Smím prosit?

Zatímco ostatní děvčátka chodila na rytmiku a do Sokola, já smrděla doma a četla si životopisy Josefa Mánesa a Josefa Lady. Byly oba pěkně depresívní.

Nebyla jsem přímo buřtíček, ale daleko jsem od něj taky neměla.

Musela jsem šetřit své nemocné nožičky.

Ve věku šestnácti jar už na mé nemocné nožičky každý dlabal. Byla jsem ovšem jaksi zúženě pohybově zdatná. Ale z hospody domů jsem došla vždycky po dvou. Výjimečně po třech.

Holky ze školy se přihlašovaly do tanečních.

Nepřihlásila jsem se do tanečních.

Jednoho dne jsem přišla domů a babička mne uvítala se zasněným výrazem v obličeji.

\"Musím ti něco ukázat,\" děla a vlekla mne do ložnice.

\"Podívej,\" řekla v ložnici a ukázala na dveře skříně.

Na dveřích skříně viselo něco hrozného a to dokonce hned dvakrát.

První věc byla zhotovena z krimplenu světle modré barvy a okrášlená světle modrým silonem. Taky na tom byly \"diskokamínky\".

Druhá věc byla z jakési nedefinovatelné umělohmotné tkaniny. Snad polyester. Byla ostře růžová a byly na ní veliké barevné květy.

\"Co to je?\" zeptala jsem se.

\"Šaty do tanečních,\" rozněžnila se babička.

\"Já nebudu chodit do tanečních,\" řekla jsem.

\"Zkus si je,\" pokračovala babička, jako kdybych nic neřekla.

\"Ne, proboha!!!\"

\"K těm růžovejm je i taštička na ruku,\" pravila babička a něžně se dotkla zpuchýřující látky.

Moje babička vybírá popelnice.

Je chudá a šetrná. Přijde jí líto, když někdo vyhazuje ZACHOVALÉ věci.

Modré a růžové šaty má ve skříni dodnes.

A já dodnes neumím tančit.

Smím prosit?