Kouzelný lístek

Eliška měla strach. Bála se jako nikdy v životě. Zběsilá jízda na splašeném koňském hřbetě hustým jehličnatým lesem. Ošlehaná, potlučená větvemi křečovitě svírala sedlovou hrušku a snažila se udržet. Zavřené oči, tvář zabořenou do plavé hřívy, naplněna děsem z neznáma. Neviděla, jak přicházející bouře zahalila les temnotou téměř noční, ač do večera zbýval ještě čas. Nevnímala dunění hromu nesoucí se kolem ní. Cítila jen nemilosrdné šlehající větve a kůži i šaty trhané ostny keřů. Síla ji opouštěla a zvíře stále ani nezpomalilo. Najednou se koník zarazil na okraji stráňky a to bylo na dívenku příliš. S výkřikem vyletěla ze sedla přes krk splašeného koně a kutálela se dolů. Let ukončilo husté ostružiní pod kopečkem a ostré trny dokonaly dílo zkázy. Plakala hrůzou i bolestí. Ani si nepovšimla postavy, tyčící se nad ní v temnotě. A přitom den začal tak pěkně!

                                                     ***

   „Nechceš si odpočinout, Eliško?“ Otázal se starostlivě pan Vilém své dcerky, jedoucí po boku jeho hnědáka na poníkovi. Ta jen s úsměvem zamítavě zavrtěla hlavou. Věděl, že to od něj byl nerozum vzít osmiletou dívenku na vyjížďku v tak horký srpnový den. Jak však měl odmítnout prosby svého miláčka? Jakmile se zmínil, že vyrazí v ústrety starému příteli nebožtíka otce projíždějícího jeho panstvím, tak s ní nebylo k vydržení. Pan Vilém z Wegfurtu majitel panství Skalička, sousedící s městem Zábřehem se však nechal přemluvit rád. Manželka mu zemřela se synkem při porodu před třemi lety a on zůstal s Eliškou sám. S žádnou chůvou nebyl spokojený, nedokázal jim plně důvěřovat.  I proto dcerku brával všude sebou, pokud to bylo trochu možné. Usmál se, pozorujíc svou hnědookou holčičku statečně snášející útrapy poledního žáru. Krom horka naštěstí jiné nebezpečí nehrozilo a ani osamělý jezdec se nemusel ničeho obávat. Od třicetileté války uplynulo rovných třicet let, psal se rok 1678 a v Čechách panoval mír. Projížděli svěží vysokou travou podle kamenité cesty, šetříc tak kopyta koní. Vilém zahlédl kočár tažený dvěma bělouši vyjíždějící před nimi z lesa, ale dělal jakoby nic.

„Tati, kočár!“ Vykřikla holčička radostně a ušklíbla se na otce hrajícího překvapení. „Máš koně třikrát většího než já a nic nevidíš.“ Tvářila se důležitě a otce tím pobavila. Po chvíli se setkali s nekrytým kočárem. Na kozlíku seděli dva lokajové a za nimi na pohodlných sedačkách spatřil mladý pán důvod vyjížďky. Otec s dcerkou přijeli k boku vozu a ten zastavil.

 „Zdravím vás pane Jindřichu“ Pozdravil Vilém očekávaného hosta. Ač urozenější, pozdravil první a navíc použil křestní jméno, aby ukázal staršímu hostu, jak si ho váží. Věk taky trošku vyrovnával urozenost a host ve věku šedesáti šesti let byl starší oproti Vilémovi víc než dvojnásobně. Úzké rty pana Jindřicha pod řídkým tmavým knírem se roztáhly do úsměvu.

„Bůh s tebou, pane Viléme“ odpověděl Jindřich trošku mečivým hlasem „Skoro bych tě nepoznal, celý otec.“ Dodal, hledíc do Vilémovy tváře s maličko větším nosem a plnými rty. Pak stočil tmavé oči k dívence na strakatém poníkovi a nakrčil husté prošedivělé obočí. „I dcerka se ti povedla, drahý Viléme. Hezká, vidím, že vlasy zdědila po tobě.“ Přívětivýma očima sledoval vlnité, světlé, dlouhé vlasy na konci stáčející se do prstýnků, zubící se holčičky na poníkovi. Otce pozornost hosta, věnovaná dcerce potěšila. Nebývalo zvykem si příliš všímat dětí, natož je chválit.

