Ze života shinigamiho #2

Příběh je o shinigami jménem Mizuki Kurosawě, která se po absolovování Akademie pro Shinigami stává součástí 13 jednotek dvorní stráže. Její poselství ovšem znepříjemní pár různých událostí...

Jelikož cesta z Akademie do kasáren desáté jednotky byla poměrně dlouhá, musela jsem si pospíšit. Byla jsem dost překvapená, když jsem zjistila, že jsem se jako jediná dostala do desáté jednotky. Ale s tím jsem si nedělala těžkou hlavu. Můžu se s ostatními kdykoli vidět. Ani si nejsem jistá, jestli se opravdu budeme scházet. Můžu si udělat úplně nové přátele. Nebo také třeba budu tak zaneprázdněna prací, že na nějaké kamarádství nebudu mít ani pomyšlení.

Neuplynulo moc dlouho a stála jsem před bránou území desáté jednotky. Zvedl se mi žaludek. Nejspíš to bylo tím, že jsem k snídani spořádala 10 topinek s máslem a meruňkovým kompotem, nebo možná to, že jsem ještě stále byla ve své uniformě z akademie a místo tradiční černé pochvy na meč jsem ji měla zářivě modrou. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela jsem bránu.

Panty zaskřípaly a mně se otevřel nádherný pohled. Hned u východu byly dvě tryskající fontány, od brány vedla písčitá cesta k domům shinigamiů. Ta nejdelší cesta vedla samozřejmě ke kasárně divize. Kolem cest postávali shinigamiové, buď si povídali nebo sepisovali různé dokumenty ještě za chůze. Jen co jsem zavřela bránu a vykročila na cestu ke kasárně, upřela se na mě polovina zraků ze všech přítomných. Rozhodla jsem si toho nevšímat a hrdě jsem vykročila směrem ke kasárně.

Dveře do kasárny se otevřely a já vstoupila dovnitř. Hlavní chodba se hodně podobala hale na Akademii. Tu a tam jsem minula dveře nebo nějakou dekoraci, až jsem nakonec stanula před dveřmi do místnosti kapitána. Zhluboka jsem se nadechla (toho dne už poněkolikáté), zaklepala jsem a po chvíli jsem vešla.

Místnost kapitána byla útulná. Uprostřed stála oranžová pohovka s přistaveným stolem, kolem stěn byly rozestavěny knihovny až po okraj naplněné knihami a dokumenty. Na druhé straně proti dveřím byl velký pracovní stůl, u kterého seděl jakýsi bělovlasý kluk. Když jsem si ho prohlédla pozorněji, uviděla jsem na jeho levém rameni odznak kapitána se znakem 10. jednotky a kolem ramen měl přehozené kapitánské haori. Teď už nebylo pochyb. Tohle musel být ten slavný kapitán, Toshiro Hitsugaya, nejmladší kapitán za posledních 100 let.

Kapitán sepisoval nějakou zprávu (zřejmě obsah poslední mise). Zvedl hlavu, až když jsem zaklapla dveře. Změřil si mě lhostejným pohledem.

„A ty jsi?" zeptal se s napůl sklopeným pohledem.

Trochu mě překvapilo, že mě nepoznal, zvlášť, když jsem na sobě ještě měla úbor z akademie. 

„Jmenuji se Mizuki Kurosawa. Dnes dopoledne jsem od Vás dostala dopis, abych ve Vaší jednotce nastoupila na místo třetího důstojníka." 

Kapitán se na mě podíval. Jeho oči byly rázem plné zájmu. Potom přestal psát, vstal a přišel ke mně. Jak tak šel, měl neustále pohled přilepený na mě. Byla jsem z něj trochu nervózní. Zůstal stát zhruba dva kroky ode mě. Jeho modré oči mě doslova probodávaly.

„Takže ty jsi ta výborná studentka z akademie. Těší mě. Jsem Toshiro Histugaya, kapitán desáté jednotky," řekl a usmál se. Z toho přísného bělovláska se stal roztomilý a hodný klučina.

„Rád bych ti ještě někoho představil..." řekl a najednou se mu tvář zkřivila do naštvaného úšklebku. „Matsumoto!!" zařval směrem ke dveřím.

Po chvíli se ve dveřích objevila vysoká zrzka v kimonu s růžovou šálou a zlatým přívěskem. Bylo tu však ještě něco, co jí dokonale vystihovalo. Teď jsem teprve poznala význam slova 'mičudy'. Dvě takový jí totiž seděly přímo ve výstřihu. Neubránila jsem se překvapenému pohledu tím směrem, pak jsem se ale vzchopila a opět se jí podívala do očí. Zrzka mi pohled opětovala a usmála se. Kapitán teď neměl na úsměv ani pomyšlení.

„Matsumoto, laskavě mi vysvětli, kde jsi celé dopoledne byla!" Kapitán byl teď doslova nepříčetný. 

„Byla jsem za Shuheiem, potřeboval pomoc s misí," odpověděla mu s očividným nezájmem.

„Proč řešíš problémy jiné divize , když máš sama nedořešených problémů až nad hlavu?!" Kapitán se snažil trochu uklidnit. Pak zhluboka vydechl a obrátil se zpátky ke mně.

„Tohle je Rangiku Matsumoto, podkapitánka desáté jednotky. Provede tě po kasárnách a ukáže ti tvůj pokoj. Vzhledem k tomu, že jsi třetí důstojník, budeš bydlet tady." Usmál se a podal mi ruku.

„Dovol mi, abych tě oficiálně přivítal do desáte jednotky."

Pousmála jsem se a kapitánovu ruku jsem stiskla.

„Je mi ctí, kapitáne."

---