VZPOMÍNKA NA VIKY

Zítra to bude rok, co ses odebrala do autistického nebe.

Z nějakých pracovních důvodů jsem se ocitla na domácnosti, kterou si několik let obývala. Spatřila jsem tě, jen zezadu. Neuvažovala jsem o tom, jak je možné, že ses vrátila. Srdce mi zaplesalo radostí. Zase ta drobná postava,černé vlnité vlasy se třepotaly do rytmu bizardních poskoků. Nenechavé ruce s legračně kmitajícími prstíky, které uměly pěkně zabořit nehtíky do kůže někoho jiného... ,,Viky...,Viky..., Viky...!" - volala jsem k postavičce otočené ke mně zády, oblečené do zimní bundy. Otočila ses. Tvář patřila někomu jinému. Z dálky jsem slyšela hlas kolegyně, která říkala: ,, to není Viky, to je nová klientka..." Jen vlhké tváře po probuzení mi připoměly okamžik zklamání, který ukončil můj sen. Zítra, až přijdu do práce, u tvé fotografie vystavené na skříňce vedle počítače už bude hořet zapálená svíčka. Celý den se budeme hovorem vracet ke vzpomínkám na tebe, smát se nad historkami, kterými si nám zpestřila několik let pracovního života. Ani nepatrný stín smutku nad tím, že celá záležitost není doteď plně uzavřená, nám zítřejší vzpomínkový den nepokazí. Pro nás nejsi a nikdy nebudeš jen záležitost, pro nás jsi kus úžasného života, který si všichni, kdo jsme tě poznali, nosíme v srdci.

---