Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNa trávníku
11. 07. 2016
9
9
180
Autor
lucie.médea.
Na trávníku
Den se rozplácnul před vybydlenou budovou,
slyšela jsem zvuk pláče
amputované nohy na protějším chodníku.
Vyrvali z kloubu strašlivou bolest
a nad odřezky zašili,
nechals ji ve snu pod vlhkou omítkou
jako podťatý volant co tě úklonou strh
za dveřmi
zvlněného auťáku. V čase, kdy nevšímavost nehraje roli
u svodidel sype ze sebe smrtelný chlad a rez
rotuje v náladových ozvěnách na dálnici.
Řekni mi, co se podle tebe stane s tou nohou?
Zarůstáš
druhou nohou nazpaměť trávníku
nebere tvé postižení jako svízel.
Tohle místo obklopené plotem je živý obraz,
vpíjíš se do něj.
Přetahuješ přes hlavu svetr – oprýskanou siluetu
včerejších cigaret,
slabý dech vypouští démona mezi větve dne
jako soukromou věc na šňůrce.
Poprvé mě oslovíš
s tváří sešlapané pěšiny po ránu,
co není tvoje,
patří noze oddělené od tvého pohybu
co tě naučila olizovat si paměťové ranky
i všechny její únikové děje
na přechodu pro chodce sluncem sežehlého předměstí.
Zavři oči, řekni mi, co vidíš?
Slyším hlas francouzké hole
listuje gravitačním zákonem
a okusuje trsy jetele, kterými procházíš jako fetiš
do láskou napjatých žil.
Zajímalo by mě
jak dlouho
vydržíš žít na téhle půdě
společně s letním hmyzem
uprostřed přelidněné ulice. Za vlhka za sucha
klanět se osudu toho domu,
který zahrnuje daně z nemovitosti
několikrát měsíčně tři a čtvrt polohy milostného styku
ve zdech z cihel a mlhy, stáří sedmatřicet let.
Vtom si všimnu
že končící den za okny ložnice ukáže k nám
pro potěšení
přemýšlíš: odejít nebo vstoupit
jen pro ten dnešní den.
V pantech smyslně zapraskalo dřevo,
nohu na chodníku brzy zamáčkne tma.
Co tě děsí na té noze?
Všechno,
šum nesešlapané podrážky v předsíni
rozhrnuje vzduch od přízemí po horní patro
ke dveřím mosazné kliky,
jsou na stopě
seznamu věcí v pokoji, kterých se bojíš
když necítíš dotyk
když padá soumrak na psací stůl.
Něco ji vždycky táhne zpátky
jako hlas ženských oholených chlupů ve výlevce.
Nikdy neodpovídáš
pro své dobro,
pro její potěšení
zadržuješ dech na okrových rtech, když jdeš
přes hřbitov a v žule stojí klid.
Neměníš barvu záclon toho domu, ani popisné číslo
už ti nepatří,
nepřestáváš se honit za prázdnem pravé boty, nevíš
kam tě noha mazel zavede,
bez otravných vysvětlujících odboček
korunuje celé tvé dílo.
9 názorů
lucie.médea.
13. 07. 2016všem díky čtení, za a za...
lucie.médea.
13. 07. 2016Karel: myslíš tu část z předešlého mého dílka:
být skálou na hrudníku krajiny...
teď si říkám, že vše nemusí být o mně, jestli to nezní sebestředně ;)
Hmm, fantomové pocity ... znám, jen ty jsi dovedla takřka k dokonalosti:) Líbí líbí
return-of-ca-2
12. 07. 2016*
Karel Koryntka
12. 07. 2016Ve druhé sloce je hrubá chyba, místo "plotem" má být "skálou". A jestli chápeš co tím chci říct?
Ta noha skončí pravděpodobně v nemocniční spalovně, pokud bude skutečná... vážně, jde z toho hrůza, jako ze správného horroru...noha mazel to celé korunuje:)))