Dům soumraku

Ráno vstávali společně, v domácnosti byl značný ruch, Dita s Katkou nevlídně pohlédly na přebytečného nocležníka a šly se zamknout do koupelny.

Daniel ohřál mléko pro kocoura, který se k němu hned po probuzení s blaženým předením vlísal. Za těch osm let už z něj bylo statné, ale milé a přítulné zvíře.

Po snídani vyrazili každý do své práce.

Petr se ozval hned za tři dny. Daniel se chystal s Lenkou zrovna do pizzerie, tak ho pozvali. Byla to předzahrádka kousek od jejich bydliště v zapadlé uličce. Stíny slunečníků jim poskytovaly dostatečnou ochranu před rozžhaveným srpnovým sluncem.

Petr dorazil překvapivě jen s desetiminutovým zpožděním.

„Zatáhnete to dneska za mne? Jsem švorc, ale jak mi pojišťovna vyplatí odměny za minulý měsíc, tak vám to vrátím.“

„A kdy je vyplácí?“ vykulila Lenka oči. „Není to náhodou na svatýho Dyndy? Nebo 30.  února?“

Číšnice přinesla další jídelní lístek. Daniel s Lenkou už objednáno měli, Petr teprve začal vybírat. Zálibným zrakem sledoval číšnici, která mezitím odběhla k dalšímu stolu. Byla to dlouhonohá blondýna, určitě ne přírodní, v červené minisukni a s očima zvýrazněnýma modrými stíny. Ruce jí zdobily dlouhé, umělé rudé nehty s jakýmsi vzorkem.

„Tak co si dáš?“ zeptal se Daniel.

„Hm, nejraději tak tu číšnici,“ zasnil se Petr.

„Obávám se, že nejsme v domě s červenou lucernou, takže si budeš muset nechat zajít chuť. Nehledě, že tolik zase do tebe investovat nemíníme, pizza je rozhodně levnější. A pokud vím, přišli jsme sem za účelem uspokojení chuťových pohárků, nebo snad ne?“ sdělil mu Daniel.

„Stejně nevím, co na ní máš, taková unylá holka a chodí jako kachna. Halóóó,“ zamávala mu Lenka dlaní před očima. „Přepínáme – z penisu na mozek, je to možné?“

Petr se vzpamatoval a objednal si pizzu se šunkou a olivami. K pití si dali všichni kolu. Za chvíli své porce obdrželi.

„Tak jak jsi daleko s obrazem?“ vyzvídal se zájmem Daniel.

„Lidi, to bude bomba. Já ho trochu přemaloval, budou z toho beduíni na velbloudech, jak míří do mešity. Sednete na zadek, až to uvidíte.“

„Už padám a ještě jsem to nezkoukla. Jak jsi proboha z kostela udělal mešitu a z žebračky beduíny?“ zděsila se Lenka.

„Docela snadno, přidal jsem bílou, vzadu hnědou jako poušť, se žlutou, místo kostelní věže špičku minaretu a přimaloval jsem slunce a vedle něj hnedka půlměsíc, jako symboly, víte? Mám to vymakaný.“

„Žasnu. Můžeš to zkusit prodat Al Kaidě, třeba tě za to odmění,“ pronesla Lenka. „Takové mistrovské dílo… Ale pozor, nesmíš jim tam namalovat Mohameda, to je zakázané, za to hned popravujou. Pak by sis těch lováčů moc neužil.“

„Vy ze mě pořád ještě máte prdel, ale až budou chechtáky, tak mne nepoznáte. Budu mít nový vlasy…“

„A co doma novýho, v hnízdečku lásky?“ změnila téma Lenka.

Petr zhltl další sousto. „Ani se neptej, Jarka s nima přijela s nima včera, jen jsem zíral, auto na ty jejich prdele ani nestačilo a zas ta známá písnička, co bych jako měl dělat, že bych měl vydělávat víc, že bych neměl být tak línej, co zvládá jejich synáček – popravdě hovno, ale oni tomu říkají jinak – a nemoci, nemoci. Šílený!“ stěžoval si.

„Ale asi jsem se zamiloval,“ pronesl po chvilce.

