Dům soumraku, kapitola 3: Stíny vzpomínek (I.)

Petr se ozval asi za týden.

„Haló!“ ozvalo se ve sluchátku. Hlas byl očividně rozrušený.

 „To jsi ty, Petře? Žádná kotelna ani pitevna?“ prohodil rozverně Daniel.

„Jasně, že já? Kdo by to byl? Hele, můžu dojet? Je to děsně, děsně důležitý. Teď hned, můžu?“

„To tak hoří? No stejně jsi tu dlouho nebyl, tak se klidně přijeď svěřit s novinkami.“

„Bože, zase ten úchylnej strejda? Myslela jsem, že už dá pokoj“ vzdechla Dita a obrátila oči v sloup. „To nemá doma postel? Řekni mu aspoň, ať už si odpustí ty hefty, znám je nazpaměť a pořád jsou stejně trapný.“

„Ty sis nikdy nezašla za kamarádkou popovídat? Pokud vím, občas tu taky nějaká přespala“ odsmečoval ji Daniel.

„Povídat, to jo, ale když on furt mele a mele takový hlody a ještě po nás čumí, když lezem z koupelny. A když se sprchuje, tak tam po něm zůstává bordel. Plešatí a kdo má to jeho háro furt lovit z výlevky? Je to nechutný. Jednou se z toho pobleju“ dodala dotčeně Dita a odkráčela do koupelny. Provokativně za sebou zamkla.

Petr byl u nich do dvaceti minut. Taková rychlost Daniela i Lenku šokovala.

„Jel jsem autem“ volal Petr ještě ze dveří. „Stalo se něco děsnýho.“

Výraz měl tak vyděšený, že Lenka spolkla připravenou vtipnou repliku.

„Souvisí to s tím… v tom sídlišti?“ dovtípil se Daniel.

„Taky jste to slyšeli, že jo? Jsou toho plné noviny i televize. Je tam karanténa.“

„No ale podle všeho by se nemělo nikomu nic stát, tak nevím, proč vyšiluješ. Jen si s ní nebudeš nějakej čas povídat, no a co?“ řekla Lenka. „A taky nevím, proč šílíš zrovna dneska? Vždyť už je to docela stará záležitost. Devět, deset dnů? To vám snad nosí domů do schránky starý noviny?“

Petr byl očividně rozrušen. Dokonce minul bez povšimnutí ledničku. To bylo nezvyklé.

„Hele, a nejseš sám nějakej nemocnej? Vždyť ses jako první vrhal vždy na žrádlo.“ dobírala si ho Lenka, která se dovtípila, že o nic nejde.

Petr ji nevnímal.

„Když já… já zrovna mluvil s  Monikou… když se to stalo“ vyrazil ze sebe.

„Když vypukla ta karanténa?“ podivil se Daniel. Se zaujetím na něj pohlédl.

„Jo… mluvili jsme spolu už předtím… byl jsem u ní doma, ještě kvůli té pojistce… snažil jsem se trochu přišmajchlovat, v tom jsem dobrej… a ukecával… měl jsem pocit, že mně začíná chtít.“

„A dala ti? Zavedl jsi skřítka do jeskyňky?“ zpozorněla Lenka.

„Jakýho skřítka… teda Lenko, to bych se od tebe nenadál, takový blbý přirovnání. Ne, nebylo vůbec nic. Akorát jsem ji ukecal, že půjdem někdy na kafe. To teda nakonec svolila, že by to šlo. No nejsem dobrej? Já vám to říkal, že to dokážu. Sami dva, to je skvělý, ne? A taky jsem si koupil kredit“ chlubil se. „Konečně mi došly nějaký prachy za pojistky, Jarce všechno dávat nebudu, nejsem přece blbej.“

„A dál?“ zajímal se Daniel. „Skóroval jsi teda už konečně, nebo ne?“

„Ne, nezašukal jsem si“ pronesl zklamaně Petr aniž ztišil hlas.

Dita, která zrovna prošla místností s Panem Žižkou v náručí, znechuceně gestikulovala, že tohle ji nezajímá a odchází spát.

„Ale volal jsem jí… hnedka druhej den. V sedm ráno“ pochlubil se.

„V sedm ráno?“ nevěřícně zíral Daniel. „Tak brzo? Co kdyby byl doma ještě manžel?“

„Jsem přece její finanční poradce“ sdělil pyšně Petr, jako by postavil Wall Street na nohy. Přitom důležitě poťukal na svou příruční tašku. Té se už trhaly švy i na druhé straně. Ucho pozbyla již před dávným věkem.

„Já ji miluju. Pozval jsem ji na odpoledne do kavárny, řekla ano, to je přece super ne? Říkala, že odpoledne bude mít čas, že manžel zrovna před dvěma minutama odešel, ale vrátí se až pozdě a…“ a odmlčel se.

