Cyril

Cyril seděl mlčky vedle hromady velkých neopracovaných žulových bloků.
Vůbec si nepřipouštěl riziko, že by se na něj mohly nečekaně svalit.
Kameny miloval.
Naplňovaly jeho život již přes šedesát let a neomrzely ho. 
Před sebou měl jeden z těchto kamenů. 
Byl to dokonale upravený a naleštěný náhrobní kámen, který sám vytvořil.
V jedné ruce držel kladivo a v druhé pevně svíral majzlík. 
Pomalými, pečlivými pohyby bušil kladivem do majzlíku, kterým usilovně vytesával do tvrdé žuly písmena.
Nesledoval kolik času zabralo vytesání posledního slova do nápisu, který bude brzy kolemjdoucí návštěvníky hřbitova informovat kdo v hrobě leží pod tímto náhrobkem, a doufal, že navěky.

Unaven, ale spokojen se svým dílem, odložil kamenosochařské nářadí do trávy, lehl si do ní a ruce složil pod hlavou.
Díval se na oblohu, po které se pomalu pohybovala oblaka ve tvaru beránků. 
Snad je tam nahoře pase sám Bůh, pomyslel si.
Přivřel oči před hřejivým sluncem a kolem najednou všechno ztichlo. 
Z té únavné práce usnul.
Zdálo se mu o tom, co by si přál zahrát na svém pohřbu a kdo mu co nechá napsat na jeho náhrobek.
Přestal myslet na to, jak i on jednoho dne opustí tento svět a do snění se snažil raději dostat něco pozitivnějšího, něco, co měl rád.
Uslyšel valící se kameny.
Spal dál a vůbec se jim nemínil nějak bránit.
Naopak.
Kdyby uměl zpívat a znal text, jak rád by si s nimi zazpíval.

Satisfaction