„Do té číšnice?“ žasla Lenka. „Vždyť o ní nic nevíš… a jsi tak o pětadvacet let starší a ženatej…“

„Na tu teď nemyslím. Je to Monika.“

„Jaká Monika, probůh?“

„Je to bývalá spolužačka ze základky. Vlastně z vedlejší třídy. Má o dva roky míň než já, chodila tehdy do sedmé, já do deváté. Byla ve třídě hnedka naproti té naší, tam jsem ji prvně zaregistroval, navíc jsem ji potkával u oběda. Byla už tehdy docela atraktivní. Dlouhý černý vlasy, krásnej zadek, vyvinutý prsa…“

„…to byly holky z naší školky senzační,“ zanotovala Lenka. „Probůh, copak tys jel po sedmačce? Vždyť jí bylo tak třináct! To je teda úchylárna!“

„Ježíš Lenko, mně tehdy bylo patnáct, jen dva roky rozdíl a líbila se kde komu. Jenže tehdy jsem byl pako, natož abych s ní zkusil chodit. Ale vystupovala v mých snech. Představoval jsem si ji, když…“

„Podrobnosti si dokážu představit,“ zasmála se Lenka. „Spíš mi pověz, jak jsi na ni po tolika letech přišel? Na holku z tvých polučních snů?“

„Lenko, už zase si mne dobíráš? S tebou se to fakt nedá. Ale jestli to chceš vědět, narazil jsem na ni nedávno čirou náhodou, když jsem dělal pojistky – potřebuju nutně chechtáky, kšefty moc nešly – tak jsem zašel do toho nově postaveného Lesního sídliště slunečního štěstí.“

„Úchylný název, jen co je pravda,“ pronesl Daniel. „Ze samého štěstí se tu nakonec všichni posereme.“

O tomhle projektu se hodně psalo. Financovala ho jakási firma v rámci programu pro lidi ze sociálně slabších vrstev, pro dospívající, co vyšli z děcáků a ještě jako loterii pro další zájemce. Cena za tohle bydlení byla na zdejší poměry neuvěřitelně nízká, dalo by se říci přímo symbolická. Byl to naprosto unikátní projekt, který neměl obdoby. Daniel hodnotil jako klad, že se konečně někdo začal opravdu zajímat o lidi, kteří by jinak ne vlastní vinou skončili na ulici. V děcáku se o tebe postarají do osmnácti a pak nazdar – a co dál? Azylových domů bylo málo a zájemců hodně, kriminalita zvláště v některých čtvrtích neúnosně rostla. V některých oblastech hrozilo, že se stanou ghetty, kterým se slušní lidé budou na hony vyhýbat. Jen název toho sídliště mohl být poněkud vhodnější, domníval se.

„Tam ale nebydlí zrovna moc movití lidi,“ poznamenal Daniel. „Takže s těmi pojistkami… udělal jsi aspoň jednu?“

„Za ty tři dny chození jen tři… děsný. A to jsem se tak snažil a ukecával. Nanejvýš mně vyslechli a sbohem. Většinou mi nedali ani kafé. Vesměs mi řekli, že nemaj prachy – a přitom tím bydlením musí děsně ušetřit -  a že to nepotřebují a že někdy později. Bolely mne z toho běhání nohy jak sviňa a vydělal jsem jen pár mizerných eur. Dvě z těch pojistek jsem udělal zrovna u Moniky.“

„Ty jsi ji hned poznal?“

„Kdepak, má už docela jiný příjmení, je vdaná, a taky uplynulo moře let. Ale byla mi tak nějak povědomá a taková příjemná, uvařila mi kafe, dala buchtu. Na pojistku jsem ji ukecal no a jak jsem byl v dobré náladě, tak jsme se rozpovídali a ona se zmínila, kam chodila do školy a tak a rázem jsem byl doma. Náhodou i na mě si vzpomněla. Chodila do vedlejší třídy, jak jsem říkal. Teď už má roky, ale pořád vypadá skvěle, hezká, štíhlá, ani prsa nemá povislý, takový hezký, zrovna do dlaně. Napadlo mi, že manžel by taky potřeboval pojistku. Vzala si ode mne vizitku. Řek jsem jí, že se u ní ještě zastavím. To odpoledne mi vše vynahradilo, seděl jsem tam aspoň dvě hodiny.“

