Poprvé

Zbylo ráno zrcadel napršené vody
střepy deště v ulicích města včerejšího 
a domy, jež za ústa mají v tváři vchody
otvírají Jonášům dne vycházejícího.

Zbyly ještě na nebi lamp celé hvězdokupy
a přichází je zhasínat tvé krásné malé světlo
jak růže bílá ve váze co za krásu zde trpí
a listy své uvadá v ráj tebe i v mé peklo.

A viděl jsem se tisíckrát v tom ranním zrcadlení
a byl jsem na sklo rozbitý a nechtěl více být
však po dešti jsme pokaždé, co všechno je i není
jen nevím zas poprvé, co nechci všechno chtít.