„A dál?“ vyptával se Daniel. „Co bylo v kavárně?“

„Dál nic“ odvětil Petr a zaraženě roztáhl paže. „Telefon zmlkl. Spojení se přerušilo. Zkusil jsem to znova, ale žádnej signál. Zkoušel jsem to dobrou půlhodinu a vůbec nic. A pak… hlásili to o té karanétě. Chápete, co to znamená?“

„Mluvil jsi s ní zrovna ve chvíli, kdy vypukla ta epidemie“ dodala Lenka.

„To je právě ono. Normálně mluvila… a pak nic. Z ničeho nic. Jako by to někdo utnul a finito. Pořád mi to vrtá hlavou.“

„To se vůbec nezmínila, že se tam něco stalo? Jen tak z ničeho nic?“ ověřoval si Daniel.

„Taky se mohl vrátit její starej a mohla to típnout“ zkusila Lenka.

„Jen tak z ničeho nic. A finito spojení. Jako by úplně vypadl signál, to přece není normální, ne?“

„Nebo že by naráz ztratila řeč?“ zkoušela Lenka. Už si přestala Petra dobírat. Tohle bylo zajímavější.

„To by byl telefon hluchej, slyšel bych na druhé straně ticho, ale tohle totálně vypadlo, nekecám“ přesvědčoval je Petr.

„A co SMS?“ zeptal se Daniel. Poposedl si blíž.

„No pak jsem tam jednu napsal.“

„A co? Odepsala?“

Petr melodramaticky vytáhl mobil a vyhledal příslušnou zprávu. Stálo tam:

SPOJIME SE, AZ BUDU V PORADKU. MAM TU TICHOU CHRIPKU, DNES VYPUKLA, S MANZELEM JSME POD STALOU PECI STRAZI ZDRAVI A STESTI V DOMACIM LECENI. BUDEME V PORADKU, NEMUSIS SE O NAS BAT. MONIKA.

Daniel zkoumal zprávu ze všech stran. Víc však už z displeje nevyčetl.

„Tak co tomu říkáš?“ hleděl na něj Petr s vytřeštěnýma očima.

„Stejně nechápu“ pronesla Lenka. „Stalo se to celé před deseti dny, a ty jsi zpanikařil až dnes. To ti tehdy připadalo normální a až teďka jsi přišel na něco, proč to normální není?“

„No…. Na té SMS je cosi divnýho“ pronesl Petr. „Od té chvíle na to myslím a na nic jsem nepřišel.“

„Ona věděla, že s ní flirtuješ? Opravdu si to myslela? Nebo byla tak naivní, že to považovala jen za kamarádské povídání ze školy?“ zeptal se Daniel.

„No snad přece určitě… vykládal jsem jí, jak je hezká… připadalo mi, že se jí to líbí… zval jsem ji do kavárny, jen ve dvou samozřejmě… chytil jsem jí za ruku a ani neucukla. Určitě se doma nudila. A potkala mne, bývalýho spolužáka, hezkýho, výkonnýho milovníka…“

Lence cuklo v koutku úst, ale zachovala vážnost.

„Musela tušit, že to nebude jen takové nezávazné kamarádské blábolení“ pronesla. „Jako žena musela podvědomě vycítit, že po ní jedeš. Nakonec, tohle je přece pro chlapy tak typické. Vždycky přemýšlejí hlavně o tom, jak se dostat holce pod kalhotky.“

„A manžel o tom setkání kavárně nevěděl, že je to tak?“ dodal Daniel. „Určitě by mu to neřekla… když ti ještě řekla, že to jde a prozradila, že on dojde až někdy pozdě v noci. A najednou ti tam píše, že jsou v pořádku oba dva, ona i on, aby sis nedělal starosti. Nechci být cynik, ale muselo jí být přece jasný, že on je ti naprosto volnej? Chřipka nechřipka.“

„No jasně, přece… ten mi v tom jen překážel.“

„Jak se vlastně šíří taková chřipka?“ uvažoval Daniel. „Dostaneš virus, začne ti být blbě, pak dostaneš horečku, pak to od tebe dostane někdo další… je nějaká inkubační doba…“

 „Stejně by mne zajímalo, co se tam tak rychle přihodilo“ přemítal Petr.

„Že zrovna při tom vypadla mobilní síť… taková zvláštní souhra okolností.“

„No právě… jak o tom tak přemýšlím… prostě strašně moc bych ji chtěl vidět a zeptat se jí na to.“

„Tak to budeš mít možnost ode dneška… kolik to je? No ještě asi dvacet dní. Měsíc by totiž měla, podle toho, co povídali, trvat ta karanténa.“

„No mně právě napadlo…“ nedořekl Petr svou myšlenku.

