Stmívání po Česku

O tom, že u nás je všechno jiné, než ze velikou louží...Moje skoro prvotina, v původním stavu. Nějaké ty čárky atd. jsem tehdá ještě moc neřešál. 

Matné světlo pouličních lamp příliš nepomáhalo mým unaveným očím ve sledování bezpečné cesty.  Namrzlým chodníkem se vinula prakticky neviditelná stezka vysypaná škvárou. Po dvou hodinách zírání do plátna v multikině se mi navíc dělaly před očima mžitky. Na okamžik mi zábradlí pod lampou nad zamrzlou řekou poskytlo oporu k načerpání sil.

Blaženě zavírám oči a unikám nepříjemnému jiskření odrážejícímu se od ledem pokryté hladiny. Nevnímám chlad prosincové noci a vzpomínám na ten skvělý film. Hlavně ten bledý upíří krasaveček Edward! Něco takového zažít… Setkat se s takovým miláčkem, to je sen. Ta vycmrdlá černovlasá nána si ho stejně nezasloužila. Sedmnáct roků a půlku dílu prokňučí, že je moc stará. A co bych měla říkat já? Třicítku dávno za sebou a problémem s podváhou rozhodně netrpím. Spíš naopak. Pořádná blonďatá ženská, však já bych Edwardovi ukázala jiné věci než ubrečený obličej.

 „Slečno?“ hlas za zády mě dokonale vyděsil a okamžitě zašmátrám v kabelce po slzném plynu. Otočená svírám obraný prostředek v dlani, mžourám do šera na obrys muže, jenž mě oslovil. 

„Ano?“ vzmůžu se na roztřesenou odpověď.

„Nelekejte se prosím,“ pronáší neznámý příjemným hlasem. „Nechci vás vyděsit. Nejsem zdejší a rád bych se vás zeptal na cestu k mému hotelu.“

Zastavil pod lampou v bezpečné vzdálenosti od mé ruky vyzbrojené sprejem. Málem jsem něco odsekla, ale jeho vzhled mi vyrazil dech. Vypadá jako Edward! Bleskla mi hlavou myšlenka. Ne, rozhodně nebyl jeho kopií, ani mu nebyl příliš podobný.  Proč mě tedy napadalo, že vypadá jako filmový upír? Prostě ve světle pouliční lampy, stál ten nekrásnější muž, jakého jsem kdy viděla na vlastní oči. Světlehnědé kudrnaté husté vlasy ve vlnách lemovaly bledou tvář filmové hvězdy, rysů souměrných, vpravdě bezchybných.  Černá barva roláku i kabátu příjemně kontrastovali s tou světlou pletí.  Nedokázala jsem ani promluvit!

 „Kudy se prosím dostanu k hotelu Alexandrie?“ otázal se, a když má odpověď nepřicházela, tak mě obdaroval lehkým úsměvem, jenž mi vehnal krev do tváří.

„To, to je na druhé straně města. To je pěšky na dvě hodiny.“ Vykoktala jsem. Pod pohledem jeho modrých očí se mi opravdu neodpovídalo lehce. Po mé odpovědi se v jeho tváři dalo vyčíst zklamání.

„Nic jiného mi nezbude,“ povzdechl si „Patrně jsem se stal ve vašem krásném městě obětí kapsáře. Soudě podle vaší znalosti hotelu, v němž mě má nemocnice zařídila bydlení, předpokládám, že jste místní.“ Prsty povolily a sprej sklouzl zpět do kabelky.

 Přistoupil blíž a představil se. I jeho jméno mi připadalo kouzelné. Erik. Později z rozhovoru vyplynulo, že je lékař, dokonce chirurg, i když při představování titul skromně zamlčel.  Zastupoval nemocnici, v níž pracoval na lékařském sympoziu v našem městě. Na policii nechtěl, prý se projde. Naštěstí prozíravě zanechal doklady i kreditní karty na hotelu a se ztrátou hotovosti úřady obtěžovat nechtěl. Na hotel nespěchal a po chvíli jsem navrhla tykání. Přijal. Povídali jsme si dlouho v kouzelné noci ve svitu lampy, ani mráz nám nevadil. Slova vycházející z těch úžasných rtů mi pronikaly až do morku kostí a já bych mu nejraději padla kolem krku zasypávajíc polibky ty sladké rty!

 „Podívej na tu zamrzlou řeku,“ zašeptal a hleděl mi přitom do očí „Takový mráz a ještě letos nespadla ani vločka.“ Usmál se na mě kouzelně a já jen přikývla. Ruka mi vyjela nahoru, aby upravila šálu a on mi ji sevřel ve své ruce skryté v černé kožené rukavici. V ten okamžik spadla první vločka té zimy a přistála na našich spojených dlaních. Magie. Skoro jsem měla pocit, že slyším zpívat slavíka. Políbil mě mezi padajícími vločkami. Nezapomenutelné, překrásné, kouzelné, mystické.

Po dlouhých minutách strávených v objetí svého kouzelného doktora s nejsladšími rty nám začala být zima. Opustili jsme nábřeží a já vybrala v nejbližším bankomatu hotovost. Na Erikovi byly viditelné rozpaky, když jsem si ho dovolila pozvat do nedalekého baru. Patrně mu je proti srsti, nechat se hostit od ženy. Dokonalý gentleman, napadlo mě, už jen jak otevírá dveře, nebo mi pomáhá z kabátu. Po pár skleničkách svařeného vína a dalších polibcích mi Erik nedokázal odmítnout pozvání do mého bytu. Přemlouval mě k cestě k němu na hotel, ale to jsem zavrhla. Vždyť bydlím za rohem! Na cestu jsem ještě koupila láhev šampaňského.

  U mě doma sám otevřel šampaňské, bez výstřelu pěkně potichu a sám naplnil sklenky perlivým mokem. Já zatím připravila několik chlebíčků, neboť se mi cestou svěřil, že má již pořádný hlad. Zacinkaly sklenky a já svou vyprázdnila do dna. Líbali jsme se a já otevírala dveře do ložnice. To byla poslední věc, kterou si pamatuji.

 Příšerná bolest hlavy, první věc, kterou jsem si uvědomila po probuzení. Po chvíli se mi podařilo rozlepit oči. Ležela jsem oblečená na kraji postele. Zmatená. Byl to snad sen? Kouzelný Erik, lékař krásnější nad filmové upíry se mi jen zdál?

Nezdál. Bohužel. Z bytu mi zmizel notebook, peníze, kreditky, mobil a nějaké šperky. Později jsem se na policii dozvěděla, co byl můj upír zač. Samozřejmě nebyl doktor a rozhodně se nejmenoval Erik. Pravým jménem Alois Vošáhlík, známá firma. Mé rozhořčení mohlo maličko uklidnit, že podobných, romanticky založených  pipin mu naletělo nejméně padesát. Padesát odstínů naivity. Navíc prý vůbec není na ženské. Líbat ovšem uměl, připustila jsem nerada v duchu a vyjebal se mnou taky pěkně. Krutá rána do mého romantického srdce, místo kouzelné noci s mužným chirurgem Erikem, ojebána teplým Lojzou Vošáhlíkem. Měl výjimečný postřeh a paměť, protože si dokázal zapamatovat pin, který jsem ťukala do bankomatu u nábřeží. Vysál mi účet do sucha, jakási česká verze upíra.  Ať se jdou bodnout všechny romantický blbosti!

---