Beze smyslu

Posledním metrem domů. Prázdný ulice, jen pár ožralů na rohu. Kde jsi vzal odvahu mě opustit? Kde vezmeš odvahu se za mnou neotáčet. Nočním městem z kina, na plátně řeči o lásce. Pak nad pivem, debaty o politice, manželství a uprchlících. A věčná otázka po smyslu. Proč, proč, proč a k čemu. A kolik ještě zbývá sil.

Možná snad podřezat si žíly. Anebo zvednout kotvy a utéct z nejhezčího města, plnýho slibů, který se nikdy nesplní. Tisíc vůní Prahy. A tebe a tebe a tebe. Ale jde to vůbec, a pokud jo, tak kudy a kam?

Můj mizernej hereckej výkon. Hraná bitva, co bolí tak strašně málo na těle, i když duše by tak chtěla. Tak strašně by chtěla cítit bolest, pach krve, život, co protýká mezi prsty. A ty mi nikdy neumřeš v náručí. Radši jsi odešel. Proč vzdal jsem se tě, lásko, už v polovině týdne?

Předčasně zesnulý básník píše poezii o kundě. A kde je v tom ta hloubka? Přeci v tý kundě. Všechny cesty vedou do píči. Já už tam jsem a ty jsi vítán. Co vlastně pořád řešíš, co chceš, a co hledáš?

Prázdný pohledy přes skla vlaku. Ještě jedna, až ta příští stanice. Podpatky klapou setmělou ulicí. Dáma, vracející se z večerní opery, nebo děvka na lovu? Z repráků duní tvůj hlas. A ráno zas o důvod míň vstát z postele.

Zhasněte světla, ať není za kým cítit naději.