Pohádka

Pohádka

Bylo nebylo. Když se Růženka píchla o trn, olízla jsem jí kapičku krve z prstu. Pak jsme spolu spaly. Svlečená něha z krajek v peřinách pocitů z hedvábí. Když se pak zakousla do jablka, tekla jí po bradě sladká šťáva. Sdílení, souznění, splynutí duší. Musela jsem  pryč, úplně bych se rozpustila jako cukrová vata na jazyku. Chtěla jsem sílu a přímočarost, růžová vůně mě dusí a po Růžence zbyly jen ohryzky. Chtěla jsem procitnout ze sna polibkem od prince. Potkala jsem temného jezdce, který mě naučil  šachy a  milovat černou. S hodným Honzou jsem  mohla být bílá nevěsta a  stát se královnou. Ale pořád jsem snila o Malém princi. Který by se mnou šel bosý v dešti. Který by mi obul střevíček. Když by vysvitlo slunce, dívali bychom se spolu tiše  na duhu. Aby mi nebylo smutno, pořídila jsem si  psa a kočku. Pes mě venčil a kočka se mnou spala v posteli. Oba byli nevychovaní. Když se mi ztratila  kočka  bylo mi to líto.
Jak šel čas stávala se ze mě samotářka. Naučila jsem se být chytrá jako liška a když mě Budulínek sám začal  nabízet hrášek, věděla jsem, že přijde můj čas a že se jednou nechám ochočit.