„A na sex došlo?“ zajímala se Lenka. Když, jak říkáš, nemá ty povislý, jestli je to pro tebe teda to nejklíčovější? A manžel byl někde v prachu?“

„Ne, šílíš, copak jsi prdlá? K tomu jsme se vůbec nedostali, jen jsme kecali.“

„Hm, je vidět, že stárneš. Za mladých let jsi s tímhle nedělal takový cavyky, měl jsi přímej tah na bránu,“ glosovala Lenka a významně na něj pohlédla.

 „Moc bych ji chtěl,“ pronesl Petr, aniž mu ten sarkasmus došel. „Proto jsem se do ní zamiloval.“

„Takže ses u ní znova zastavil? Jak překvapivé u tebe,“ pokračovala Lenka.

„Proč překvapivý?“

„Protože když něco slíbíš, málokdy to splníš. To už si nepamatuješ? Jé, toho už bylo,“ opáčila Lenka.

„Dělá v jednom kosmetickým salónu pro baby. Mohl jsem jí tam nechat papíry, ale vymyslel jsem si, že mi došly a že je donesu extra. To bylo chytrý, víš, jako abych tam mohl víckrát. Víte, co je láska na první pohled? Prostě co jsem ji uviděl, myslel jsem pořád na ni. Doma to už stálo za hovno, s Jarkou jsme se pohádali, tchýně totiž zrovna ryla do toho, že málo vydělávám, že se jen flákám a že mne musí Jarka víc honit, furt mi cosi vyčítala. A Monika byla tak přívětivá, krásná, a ten zadeček… prostě jsem se zamiloval.“

„A co o ní ještě víš, co se ti na ní ještě líbí, teda kromě postavy, koz a prdelky?“ zajímala se Lenka a zaujala vyzvědačský postoj. „A co ona? Nevyžral jsi jí ledničku? Asi tě ještě pořádně nezná, když byla tak přívětivá,“ nenechala se Lenka vykolejit ze sarkasmů.

Petr nevnímal. „Prostě od té doby jsem nemohl ani spát, jak jsem po ní toužil. Naštěstí mi dala vizitku. Měla tam i mobil.“

„Tak aby sis konečně našetřil na kredit. A co manžel, měl pochopení?“ pokračovala Lenka v otázkách poté, co definitivně odložila příbor od dojedené pizzy.

„Blázníš? Ten o tom nesmí vědět, že ji miluju. To je ti přece jasný.“

„A ona tě miluje taky?“ zeptal se Daniel.

„Jakou to má budoucnost?“ opáčila Lenka. „Ty jsi ženatej, ona vdaná... co si od toho slibuješ? Vyšukat a jít dál?“

„Hm, moc bych ji chtěl,“ zasnil se opět Petr. „Jenže to je složitější.“

„Složitější to snad ani být nemůže,“ dodala Lenka, očividně se bavíc. „Ledaže by se do tebe zabouchl ten její manžel. To by pak mohlo bejt docela pikantní.“

„Lenko, ty jseš hrozná. Pořád mně přerušuješ a ještě si ze mě furt děláš prdel,“ pronesl dotčeně Petr.

„Když ty mi vždycky tak krásně nahraješ na smeč… hřích toho nevyužít... tak povídej, ať se dozvíme všechno.“

„Pozval jsem ji na kafé, jako bývalou téměř spolužačku. Ale odmítla. Tak jsem se u ní stavil, když byl doma manžel, kvůli tý druhý pojistce. No nic moc vysoká, ale aspoň něco z toho káplo. A její starej má tak o deset let a třicet kilo víc než ona. Už docela šedivej, vazba, ale jak říkám, sešlej. Jsou prej spolu patnáct let. To už by mohla toužit po změně, ne?“

„A co rodina, mají děti?“ vyzvídala Lenka. „Promiň, že tě přerušuju, ale taky mi to připadá dost podstatný.“

„Právě že ne… nešlo to. Měla prý nějakou blbou gynekologickou operaci…“

„O tom jste se bavili před ním? U pojistky?“ žasl Daniel.

