Žlutý jak pampeliška

(věnováno společenství ČCE v Libiši u Neratovic)

Žlutý jako pampeliška,

fialový jako jetel,

bílý jako žebříček,

zelený jako tráva,

hnědý jako uschlý list.

Ano, jsem si zcela jist,

že takto nějak

a ještě i všelijak jinak

to vypadá v zahradě

u evangelické fary v Libiši.

 

Okrový jako písek,

šedý jako beton,

černý jako kos,

hnědý jako kůra stromů.

Ještě dřív, než půjdu domů,

zopakuji si ještě znovu,

že takto nějak

a ještě i všelijak jinak

to vypadá v zahradě

u evangelické fary v Libiši.

 

Sličné varhanice s dětmi i bez dětí,

farář středního věku v tomto i budoucím století,

farní věřící: staří, mladí, plnoletí i neplnoletí,

všichni v touze vyhout se „alespoň na chvíli“

karmě prokletí,

v neděli jdou do kostela:

je to pravda samočirá a bdělá.

A když se nad tím zamyslíte, dává vám to i smysl,

v kterém ´ni zlý ´ni dobrý není úmysl,

co všechno by zkazil,

dech z nás vyrazil.

Ještě dřív, než se tě zeptá

co sílu dá ti a co deptá

osudem já půjdu domů,

zopakuji si ještě znovu,

že ve škarpě, kde tráva prorůstá

a je spadané listí,

můžete si být zcela jisti,

že takto nějak

a ještě i všelijak jinak

to vypadá v zahradě

u evangelické fary v Libiši.

 

Bez velkých emocí,

s vypětím všech sil,

stanou se stálicí

všech středoevropských divadelních, krátkometrážních kabaretů.

(všechno to, bráškové, do nebe smetu.

Anebo do pekla snad? V odvety šoku?)

Však mají se k světu, amatérské divadýlko, kouzelné, nadšené,

výpravné na lásku, co stojí za vrásku,

levné na ambice, skromě tu stojíce.

Potleskem nešetří místní i přespolní,

hosti i pocestní,

„hyn se už ukáže“: práskneme do koní,

zahradou proletí naše sny koketní,

Zahradou z té lásky,

co tahá za vlásky,

životů provázky,

oschnou nám staré i nové

lampásky.

 

… takto nějak

a ještě i všelijak jinak

to vypadá v zahradě

u evangelické fary v Libiši.

 

---