Úvaha o životě (báseň)

Živ byl jsem delší dobu a po boku mé ženy zdráv, neustále v chodu práce, znal jsem spoustu lidských krás, bych byl živ delší dobu nepoznal bych krásu vzniku, dech můj už skomíral a něco přícházelo skze práh. „Co pohledáváš zde??“ Otázal jsem se té osoby jež přišla skrze dveře, pot polil čelo mé a zachvátil mne strach, však hlas té ženy v bílém rouchu uklidnil mne aspoň trochu. A dotek její ruky, tak teplý připomínajíc mi krásu nebe, a hlas jenž přicházel z jejich úst se linul k mému uchu. „Už dlouho jsi tu byl a teď odejdeš se mnou,“ řekla spanile a vztáhla ruku na mou hruď, já nebranil se ani trochu bych poznal krásu světa znovu. Poté chvíli tmu před očima a pak tu ženu spatřil jsem, ona stála celá v bílém držící mne za ruku, poté šli jsem dlouhou cestu až někam tam do hluku. A tam jedna krásná žena spící klidným spánkem, když osoba v bílém stáhla ruku a já náhle ve tmě ocitl se cítící teplo velké. Všude málo místa měl jsem a podivnou šnůru okolo, však spoustu času mi zbývalo bych nadechl se dlouze. Spostu dnů jež nepočítal jsem uběhly rychle, a já znovu zakřičel jsem v náručí toho muže hlasně. Podíval jsem se do očí matky mé a uviděl tu krásu světa, modré perly zdobily je a vítaly mne kladně. Životem plahočím se dál a dál, znovu umírat a žíti dál. Po životě žít se dá, stačí jen zkusit nebát jít se dál.

---