„Kdepak… ta pojistka, to byla formalita, šlo to hladce, ale s ní jsem zrovna nemoh moc mluvit. Řekla mu, že jsem bývalý spolužák, ale von byl takovej odměřenej, asi žárlil, víš? Jsem mladší, výkonnější…“

„Výkonnější?“ vyprskla Lenka smíchy. „Jsi o tom přesvědčen?“

„Celkem patová situace,“ prohlásil Daniel, „takže to je celý příběh?“

„Ne, kdepak,“ mávl Petr zamítavě rukou. „To se teprv celý rozjede, věřte mi. Měl jsem přece její mobil. Tak jsem jí po pár dnech ještě zavolal. Že bych tak potřeboval něco upřesnit, k té pojistce, jestli bych se nemoh někdy dopoledne stavit. Dopoledne je doma sama, pokud nemá službu, to jsem chytře vymyslel. Její starej chodí do hokny ráno.“

„Tak teď to doufám teprv nabere pořádný točky,“ podotkla Lenka. „Hm, takže sami dva v bytě nad pojistkou… manžel k prachu…. Takže měl jsi divoký sex jako bonus k pojistce?“

Petr nasadil zkormoucený výraz.

„No, kdepak sex… teda bylo by to super… ale tak daleko to nedošlo.“

„Jak říkám, stárneš, kamaráde… dříve jsi míval větší úspěchy,“ přisadila si opět Lenka. „Neříkej, že od těch dob tak zpevnily hradby. To spíš dobyvatelé nejsou, co bývali.“

„No zkoušel jsem to do ní valit, jak to jen šlo. Měla docela sdílnou náladu, začala se svěřovat… jak měla tu operaci, že jí oddělali vaječníky a těžce se smiřovala s tím, že už nebude mít rodinu, že manžel je poslední dobou nějaký podrážděný… to všechno znělo hrozně nadějně, vždyť Petr utěšitel byl na dosah ruky. Hrozně jsem jí toužil políbit, měla takové domácí šatky, vypadala v nich děsně sexy, halenka bez podprsenky, tak skvěle se jí rýsovaly hroty bradavek… Sedl jsem si co nejblíž k ní, cítil jsem vůni jejich vlasů… a pak jí ten debil zavolal na mobil a bylo po kouzlu.“

„Myslíš, že tě chtěla?“ vyzvídal Daniel. Podobnými zkušenostmi na rozdíl od Petra zrovna neoplýval.

„Já myslím, že jo,“ vydechl Petr zasněně. „Byla taková… jak bych to řekl… načatá. Jenže měla ty blbý ženský zábrany. Byli jsme hlavami docela blízko, jenže po tom mobilu jako by si uvědomila, že je vdaná a najednou před ní vyrostla taková hráz.“

„To si dovedu představit,“ pronesla Lenka. „V tom se ženský liší od chlapů. Vy si nikdy před sebe žádný hradby nestavíte… to už by musela být kór šereda, aby se tak stalo, že mám pravdu?“

„Blbý zásady,“ zanadával Petr. „Ale pořád mám její mobil, chci ji zase zavolat, zopakovat tu nabídku na kafe. Přece jen, zdála se trochu nalomená. Podruhé, potřetí, podesáté to už musí vyjít, věřte mi, pak už neřekne ne.“

„A ví to Jarka?“ popíchla si Lenka.

