Jak se ladí duše

Ladění duše je jako ladění nástroje... Aby mohl vydat to nejlepší, co do něho bylo vloženo, potřebuje péči a to pravé zacházení.

Včera jsem byla pozorovatelkou při ladění klavíru… Zaujalo mne, jak je to podobné ladění duše. Celý ten proces trval hodně dlouho, protože klavír už se neladil řádku let. Ladič byl precizní, nevynechal ani strunku. Ani nemohl, jinak by byla jeho práce zbytečná. Představte si, kdyby jen jednu jedinou vynechal a nechal být…. Klavír by byl jako by ochraptěl….Nebo jako by nechal v sobě neošetřenou ránu, která mokvá a bolí a přináší do hudby disharmonii…

Fascinovaně jsem pozorovala, co všechno bylo potřeba udělat, a jak náročná a zároveň jemná byla ta cesta k naladění…. Ladič nejdříve sundal skoro celý vnější ohoz těla klavíru jemně pryč. To, aby se dostal do větších hloubek….

Pak začal postupně čistit kousek po kousku jednotlivé části. Bylo jedno, jestli jsou malé, nebo velké…. Úplně dole v klavíru nalezl zajímavé poklady. Třeba prázdnou lahvičku od pánského parfému Harley Davidson…. Láká mne vypátrat, kde se tam vzala. Jaký je její příběh.

Ladič pokračoval obhlídkou všeho, co by mohlo být nefunkční, či potřebovalo opravu. Pochválil práci výrobce a ocenil barvu dřeva, která prý není tak častá. Všiml si dokonce práce našeho dědečka truhláře, který se doslova vymazlil s horní deskou. Ta utrpěla ukrutnou povodeň z přeteklých misek květináčů, které na tento nástro jako na parapet postavila moje maminka, když jsem byla nějakou dobu mimo domov a své piáno z dětství nechala opuštěné a bez ochrany.

Po podrobné prohlídce přešel ladič k jednotlivým strunám. Ještě dnes mi zní ty zvuky v hlavě. A řeknu vám, nic moc příjemného to nebylo. Jen ten průběh neúnavné péče o mého drahocenného a tolik zanedbávaného přítele mne dojímal až k slzám.

Jakpak to asi zní, když se ladí naše duše? Co myslíte?

Po tomto vrcholném procesu ukázal ladič na struny, které už potřebují vyměnit. Dotáhl a doklepal poslední místečka a vyzkoušel konečný zvuk. Až ve chvíli, kdy byl naprosto spokojen s laděním, začal mému naladěnému klavíru vracet jeho vnější podobu. Přikryl celou tu vyladěnou duši. Slavnostně oblékl venkovní šaty a znovu ověřil, zda zní v souladu a harmonii i oblečený.

Když ladič odešel, se zatajeným dechem jsem usedla a postupně pomalounku jsem se dotýkala konečky prstů toho pokladu, který opět ladí a zní, jak je ho hodno. Rozhodla jsem se, že už ho nebudu zanedbávat. Stejně jako moji duši….