Když jsi nebyl....

Chtěla bych svůj život zapsat do tebe, zarůst jak kořeny do půdy jak minulost hvězdou psána do nebe srdce vyškrábáno do kůry s tepem citu kdysi nenávratně ztracené.... Když tvá ruka se snoubí s druhou.... Do rytmu nás milujících.... Dvě svíce ve stejný čas planou vždy jedna je z těch zhasínajících, snad plápoplat obě budou jednou..... Snad jednou, ach snad jednou plápolat obě budou rudou v srdcích těch pospávajících.... Už nevěřím, že jsi hudbou pro mě složenou, ani nevěřím, že slunce vysvitne nad náma a my projdem beze ztrát temnou oblohou.... Nevěřím, že budoucnost naše je zapsána. Vím, že naše cesty se na průnik nezmohou. Část mě mi s tebou uniká, svůj sever i jih ztrácím zaroveň zbývá mi jen tekutá logika v dlaních jež dávno přišly o úroveň.... Ani nevíš jakou zplodili chybu.... A kolikrát. Jak pták může milovat rybu jak jedinkrát ďábel anděla, Nic z toho se nedělá.... Když nohy už nemohou, nemohou mne nést..... Smívá se objekt s předlohou.... začnu si vás plést..... Odsouzena jen putovat oblouhou, na pozadí jiných hvězd.... Snad nevěřím, že naše nezasvítí A že má duše neskončí pod vodou.....

---