„Vlasy má po mě a já zas po otci.“ Řekl Vilém. Jeho host se zarazil a zatvářil se zmateně. Po chvíli se upřímně rozchechtal.

„Promiň můj mladý příteli, ale já vlastně ani nevím, jaké vlasy měl tvůj otec! Za pět let naší společné služby ve Slezsku si ani jednou nesundal paruku!“ Vysvětlil a sám se podrbal na tmavé vlnité paruce, spadající mu na ramena. Pak se zamyslel. „Jak se jmenuješ andílku?“ Otázal se holčičky trpělivě přihlížející rozhovoru dospělých.

„Eliška.“ Odpověděla dívenka klopíc hnědé oči v rozpacích k tmavé hřívě poníka.

„Eliško, nelekneš se starého plešatého dědka, když napodobí tvého moudrého tatínka a sundá si paruku?“

„Ne.“ Odtušila a podívala se na starého muže. Ten sundal paruku a ukázal světu olysalou hlavu s několika zbývajícími šedinami. Na tom nic strašidelného nebylo, ale zpoza kočáru se najednou vynořila podivná postava a dívenka vypískla strachy. Poník sebou nervózně trhnul. Nejen holčička, ale i její otec se lekl při tom pohledu.

„Ignáci!“ Křikl pan Jindřich na hrbáče s pokřiveným obličejem připomínajícím opici, který se vynořil za vozem. „Zalez zpátky a nestraš to dítě.“ Hrbáč pak s omluvným mumláním zalezl zpátky za vůz a zmizel. Patrně naskočil na zadní sedátko. „Omlouvám se za něj. Měl jsem vás varovat, ale on jen špatně vypadá. Je hodný, mouše by neublížil a já ho živím z křesťanské lásky. Mimoto přes svůj vzhled je velmi chytrý a dokáže být zábavný. Co na tom, když tamti dva vypadají jako Adonis,“ Mrknul na kozlík ke dvěma svým lokajům „když nedokážou říct souvislou větu. A Ignác má vynikající paměť a vyzná se i ve výkladu práva.“

 Dívenka se uklidnila a její otec se zastyděl. Dobrý člověk ten pan Jindřich. Zaměstnává nebožáka a on se lekne jako malý kluk. Ale vypadal vskutku děsivě. Uvítání měli za sebou a kočár se opět rozkodrcal po kamenité silnici. Eliška s tatínkem už seděli se starým mužem v kočáře. Ten se vyptával na nebožtíka otce, Václava Viléma z Wegfurtu, který opustil tento svět, jako vysoce postavený muž. V biskupské službě skončil jako hejtman na nedalekém Mírově. Po několika ujetých mílích stále ještě zbýval pěkný kousek cesty na Skaličku a v horkém dni chyběla čerstvá voda. Pana Viléma něco napadlo.

„ Nechceš vidět raritu mého panství? Není to daleko a je tam pramen s výbornou vodou. Sám tam zastavuji na vyjížďkách.“ Otázal se hosta chtěje se blýsknout. Ten zvědavě povytáhl obočí a Vilém pokračoval. „Máme tu velikou zvláštnost, snad jedinou v zemi. Kousek odsud u vesnice Pobučí je pastouška. A v ní není pastýř, ale pastýřka! Pořádná ženská, s dcerou se stará o obecní dobytek. Dcera je prý moc hezká, ale nikdy jsem ji tam nezastihl.“

„Neříkej, ženská pastýřka? Není možná.“ Tvářil se nedůvěřivě starý muž a otíral si šátkem zpocenou pleš. Mrknul na Elišku, které to přišlo legrační. „Tak jedeme, to musím vidět! A jak se přihodila taková podivnost? Snad vdova po pastýři?“ Vyptával se zvědavě. A mladý pán začal vysvětlovat.