„Copak geniálního?“ otázala se Lenka. „Chceš se napojit přes webkameru a popovídat si s ní posunkovou řečí? Nebo jí rovnou ukázat, o co tou karanténou přišla? Předvést velikost, aby nebyla při akci zklamaná?“ Lenka se očividně dostávala znovu do ráže.

„No napadlo mne jít ji tam navštívit… zrovna dneska“ pronesl.

Lenka strnula. „Co-cože? To si děláš prdel zase ze mě? Vždyť se nikam nedostaneš, je to uzavřený, hlídaný. A dostal bys to taky. Pochybuju, že by manžel souhlasil s tím, aby ses s ní léčil v jedné posteli.“

„Nenapadlo mne tam zajít zrovna dnešního večera, ale co nejdřív… a tajně“ oponoval Petr. „Nemůžu bez ní spát. Pořád mi to vrtá v hlavě. Čím dál víc. Víte, napadlo mne i jak. Mám to promyšlený. Hlídkují na mostě, na člunech – ale dá se to přeplavat.“

„Tak to je teda bomba. Nebo se chceš dostat do televize? Chřipkový kamikadze… a plavat teď v září. A ještě se ztrapnit, až tě chytěj. A to jako chceš sám?“

„Já myslel, abychom třeba s Danielem přeplavali… ve dvou bychom to zvládli. Aspoň bych se dověděl, co se skutečně stalo. Nikdo by nás nechytil“ přesvědčoval Petr a oči mu plály vzrušením.

„Tak to ať tě ani nenapadle!“ zvolala Lenka a hleděla střídavě na Petra a Daniela. „Vím, že kdysi na škole jste se spolu vyblbli různě, ale tohle je tak dementní nápad, jakej jsem v životě neslyšela a v žádném případě ho podporovat nebudu. Celé je to jedna velká děsná kravina. Nikam!“

Vtom se otevřely dveře. Katka, už v noční košili, se odemkla z koupelny a spěšně odcupitala do svého pokoje.

„Teda… to zírám. Ty už jsi tak velká… no je to možný? Úplná slečna“ vydechl Petr, jako by ji deset let neviděl.

Katka se zlostně zamračila a zaznačovala, kam si může tyhle kecy strčit. Petr tenhle údiv předstíral téměř při každé návštěvě u nich.

„No jo, puberta v akutním stadiu“ dodal Daniel s úsměvem, jakmile za Katkou zapadly dveře.

Lenka byla podrážděná. „Hele, fakt by ses měl někdy poslouchat. Řekni, že sis dělal srandu  z té exkurze sídliště. Jinak se ti začnu shánět po nějakém ucházejícím psychiatrovi.“

„A proč?“ upřel na ni Petr bezelstný pohled. „Já s Monikou mluvil, chci vědět, co s ní je… celý to mám promyšlený, chápeš? Došel jsem s hotovým plánem.“

„Zvláštní je“ chytil se tématu Daniel,  „že klasický virus se šíří postupně -  a tady bum, prásk! Jako výbuch atomovky, tady to mají najednou všichni, hnedka všichni jak na povel ztratí řeč, jak na zavolanou jsou u toho Stráže zdraví a štěstí a než si stačíš uprdnout, vše pošlou do izolace – a klídek lidi, vše bude bájo, a co, někdo byl zloděj nebo vrah? Už nebude, už prozřel, bude celý zářit štěstím a láskou, jak se napravil. Tohle že je normální? To povídej holubům.“

„Každopádně za necelý tři týdny se tam můžete prohánět do aleluja a zjišťovat, na co jen pomyslíte“ pronesla chladně Lenka. „Do té doby budete hezky dřepět na zadku a makat – já potřebuju Daniela zdravého a Jarka tebe taky, abys na všechny vydělal a příbuzní z tebe nedělali hňupa s holou prdelí, jak doteďka.“

Lenka měla ve všem jasno, zato Danielovi se začaly honit hlavou nejrůznější úvahy. Celé mu to připadalo poněkud záhadné a o to lákavější.

Nebyl to nejšťasnější konec dne. Na závěr se pohádali, Lenka se urazila a usínali jako tichá domácnost, aniž byli zasaženi tou zvláštní chřipkou.

Petr teď k nim chodil téměř každý večer a dál rozvíjel své plány.

Po týdnu a něco se Daniel rozhodl.

„Taky bych rád věděl, co se tam děje. A nakonec, ten Petrův plán, když ho dopilujem, zas není úplně tak marný. Když si dáme opravdu pozor…“

Bylo to tak vzrušivě lákavé, zakázané. Jako vášnivý sex na jednu noc.

Lenka se opět urazila.

Za dva dny nato rezignovala. Jejich riskantní plán dostal zelenou. Tím dnem vylodění měl být pátek.

---