„Blázníš? Ta by mne zabila. A co teprv tchán s tchýní. To bych si moh jít zrovna vykopat hrobeček. Kdepak, diskrétnost nade vše. Teď už Jarka se mnou čtrnáct dní ani nic neměla. A já bych tak potřeboval prožít zase něco tak krásnýho…“

„A jak se do sídliště vlastně dostali?“ vyzvídal Daniel. „Byl to přece sociální projekt pro nízkopříjmové skupiny obyvatel, pro odchovance dětských domovů a tak… nebála se kriminality?“

„To jo. Jenže ten její měl nějaký dluhy z podnikání, málem jim hrozila exekuce, takže splňovali nějaký ty minimální podmínky. Navíc měli štěstí při losování, při kterém se vybíral zbytek nájemníků. Takže jim ten byt doslova spadl do klína. Proti mně platí za nájem úplný pakatel. A smlouvu mají na celých deset let.“

„Tak aspoň v něčem měli štěstí. Ale i ten symbolický nájem mi nejde na rozum. Je to velkorysé, ale ještě jsem se nesetkal s tím, že by někdo někoho tak vydatně sponzoroval, pokud by v tom nebyl kšeft s dotacema od státu. Ale na tak dlouho… Však víš, v životě není nic zadarmo a kdo to tvrdí, lže. Vždycky někdo musí uhradit účet,“ namítl Daniel.

„O tom jsme se nebavili. Byla ráda, že ten byt dostala. Manžel se prý zase vzmáhá, ale na délku smlouvy to nemá vliv. Prej se teď vrhl do dalšího podnikání a že bude dost často z domu. To by mne mohla chtít, ne?“

„Tak pak nám povíš pokračování, jo?“ uzavřela Lenka debatu. „Bude to jistě hodně zajímavý. Jaký dáváš kurz, Danieli? Ale teď už musíme jít, chceme stihnout ještě kino.“

„Vy se máte,“ vzdychl Petr. „Tam jsem nebyl už roky. Jarka je radši u televize, v který pořád běžej nějaký nekonečný seriály, na který se nedá koukat a já se stejně vracívám až pozdě. Na co jdete?“

„Řekli jsme si, potřebujem nějaký relax, tak jsme si zvolili jeden horor. Před týdnem měl premiéru,“ informoval Daniel.

„A víte co? Zkusím zavolat Monice ještě dnes. Třeba budu mít štěstí a bude sama doma… mohla by mít na sobě třeba nějaký tenký župánek… ten se snadno shazuje. Jé, kdybyste viděli, jak na mne ten její nevraživě koukal.“

Daniel zavolal číšnici, zaplatil a rozešli se.

Události, ač se to nezdálo, zrychlily svůj běh a zdaleka se netýkaly jen Petra. Jen to ještě nikdo z nich netušil.

 

*

 

Daniel s Lenkou, jak běžel čas, na celou záležitost málem zapomněli. Všední starosti dalších dnů ji odsunuly do pozadí, takže neměli čas přemítat, jestli Petrovi jeho milostné eskapády vyšly či nikoliv. Nakonec, Petr měl v životě hodně holek, nejvíce na jednu noc a na většinu z nich po krátkém čase úplně zapomněl. Tentokrát se taky odmlčel. Buď se mu to doma trochu urovnalo, nebo pro samé shánění pojistek neměl čas. Nijak se tím nevzrušovali, nevybočovalo to nijak z normálu Petrova života. U něj už to tak fungovalo, že týdny o sobě nedal slůvkem znát, aby pak byl u nich pečený vařený.

Byl zrovna začátek září, holkám začala škola, když tu u večeře poočku sledoval regionální zpravodajství. Informace proplouvaly jeho myslí jako malé rybky velkými oky sítí, aniž by je nějak vyhodnocoval. Náhle však zbystřil pozornost.