„Je to dva roky co shořel dům bohatému obchodníkovi s plátnem ve vsi Pobučí. Prý byl nejen bohatý, ale taky velmi hamižný. I přes velký majetek se nechtěl zakoupit ve městě a stále zůstával ve vsi. A když tam propukl požár, tak vběhl do plamenů zachránit majetek a přitom uhořel.“ Starý muž se pokřižoval, Eliška zvědavě naslouchala otcovu vyprávění. „V domě skladoval zboží, se kterým měl odjet na trhy do Polska. Shořelo všechno do posledního a dobytek, který vlastnili, nepokryl ani všechny peníze za nezaplacené zboží. Zbyla po něm žena a sedmnáctiletá dcera. Přišli o všechno a tak Pobučský rychtář dostal nápad, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Vesnický pastýř pár týdnů předtím zemřel a tak udělal pastýřky z těch žen,“ Odmlčel se a dodal „takže místo dvou obcí trpěných žebraček, máme dvě pastýřky a já navíc nevídanou kuriozitu. Dvakrát jsem se tam zastavil při vyjížďkách po okolí, ale pokaždé tam byla jen stará.“

„A to se tam nebojí? Samotné ženské? A že práci kolem dobytka zvládají i bez mužského. Na mou věru, podivné.“ Pokyvoval starší muž olysalou hlavou.

„Až uvidíte tu starou, pochopíš.“ Odtušil Vilém a v úsměvu odhalil bílé zuby. „Fortelná ženská! Je jí kolem čtyřiceti, vysoká a pořádná. Ta by roztrhla vlky vedví holýma rukama.“ Přitáhl se blíž ke svému hostu a ten nastavil ucho. „ Blonďatá, macatá, zachovalá v pase neširoká, ale ty boky, popředí a pozadí! No však uvidíš!“ Zašeptal a holčička snažíc se něco zaslechnout se zatvářila zklamaně. Zato starší muž povytáhl obočí a čišela z něj zvědavost.

„No tak tu bych rád viděl! Už dlouho sháním kuchařku!“ Lišácký úsměv se rozlil po Jindřichově tváři. „Uvidíme, uvidíme.“ Na to Vilém s pochopením přikývl a křikl směrem k vozkovy, že tady mají zahnout.

Přes louku po zarostlé, spíš pěšině než cestě, dorazili před nevelkou dřevěnou chalupu s doškovou střechou. V ústrety jim vyběhla mohutná žena s uctivým výrazem na příjemné kulaté tváři. Zelené oči ji svítili nadšením, přece jen hosty nemívala často. A dokonce kočár, to je jako z udělání. Den předtím si povídala s dcerou Dorkou, že by se už ta smůla, která je postihla, mohla otočit a teď najednou takový hosté. Mladého pána znala, ale zvědavě si prohlížela staršího návštěvníka. Ten si ji prohlížel se zalíbením.

„Vítejte vzácní hosté.“ Vítala hosty a uklonila se, jak byla zvyklá z lepších časů. „Helena Tauchenová.“ Představila se neznámému. Návštěvě se dostalo vody i jídla. Připravila na rychlo maso na ohni, nejlepší co měla. I s kořením, jehož měla jako šafránu, nešetřila, chtěla se blýsknout. Starší z pánů se dal s Helenou do řeči a zdálo se, že si rozumí. Hostům chutnalo a Helena projevila mimořádnou chladnokrevnost, když se při pohledu na hrbatého Ignáce ani nezachvěla. A ten se koneckonců choval opravdu slušně a uctivě. Pomalu prosil i o vodu. Pan Jindřich ji stále zahrnoval pozorností. Helena chvílema nevěděla kam s očima. Zardívala se rozpaky, ale byla šťastná, že se tak vzácní hosté neostýchají přijmout jídlo od takových nuzáků. Jen litovala, že Dorotka zase běhá někde po lese a neuvidí návštěvu.

 Dostatečně si odpočali a měli se k odjezdu. Helena dostala několik mincí od mladého pána, které s povděkem přijala. Lokajové rozvalující se na trávě vstali a usedli na kozlík, páni do vozu a hrbáč se s legračním klaněním vydrápal na sedačku za kočárem. Jen Eliška se neměla k odchodu, protože si hrála za domem s jehňátky. Otec pro ni musel dojít. Už se chystal dcerku popadnout za ruku a odtáhnout ji do vozu, když uslyšel za zády jemný, ale výrazný hlas.

