Žroutomuch

Žroutomuch 

Ten pradávný druh
říkaje si Žroutomuch
už nežije, je pohřbený, za zdmi katakomb leže raněný.
Na jeho hrobě vytesáno psaní: „Dál už ani krok.“
Odpočíval tisíc let dlouho, probudilo ho až pradávné kouzlo, když o měsíci dvanáctém, v tom krvavém, katakomby navštívit šli mistři věd,
které tajemnem jiskří.
On uslyše je ve svém pradávném odpočinku, řekl si: „Vyslechnu je na chvilinku.“
Mistr škrtá sirku.
V tom znenadání už na dlani, knihu veršů, drží noci paní, zvolala jak při zmrtvýchvstání: „Ab aetorno, ove lucifus pi ove lucifus.“
Žroutomuch při tom krásném zaříkání, odvětil hlasem temným a rouhavým: „Amen, má paní.“
Přitom temná kněžka okřikla ho, řekla: „Jsem jen ta, která vyřkla kouzlo, raněný ležel si při měsíci, my na rozkaz zapálit přišli jsme ti svíci.“
„Na jaký rozkaz?“ ptám se.
Zeptal jsem se a v tom byly všechny svíce zhaslé.
Po mistrech nezůstala ani stopa, snad jen na zemi v prachu vyrytá nota: „Ležel jsi tisíce let raněný, nyní je čas navštívit opuštěná místa poslední.“ Neubyla ani půldoba.

Žroutomuch zvedl perutě pro sebe si říkaje: „Už jsem polapil tisíc much, úkol od pána jsem dostal z milosti, snad se mu zalíbím a nevydá mě zpět do hrobu muk.“
Tuto myšlenku zavřel a otevřel, vzpomněl na časy, kdy v jeho dechu hrozivém padlo označených šedesát panen a šest žen.

Tuto scénu promítal si v mysli chvíli a pak už slyšel hlasy, které se mu mstily. Poté své temné perutě z prachu otřel a vzchopil chytě se příkazu spolku. Myslím, že Žroutomucha viděl jsem lítat při měsíci u pahorků.
Byl to snad světelný rok, kdy se na obloze prstem vyryl nápis „Dál už ani krok“.

Pak pálil dechem svým označené hrajíce si na dvorku.
Byl jsem na tom dvorku jeden z označených, nevěřil jsem ve svém snění, když naposled ve snu viděl jsem oči šelmy světlé jak světlice.
Z té hrůzy jsem se probudil, zpocený byl můj klín.
Ani dechu ani tepu. Vyřkl jsem tu poslední větu, která se říká, když víš, že už svět víckrát nespatříš.
V tom ze mě někdo sundal deku.
Odhalen a nahý „Kdo sundal mi deku?“ ptal jsem se, snad nejsem starý, abych nevěděl, kdo odkryl můj kabát, v kterém zdál se mi sen.
V tom náhle zčistajasna uviděl jsem větší krásna.
Bytost s andělskou aurou záříce,
v tom slyšel jsem, jak pěje tenorem tóny polnice.
Nevěříc, smyslů zbavený, vstal jsem a vzchopil jsem se,
na wardrobě uzřel jsem svícen,
byl to ten, který jsem viděl ve snu.
Při tom obrazu celý blednu.
Tep neměl jsem, avšak svému zraku věřil jsem, při doteku ohně, jenž na svícnu plave.

Řekl jsem si pro sebe, a nevím proč, vytěkaně: „Ab aetorno, ove lucifus pi ove lucifus.“
V tom když jsem řekl tu prádavnou větu, myslel jsem, že bolestí se skácím ke dnu.
Zastavil mě až, v černém oblečen, hoch, pravíc: „Dál už ani krok!“
Doufal jsem, že své tělo vypnu, abych se už dočkal klidu.
Snad nikdy netrápilo mě řídit ten tajemný vůz.
A zvolal ke mně hlas tak tichý, jak když se mluví ze záhrobí: „Dál už ani krok.“ Já rychle před svícen kleknu, modlitbu Otčenáš vyjeknu.
„Snad mi ty, Bože můj, požehnáš!“
Přitom všechno ztichlo, už bylo dobře, jen já a ticho od těch vidění.
Bylo to strašné noční běsnění! ...................................................................................................... ............
Připadal jsem si jako cvok, když jsem příteli v hospodě vyprávěl, jaký jsem to zažil šok.
Vyslechl si mne a vyřkl: „Dál už ani krok,“ po tom skácejíc se děsíce k němu obrácena temná strana měsíce.
Ač jsem se snažil zastavit tuto zkázu sebevíce, nešlo udělat více, bylo totiž období krvavého měsíce.
Myslel jsem, že se svého těla zřeknu, když můj přítel padl ke dnu.
V tom tichu k nebi vzlétnu, jsem už on – ten pradávny tvor.