„Včera v ranních hodinách byl zaznamenán ve Městě smrtící virus tiché chřipky, která jak známo je na postupu v celém světě,“ pronesla dramatickým hlasem černovlasá moderátorka. „Centrem se stalo Lesní sídliště slunečního štěstí. Naštěstí leží na ostrově, takže je poměrně dobře izolované. Stráže zdraví a štěstí, které jediné znají účinný lék na tuto hrozící pandemii, celou oblast neprodyšně uzavřely. Podle jejich prohlášení jsou všechny osoby v intenzivním domácím léčení a mohou přijímat i mobilní zprávy SMS, nelze však s nimi hovořit. Rychlý průběh nemoci paralyzující hlasivky jim znemožňuje jakoukoliv hlasovou komunikaci. Stráže zdraví a štěstí potvrzují, že je všem věnována maximální péče a zaručují se, že všechny případy budou zdárně vyléčeny. Naštěstí se podařilo zasáhnout už v počátečním stadiu nemoci. Nutno však počítat s délkou léčby až jeden měsíc. Žádáme veřejnost, aby byla Strážím zdraví a štěstí ve všem nápomocná a především aby se nesnažila osobně kontaktovat infekcí postižené osoby, byť by to byli jejich příbuzní. V jejich vlastním zájmu je ostrov od ranních hodin odříznut od zbytku Města. Je ve dne v noci pečlivě střežený, a to jak na průchodu přes most, který je zcela uzavřen, tak čluny po řece. Opravdu není žádný důvod k panice, všichni nemocní jsou v té nejlepší péči. Obávaná pandemie, jak jsme již informovali v předešlých dnech, zasáhla už několik asijských i evropských měst. Zmutovaný virus je jedním z nejhorších v historii lidstva a je rezistentní vůči všem preventivním očkovacím sérům. Připomínám, že první výskyt tiché chřipky v malé indické vesnici, způsobil během jediného dne smrt všech jejích obyvatel. Od chvíle, kdy se do celé záležitosti vložily Stráže zdraví a štěstí, už žádné další úmrtí zaznamenáno nebylo – samozřejmě jen v územích jejich působení. Přesto riskovat se rozhodně nevyplatí. Řiďte se prosím důsledně všemi pokyny, které Stráže zdraví a štěstí doporučí obyvatelstvu. Je to ve prospěch celého lidstva. Skvělou zprávou je, že všude tam, kde se epidemii podařilo vymýtit, prakticky zmizela kriminalita a to i v oblastech, které byly pokládány za vysoce rizikové a kde odborníci léta marně hledali řešení. Ano, díky Strážím zdraví a štěstí se lidé stávají lepšími, vnímavějšími a zapomínají na svou někdejší agresivitu a sobectví. Ač vědci celé roky věnovali úsilí nalézt řešení nemocí v chemii, nakonec, jak je vidět, slogan Stráží zdraví a štěstí, že očištěná, vnímavá a osvícená duše je oproštěna od všech nemocí, dochází svého poznání. O tom svědčí i skutečnost, že do řad Stráží zdraví a štěstí vstupují další a další lidé, aby jim pomáhali v budování zdravé, lepší společnosti.“

„Copak je to za agitku, taťko?“ pronesla Dita, která vkročila do pokoje v průběhu vysílání, aby se pomazlila s Panem Žižkou.

„Hele… tam přece bydlí ta Petrova Monika,“ pronesla konsternovaně Lenka. „Teda… to žasnu… taky z ní bude skvělej člověk. Jsem zvědavá, co to udělá s její cudností, jestli Petrovy akcie úplně neklesnou.“

„Až moc tendenční, nezdá se ti?“ otázal se skepticky Daniel. „Příliš mnoho pozitivních soudů najednou, když to teprv vlastně začalo. Všude z toho teče tolik zdraví a štěstí, až by se z toho jeden utopil.“

„No ale tvrdil jsi donedávna, že tichá chřipka je klamavá reklama. A teď už ji máme i ve Městě,“ dodala Dita.

„To ano, po všech těch planých panikách kolem všech těch prasečích, ptačích a jiných podělaných chřipek bych se nenadál, že se něco podobného stane. Tak jsem se mýlil. A stejně všechny vakcíny jsou nakonec na prd.“

První příznaky pandemií tiché chřipky v městech nebyly starší dvou měsíců. A zdály se tak daleko…

„Stejně, jestli se fakt všichni vyléčí, tak o co jde?“ dodala Lenka.

„No nic… ale je to takový divný. A Jiřina, která všem pila v účtárně krev a mysleli si o ní, že je pomatená, teď bude najednou v kurzu. Hvězda firmy. Zajímavý vývoj.“ Daniel nevěděl, co si o tom všem má myslet.

Petrovi nevolal. Říkal si, že se to jistě co nevidět sám dozví a zapochyboval, jestli si vůbec ještě pamatuje, kdo to byla Monika a kde bydlí.