Ztracená

Jen krůček do šílené padesátky mám

a chaos,zmatek, úzkost  z toho v hlavě,

tak samotná děsně si zase připadám,

nezvládám život už vůbec  jak dřív hravě.

 

Slzy se denně  chtějí drát silou ven,

ale v očích vyrostla z napětí obrovská zeď,

ta  zastřela život  prázdnotou šedým snem,

kde dívka se v stařenu postupně změní teď.

 

Stojím nehnutě na místě už pár hezkých let,

mé tělo ztuhlo, ruce nohy jak z kamene jsou,

svou minulost omílám v myšlenách tam i zpět,

a dny tak hrozně rychle den za dnem jdou.

 

Čas protéká mezi prsty rychlostí blesku,

a ruce už pokrývá víc a víc vrásčitá mapa,

život je černý bez jakékoliv mužského záblesku,

a životem proplouvám víc a víc slepá.

 

Stačí se zastavit a chytit si svou poslední šanci,

můžu se zas zahledět do mužských modrých očí,

dát svůj život tobě anonymnímu starému mládenci

a prožít si to ještě jednou jak láskou se život točí...

 

Mé oči jsou krásné, ale nechtějí své jiskry žádnému dát,

mé srdce zkamenělo, tělo oněmělo a zůstalo tak pevně stát,

nedá se s ničím hnout, marnost, prázdnota, života šach mat,

říkám si, čeká mně snad života krásný ten lásky zvrat?

 

Lidé mi vyčítají můj smutek, depresi, samotu, strnulost,

ale ono si to našlo svůj domov v mé hlavě a těle,

tak hrozně ráda bych tomu řekla tak už opravdu dost,

ať přežiju v optimistické moderní civilizaci musím lhát, je mi skvěle.

 

Občas se slzám podaří vytrysknout v plné síle ven,

pak roztaje srdce i tělo a oheň v očích se rozhoří,

je to jen chvíle nabitá stoprocentním krásným lásky snem

a jak rychle to zahřálo, tak rychle zas dohoří.

 

Pak zdá se mi,že mám zas  nádherných šestnáct let

a krása zas vepíše se do tváře, do očí i těla,

a touha zas přijde mužskými pohledy se opájet

ta chvíle přijde, zazpívá, zatančí aby zas rychle odletěla.

 

Nechce se mi psát závěr téhle básně,

myslím,že vyjádřeno vše je snad krásně.

 

 

 

---