Ze soucitu

Ze soucitu hladí její duši, ze soucitu líbá její tvář.

Venku se smráká, už zase prší a ona nechce vědět, že je lhář.

Uvnitř má zmatek, hlava ji třeští, nezná už zkratek, jak najít štěstí.

Nechci, do tmy křičí  a pláče, však vítr jen fičí a po stromech skáče.

Neví, nezná, a přece je šťastná, kde jen se ztratila ta láska slastná.

Ocitla se sama v mrazu uprostřed plání, hledájící dny, kdy četl jí z dlaní.

V slzách a smutku se topí žalem, potůčky deště špiní se kalem.

Slyší kroky blížící se k ní, utíchá pláč, noc ustupuje dni.

Vidí ho, slyší ho, jak na ni zle křičí, tiší ho, míjí ho, být s ním se jí příčí.