„Pozdrav pánbůh vzácný pane!“ otočil se chtěje odpovědět, ale při spatření příchozí nemohl najít slova. Zlaté vlasy v kaskádách spadající na ramena prozářené paprsky letního slunce, doslova zářily. A ty modré oči! Ten zvláštní pohled, pronikající mu až pod kůži. Obyčejná úzká košilka dala vyniknout jejím přednostem nad štíhlým pasem. Ač bylo horko, přejel mu mráz po zádech. Konečně se zmohl na odpověď. Nakonec se chvíli zdržel, o něčem s ní hovořil, ale po dokončení věty si nedokázal vzpomenout, co vlastně říkala. Vnímal jen ji, stál tři kroky od ní a zdálo se mu, že cítí její vůni. Opojnou, letní vůni sena a přírody.

Po nějaké chvíli přece jen odjeli a kníže byl rozhodnut, že tuhle krásnou ženu, příjme na zámek do služby. Pan Jindřich po dobrém jídle, zapitém vínem z vlastních zásob usnul a tak měl Vilém čas věnovat se vlastním myšlenkám. Nežil od ztráty své ženy jako mnich, to rozhodně ne, ale poprvé ho zachvátila taková spalující touha. Nemohla to být láska na první pohled, na to nevěřil, ale ty její oči! Bože, měla nádherné oči! Myslel jen na ni. Eliška jela za vozem a smála se hrbáčovi, který na ni dělal žertovné opičky. Už si na něj zvykla. Nebála se a připadal ji legrační. Projížděli lesem, zatahovalo se, jak se blížila v dusném ovzduší letní bouře. Hrbáč starostlivě nabádal holčičku k opatrnosti, aby si raději vlezla do kočáru. Ta nechtěla ani slyšet. Z křoví vyrazila vyplašená srnka a přímo před Eliščiným poníkem proletěla skokem a zmizela v křovinách. Koníka to vyděsilo a ve vteřině se ztratil v hustém lese i s ječící dívenkou. Ignác burcoval všechny na voze. Vyděšený otec vyskočil na koně, v rychlosti se málem narazil na rukojeť kordu pověšenou na sedle a vyrazil s hrbáčem určeným směrem. Ještě křikl na dotaz pana Jindřicha, mají li se pustit do pátrání, odpověď. Místo pátrání v krajině, kterou neznají, bude lepší dojet na Skaličku. Odtamtud vyrazí čeleď pročesávat okolí. Pak jen pobídl koně, nedbajíc nebezpečí zmizel v temných stínech lesa. Ve výseči nad cestou se v dáli objevil první blesk a pan Jindřich se starostlivě pokřižoval.

                                                  ***

 Mezitím se v pastoušce Helena bavila s dcerou Dorotkou. Po odjezdu panstva si měli co povídat. Helena byla vážná a Dorce zase všechno připadalo legrační.

 „Mohl na tobě oči nechat! Uvidíš, že přijede zas.“ Říkala už poněkolikáté dceři. „Třeba…“ Už chtěla opakovat, že ji vezme do služby, ale tentokrát ji Dorotka uťala.

„Třeba si mě vezme za manželku. To bude sláva! Svobodný pán Vilém z Wegfurtu a Dorka z pastoušky. Už toho nech mami“ Dodala s úsměvem ukazujíc drobné zoubky „To víš, že bych ráda na zámek, než se tady starat o ovce. Stejně tak by mi nevadilo zahřívat postel tak krásnému pánovi. Co odvedli Pavla na vojnu, tak jsem neměla…“

 „O takových věcech se s matkou nemluví,“ Přerušila ji tentokrát matka nabručeně. „já ti taky nevyprávím o svých starostech a potřebách.“

„To ani nemusíš!“ Zakřenila se dcera. „Ono stačí, že si necháváte otevřené dveře, když tě navštíví rychtář. Poprvé jsem se skoro lekla, vypadalo to, že pastoušku přepadl hejkal!“ Když však uviděla dotčený výraz v matčině tváři, tak zmírnila. Přece jen matka měla pádnou ruku a nevadilo jí, že Dorce je skoro dvacet. „No necháme to být. Můžeme snít o lepším životě. Třeba přijde a třeba ne. A třeba si tě vezme ten umečený plešatý krasavec.“

