Rty okraje

Určitě znáte, že když přichází něco velikého, člověk se cítí, jako by se měl střemhlav vrhnout do propasti.Ať už je to otevření se nějakému tajemství, nebo veliké lásce, jako by si od nás ty největší věci v životě žádali naprosté odevzdání. My pak buď dostaneme strach a utečeme, nebo i přesto skočíme. A i kdyby měl člověk v ten moment zjistit, že nedovede létat, že se on, nebo něco v něm roztříští na dně té propasti, už jen ten skok sám o sobě nás přenáší do nových rozměrů.

Cítím rty okraje, cítím ty pády,

stejně se ale neotáčím zády,

putuji krajnostmi, do krajů vzdálených,

tam vede cesta těch všech pravdou zmámených.

 

Na hraně věčnosti, jak akrobat Lásky,

před posledním skokem nám strhává pásky

život, co touží po poslední oběti,

než nám dvěma dovolí vychutnat objetí.

 

Cítím, jak Ego tou touhou chvěje se,

v tobě se rozpouštím, zatímco směje se,

že jsem prý bláznivý, a že mi ublížíš,

jenže já věřím, že my k sobě máme blíž.

 

A tak tu riskuji, ale jen na oko,

naštěstí stihl jsem tuhle hru prokouknout,

bez tebe můžu žít požehnán věčností,

ale být prázdný, a vrhat jen vlastní stín. 

 

Proto teď líbám tvé rty, ty rty okraje,

kdo nevsadí duši, stejně jí prohraje.

Nenech se rušit, jestli to nestačí,

i tak tě na světě budu mít nejradši.

---