Amélie

            ,,Ale dnes mám mít volno,” řekla Amélie. ,,Už nemáš, “ odpověděl šéf a zavěsil. ,,To je teda vopruz” zabručela si Amélie, ale vzala si kabát a vyrazila do práce. Nevěděla, kdo je dnes na pořadí, tak nejdříve zamířila na Ústředí. Mabel už pro ni měla připravený rozpis. Stará, šedovlasá úřednice, která nikdy neschvalovala Améliino oblékání. Ale přesto byla laskavá. ,,Tady to máš, má milá, neměla jsi být v práci, tak je těch lidí méně než obvykle.” ,,Děkuji, Mabel” řekla Amélie a šla za prvním člověkem.

            První byl muž, 43 let, srazilo ho auto a duše už čekala na okraji silnice. Améli k němu přistoupila. ,,Ahoj, jsem tvá smrt a odvedu Tě na druhý břeh, “ řekla.

„A co mě tam čeká?” zeptal se muž.

,,Poslední soud a ještě nějaké volovinky.”

,,A to je jako všechno, co mi k tomu řekneš?”

,,Jo.”

,,To jako fakt? Co jsi za smrt?”

,,No, to víš, život není žádný peříčko a smrt je ještě horší.“ Amélie byla už celkem podrážděná, někteří lidé měli špatný přístup a  nebrali na ni ohled. To nesnášela.

            Další byla na pořadí žena, 85 let, smrt stářím. Amélie přišla brzy, tak chvíli počkala, než žena zemřela. Když se objevila její duše, promluvila dřív než Amélie.

“Smrtka?” zeptala se.

,,Jo.”

„Tak jdeme.”

Takhle to má vypadat, pomyslela si Amélie.

            Poté měla Amélie pauzu. Jedla oběd, když ucítila brnění na zátylku. Ale ne, už zase, pomyslela si (ono už zase znamenalo událost, která se stala před 153,5 lety, takže tak už zase to nebylo). Pak prolétla Astrálem a zjevila se v Trojúhelníku zjevů, kdesi v nespecifikovaném sklepě, slabě osvětleném svícemi. Před trojúhelníkem, schované v kruhu, stály dvě postavy v dlouhých rouchách. Jedna z nich měla v ruce magickou hůlku a mířila s ní na Améii. Ta teď nebyla jen nenaložená, ale vyloženě vzteklá.

            Postava s hůlkou začala mluvit: „Zaklínám Tě mocným jménem Adonai, zůstaň bezpečně v Trojúhelníku zjevů a...“ „ Můžeš si odpustit ty kecy?“ přerušila ho Amélie. Mágové byli ti poslední, na koho by měla dnes náladu. Postava s hůlkou sundala kápi. Ukázalo se, že je to muž, 30 let, zemře za 58,3 roku na chřipku. Pokrčil rameny a řekl: „když jsem chtěl dodržet tradici...“

„No a co po mě chcete? Zeptala se Amélie.

„Já nic, ale tady kolega“ řekl muž a palcem ukázal za rameno, kde stál ve stínech ten druhý.

„To není on.“ Poprvé za celou dobou promluvil ten druhý. První obrátil oči v sloup „zase nic?“

„A kdo bych jako měla být? Vyvolávali jste smrtku, tak jsem tady, co bys asi jako chtěl?“ řekla Amélie.

„Mě,“ ozval se vedle Amélie hlas jejího šéfa.

Ten druhý vyšel ze tmy, shodil ze sebe roucho. Dlouze se na sebe se šéfem dívali. Pak se naráz rozesmáli a začali se objímat.

„Hlade! Ty stará vojno, cože voláš?“ řekl šéf.

„Ale tak, Smrti, přišel čas. Válka a Mor už čekají.“

„No, a proč vlastně voláš tak předpotopním způsobem?“

„Ale tak, telefon nezvedáš, na mail neodepisuješ. Tak co jsem měl dělat?“

„A od kdy se paktuješ s lidmi?“

„Ale tak, dobrý personál se shání těžko.“

            Zbytek hovoru už Amélie a ten první neslyšeli, protože Smrt a Hlad odešli. Amélie s tím prvním zůstali sami rozpačitě stát ve sklepě.

„Poslyš,“ řekl ten první, „nešla bys někdy na večeři?“

„Ne, a už mě konečně pusť.“

 

---