 „Náhodou nevypadal na špatného člověka. Laskavě se usmíval. I ke služebnictvu se choval dobře a já bych nebyla proti službě u hodného pána.“ Zasnila se matka a podívala se ke dveřím. Do očí ji udeřila neobvyklá temnota. „A běž stáhnout ovce do dolní ohrady, něco se na nás žene!“

 Dorka vyrazila ven. Jakmile spatřila valící se mraky směrem od Zábřehu, dala se do běhu. Naučila se poznat, kdy přijde pořádná bouře. Ovce se pásly na kraji lesa a zatím neprojevily neklid. Dívka křikla povel na dva mohutné ovčácké psy, ležící u zvířat a ti již naučení sami začali hnát stádo k pastoušce. Krom burácení hromů měla Dorotka pocit, že slyší podivný zvuk z lesa, snad pláč. Neváhala ani vteřinku a vydala se do nitra lesa. Po chvilce našla v ostružiní pod blízkou stráňkou dívenku v potrhaných šatech. Nechápavě hleděla na tu potrhanou, plačící hromádku neštěstí, ale rychle se vzpamatovala.

„Eliško?“ Okamžitě poznala dcerku pana Viléma, spíš podle zbytků šatů, než podle poškrábaného obličeje. Dívenka štkala a nedala se uklidnit. Zkusila ji odnést, ale síla jí nestačila. Rozhodně ne k dopravení dívenky do pastoušky. Posadila ji na kraji lesa, kam ji spíš dovlekla, než donesla. Natrhala nějaké lístky a přiklekla k třesoucí se holčičce. „Eliško, uklidni se!“ Řekla důrazně a vzpomněla si, co ji udělala babička, když ji nemohla jako dítě utišit, odřenou po pádu ze stromu. „To je kouzelná rostlinka! Podívej!“ Před očima jí držela jitrocelový lístek. Eliška se zarazila, konečně přestala plakat. Pohádky milovala a slova o kouzlech pronikla štítem jejího strachu.

„Vážně?“ Otázala se třesoucím hlasem nedůvěřivě.

„Vážně, koukni, jak to krásně funguje. Stačí přiložit na ránu a ta se zahojí! Tak, vidíš je to lepší?“ Dívenka přikývla a přes slzy se dokonce maličko pousmála. Zázračný lék, říkala si v duchu a hned se cítila líp. Nakonec se jim podařilo dostat až do stavení, notně promočené, protože bouřka už propukla naplno. Helena spráskla ruce, když uviděla nečekaného hosta. Společně dívenku ošetřily, vytahaly ji trny z ran, jimiž byla po divoké jízdě a pádu do ostružiní posetá. Omytou a převlečenou do Dorčiny noční košile ji po porci snědeného vývaru uložily na lůžko. Okamžitě usnula. Helena se radovala. Po záchraně pánovi dcery bylo víc než jisté, že je odměna nemine. Snad dobrá služba nebo i něco jiného! Snila a tajně doufala.

„Vidíš, já ti říkala, že se smůla nakonec obrátí!“ Významně se dívala po Dorce a pochvalně ji hladila po dlouhých vlasech.

Ráno se vypravila Dorotka na zámek, ale nedošla ani na půl cesty ke vsi a narazila na jednoho z pánových mužů, ten dívenku odvezl na zámek. V očích měl napsanou lítost, kdyby dívenka nebyla tak velká, jistě by si přisvojil všechny zásluhy. Takhle nezbylo než jít s pravdou ven. Pan Vilém se vrátil promočený pozdě v noci, zklamaný neúspěchem. Srdce sevřené strachem o milovanou dcerku. Pan Jindřich nabízel pomoc a radili se, jak dál řídit pátrání. Jakmile se Eliška vrátila domů, tak mladý pán zářil štěstím. Sliboval vysokou odměnu zachránci, ale ten jim vysvětlil, čí jsou všechny zásluhy. Elišku prohlédl zámecký ranhojič, konstatující, že první ošetření bylo dostatečné. Pak vyprávěla otci i jeho hostu, jak ji Dorotka zachránila. S očima navrch hlavy popisovala kouzelné léčení a pan Vilém dal chystat koně. Rozhodl se, že sám dojede poděkovat oběma zachránkyním jeho pokladu. Dá jim službu na zámku, stejně si chtěl dojet pro Dorotku. Pan Jindřich projevil zájem cestovat s ním. Významně mrknul na Viléma, že patrně získal novou kuchařku. Ten se usmál a souhlasil.

