro mě poznámky. Nic nenašel, jen můj zápisník. Žádný svůj zápisník neměl ani on, ani Jenny. Pane bože! Teď je už moc pozdě. Teď už to musím najít. Musí to tu někde být. No tak Steve. Mysli!

            „Jenny! Setve! Pomozte mi!“ že by to našel Danny?

            „Jsme tu Danny! Co se stalo?“

            „Pojď mi pomoct! Někdo zabil Marka.“

            „Cože? Oh můj bože! Co budeme dělat?“

            „Musíme najít Jenny!“

            Vstal od Markova těla a točil se ke mně. Úplně jsem zapomněl na krev, co mám na mikině. Zápisník jsem měl v kapse a propisku v ruce. Zmáčkl jsem ji a bodl ji do Dannyho krku. Přímo pod jeho zděšený obličej.

            Nechal jsem ho, ať si běží pryč do temných a chladných hlubin lesa. Sleduju ho, jak se snaží utéct a myslí si, že ho pronásleduji.

            Teoreticky proč by mě měl vlastně zajímat? On je lidský. Je to jen člověk. Ale ten otazník, ta inspirace je něco víc. Výš než bůh a než jakákoliv hvězda. Je to důležitější než lidský život. Musím to už najít. Musím! Budu tu v lese a čekat na správnou chvíli. Až to příjde, budu připraven. 

---