 Dorazili k pastoušce. Pán Vilém vedle kočáru pana Jindřicha, tentokrát v plné parádě. Skoro jako na námluvy, s kordem za pasem, v paruce mahagonové barvy pod širokým kloboukem zdobeným pérem. Zastavili před pastouškou a obě ženy je vyšly přivítat. Mladý pán děkoval a děkoval. Pan Jindřich neřekl ani slovo. Oba lokajové s i hrbáčem se postavili kolem žen i mladého pána. Ti si jich ve chvíli štěstí nevšímali. Pan Jindřich náhle zvedl ruku a vzkřikl.

„Teď“ Hrbáč zezadu udeřil připraveným obuškem Helenu do hlavy a ta se svezla se vzdychnutím k zemi. Jeden z lokajů pevně chytil nic nechápající Dorotku a hrbáč ji vrazil roubík do křičících úst.

„Co to děláš, pane Jindřichu?“ Zvolal šokovaný mladý pán a tasil kord. Na to druhý lokaj pozvedl pistoli, kterou skrýval za zády.

„Uklidni se, pane Viléme. Omlouvám se, že jsem ti to nemohl říct na rovinu, ale nedůvěřoval jsem ti pro tvé mládí.“ Mezitím na zemi ležela svázaná Dorotka a lokaj táhl s hrbáčovou pomocí matku do pastoušky. Nebyla lehká, ale dokázali to. Lokaj poté vyšel před stavení, ruku s loučí zvedajíc k doškové střeše, čekajíc na hrbáče až opustí stavení. Vilém pochopil a vykřikl, tentokrát formálně.

„Pane z Edlestadtu, jste na mém panství! Na to nemáte právo!“ Stále ještě držel kord pozvednutý proti ústí smrti v lokajově ruce. Pan Jindřich František Boblig z Edelstadtu se jen usmál.

„A kdo jiný má právo upalovat čarodějnice než já? Císařský inkvizitor? Co myslíš, že jsem dělal s pomocí tvého otce ve Slezsku?“ Mluvil pomalu k zaraženému mladému muži. Otec mu nikdy neříkal podrobnosti o své minulosti. Jen že konal dobro. „Společně jsme ohněm očistili na dvě stovky duší. Pochop, že to dělám pro tebe, Viléme!“ Vilém nemohl pochopit co se děje a inkvizitor pokračoval. „Jsem zpátky ve službě a proto tudy projíždím do Velkých Losin. Čarodějníci opět řádí a já je musím ztrestat! Nenapadlo mě, že to nevíš! Už jak si mi řekl o pastýřkách, probudil si mé podezření. A pak kouzelná léčba? Co chceš víc slyšet?“ Hrbáč mezitím vyšel z chalupy a čekal s obuškem v ruce, stejně jako lokaj připravený s loučí. Jejich pán se k nim otočil a protože zevnitř se ozvalo zaúpění probírající se Heleny, pokynul rukou. Muž přiložil louči a došky vzplály. Vilémovi konečně vypadl kord z třesoucí se ruky a klesl v hrůze na kolena.

„Přece ji neupálíte zaživa? Buďte milosrdní.“ Chtěl křičet Vilém, chtěl řvát, ale sotva to zašeptal. Z domu se ozýval křik Heleny, patrně neměla sílu se zvednout, ale pochopila, co ji čeká. Oheň zatím trávil jen část došků a inkvizitor mrknul na hrbáče.

„Ignáci, vyhovíme synovi našeho přítele. Ještě je čas, projevíme milosrdenství.“ Po těchto slovech vešel hrbáč do chalupy a ozvalo se několik ran. Při třetí ráně křik ustal. Hrbáč vyšel, držíc zkrvavený obušek s nalepenými Heleninými vlasy. Celé stavení za chvíli zalily plameny. Dorotku naložili do kočáru, stejně jako Viléma, který zcela rezignoval na nějaký odpor. Cestou mu pan Jindřich vysvětloval, proč to udělal, i když si nebyl jistý, zda ho mladý muž vnímá.

„Teď se na mě zlobíš, ale jednou to oceníš. Pokud by se začalo s procesy na tvém panství, tak přijdeš o spoustu peněz. Proto jsem udělal soud protiprávně, bez tribunálu, abych tě chránil!“ Mladý muž k němu vzhlédl a v očích se mu zráčila nenávist. „No nekoukej se na mě tak. Chráním nejen tebe, ale i tvou dcerku. Byla součástí rituálu magie! Sama to potvrdila! Pokud bych neudělal, co jsem udělal, skončila by na hranici i ona! Dnes vezmeme tuhle mladou do vězení v Zábřehu. Sepíšeme protokol a při tortuře jí omylem praskne vaz. Nehoda. Ty budeš v pořádku a tvá dcerka v bezpečí.“ Vilémovi se v očích objevily slzy. Přikývnul, vzdal se. Nikdy by neohrozil život své jediné dcery. Inkvizitor se usmál a dodal ještě. „Výdaje v Losinách budou zpočátku veliké a já bych od tebe potřeboval drobný příspěvek. Řekněme 150 zlatých?“ Vilém zalapal po dechu, ale přikývnul. Taková suma. Díval se do tváře člověka, jež považoval za přítele. Stále se tvářil přátelsky a mile. V jeho tváři neviděl zlo, a přesto měl pocit, že se dívá do tváře ďábla.

                                                      ***

 Večer se v Zábřežském vězení Dorotka ke všemu přiznala a pan Jindřich získal protokol potvrzující účast Elišky při magickém rituálu. Teď už si ten holobrádek stěžovat nepůjde! Říkal si pro sebe spokojený hrbatý Ignác. Seděl vedle nahého těla té krásné dívky a hladil omdlelou po sametově jemné kůži. Neměla na sobě skoro žádné stopy mučení, Ignác to uměl. Jehla pod nehtem udělá víc než palečnice. Cítil jak dole mohutní a roste. Roztáhl ji nohy a dostal chuť začít, ale ještě musí počkat. Pán přijde později s vínem a i on bude chtít svou dávku rozkoše! Pán má speciální přání a Ignác byl rozhodnutý pro něj udělat všechno. Aby ne! A jen náhoda mu pomohla k lepšímu životu!

 Celý život opovrhovaný, ošklivý, znetvořený. Na ženu nemohl ani pomyslet, byl rád, když ho nezkopali pro zábavu. Žil v pekle. Jednou v Brně žebral před hospodou, kde narazil na pana Jindřicha. Ten značně opilý mu zaplatil lehkou holku v šenku. Sám už několik let nemohl, prostě mu nestál. Ale chtěl se pobavit. Zaplatil tehdy té špinavé děvce čtyřnásobek normální ceny, protože jinak by s Ignácem nešla. Sám se díval od stolu. Když tehdy začal Ignác souložit, pán se díval a křičel.

„Jsem jako starý Říman. Opice přede mnou šuká ženskou! Opičák a má ho jako kůň!“ Smál se, až se za břicho popadal a najednou přestal a Ignác si úkosem všiml, že impotentní není. Udělal se u té nezvyklé podívané rukou a zářil štěstím. Od té doby občas kupoval Ignácovi holky a už se jenom nedíval. Jenže to bylo drahé. Když dostal dopis z Losinského panství, tak hned pochopil, že budou ženské zadarmo. Žebračka ze vsi Vernířovice ukradla hostii a díky ní se budou mít dobře. Ach jak je můj pán chytrý, říkal si často Ignác.

Zajel zatím alespoň rukou mezi stehna krásné dívky na zemi a hrál si. Krásně voní! Ráno jí zláme vaz, ale do rána zbývá spousta času na zábavu! Nikdy tomu nevěřil, ale teď už věděl, že i na posledního chudáka se může usmát štěstí!