Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Práce snů

24. 08. 2016
9
17
1066
Autor
IQ nick

(ne)povídka Práce snů je spíš kaleidoskopem postřehů, úvah, deníkových poznámek, útržků rozhovorů a popisů denních událostí, než čímkoliv jiným.

Mezi jednotlivými událostmi jsou nestejně dlouhé časové prodlevy od několika hodin po několik měsíců a v textu jsou od sebe oddělené jen graficky. Pouze první a poslední záznam jsou datované.

Práce snů volně navazuje na všechny předešlé povídky.

Práce snů
 

 

(1.8.1985 - čtvrtek)

První den v nové práci. Zatím jsem ze všeho pěkně vykulená.
Vedoucí provozovny se jmenuje Šulcová. Hned první hodinu mi navrhla tykání, takže Šárka. 
Nevím, jestli bych se na jejím místě zachovala stejně.
Radši bych jí vykala.

Šárka Šulcová. ŠŠ. Doufám, že to není nějaký znamení. Už jsem si šš užila až až. Stačilo!

 

~ ~ ~ ~

Krámská. 
V životě jsem neslyšela hnusnější slovo. Jak na tohle přišli? 
No, pravda je, že prodavačky nejsme, leda tak podavačky, a to taky nezní zrovna dvakrát libě. A co třeba odborný personál? No a jednoslovně? To je fakt voříšek. 

 

~ ~ ~ ~

Oprava. Schulzová. ŠS. To už je lepší. Trochu jazykolam, ale lepší. :-)

 

~ ~ ~ ~

Postarší zlatníci se ke mně chovaj, jako bych byla nějaká éterická víla. Vtipný. 
Tak trochu si s tím nevím moc rady, na něžný zacházení nejsem zvyklá. 
Ještěže všichni ostatní si udržujou svůj úsudek v realitě.

 

~ ~ ~ ~

Až odejde Laďka, zůstanu tady ve společnosti ženských, s kterýma nemám dohromady nic moc společnýho. Dost těžko hledáme téma k rozhovoru. 
Nejhorší to je asi s paní Kopeckou. Vysoká, štíhlá, elegantní dáma se slepičím mozkem. Přehání to s opalováním, takže vypadá na sedmdesát, ale tolik jí asi nebude.
Pětatřicetiletou Líbu šacuju na pohodářku, ale kloudný slovo z ní nevyrazíš.
No a pak je tady Marta neurčitého věku, na kterou jsem si ještě neudělala názor. Většinu doby mi připadá jako pipka, ale pak z ní, z ničeho nic, vypadne něco tak dokonale nad věcí, že mi to vyrazí dech.
Naštěstí nemáme na plkání čas.

 

~ ~ ~ ~

Jsem tady jen měsíc, ale jedno vím jistě. Ten, kdo navrhl tenhle interiér, neměl všech pět pohromadě!
Ať se vrtnu, kam chci, všude zakopávám o kraviny.
Vysoký pult postavený na dvaceticentimetrovém pódiu sice může poskytnout prodavačkám pocit převahy, ale ve skutečnosti žádné z nás není po chuti, že nikdo z druhé strany pultu nemá šanci dívat se nám jinam než na prsa.

Prostor za pultem je tak úzký, že tam stěží projde jedna osoba, ale my jsme tady čtyři! A čas od času se prostě obejít musíme.
Když už to nejde jinak, jedna se natlačí na pult, druhá na zeď a zadkem předkem zaklesnuté do sebe se presujeme smykem. Nechutný! Snažíme se tomu vyhnout, jak jen to jde. Často raději všechny tři napochodují do jednoho rohu, aby ta čtvrtá měla volný průchod ke dveřím.
Lidi na nás zíraj jak na cvičený lachtany.

Zajímavá světla možná dostala ocenění za design, ale pracovat se pod nimi nedá. Bodové světlo zářivek spolehlivě sjednocuje barvu všech kovových předmětů do neurčitého odstínu, takže nejen že nelze podle barvy rozeznat čtrnáctikarátové zlato od devítikarátového, ale ani zlato do stříbra!
Tak sakra co je zase tohle? Stříbro, zlato, pozlacená bíža nebo co, hergot?
Bez lup a zdlouhavého hledání a luštění punců se neobejdeme. Vyřízení jedné opravy to protahuje asi tak na dvojnásobek.

Na zdi, v prostoru určeném pro veřejnost, visí místo výstavních vitrín mnohočetné bublající akvárium. Ačkoliv, když nad tím tak uvažuju, tak tohle akvárko je vlastně to jediný, co se tady doopravdy povedlo. Ve vitrínách bychom stejně neměly co vystavovat. 
Jako služebně nejmladší jsem dostala za úkol krmit rybičky.

No ale největší architektova perla leží na zemi. 
Chemlonový koberec zlaté barvy s pěticentimetrovým vlasem! Zajímalo by mě, kolik becherovky musel vychlastat, než na tohle přišel. Spadne ti na zem náušnice nebo kousek řetízku a máš na pět minut o zábavu postaráno. Žůžo!

A že padá často! Protože váhy nejsou, jak by se zdálo být logické, pěkně po ruce, ale za našimi zády.  Ve výklenku ve stěně, protože jsou tak moc citlivé, že by je rozhodily otřesy pultu. Musíš vzít šperk do ruky, udělat čelem vzad, položit šperk na váhu, počkat, ... á ještě chvíli počkat, ... no vono se to zas tak rychle neustálí takže takhle orientačně to musí stačit, vzít šperk z váhy, udělat půlotočku a položit ho zpátky na pult. 
Osm hodin. Bez oddechu.
Nevím, jestli se mám smát nebo brečet.

 

~ ~ ~ ~

Po tříměsíčním zaškolování odešla moje kamarádka Laďka na mateřskou. Za tenhle flek snů vděčím jí. A nejen za něj! Od teď je to už jenom na mně. Připadám si tady trochu opuštěně. 

 

~ ~ ~ ~

To, co největší zlatnictví ve východočeském kraji nabízí k prodeji je prostě k pláči. 
No co, naším hlavním artiklem není prodej ale služby. Opravy a zakázky.
Široko daleko jsme jediné zlatnictví, které přijímá šperky do opravy a kde si lidi můžou nechat, ze svého zlata, vyrobit šperk na zakázku.
My a stejná provozovna v Pardubicích. Od rána se tady dveře netrhnou.

Otvíráme v devět.  Tou dobou už na ulici stepuje nejmíň osm lidí. Šárka si zakládá na tom, že zamykáme přesně ve 12:00 a tak poslední zákazník, který se ještě stihl protlačit dovnitř, odchází kolem půl jedné. 
Polední pauza na oběd se nám tak zkracuje na půl hodiny, protože otevřít samozřejmě musíme přesně v jednu. To už na nás čekají minimálně dva noví příchozí.
V 18:00 se situace obvykle opakuje. Posledního člobrďu vyprovodíme kolem půl sedmé. Pak ještě musíme spočítat tržbu, odepsat a zařadit vydané sáčky a vytřít podlahu.

Odbavování zákazníků probíhá v nejrychlejším možném tempu. Často si ani nestihneme odskočit na záchod. Po každém dni, stráveném za pultem jsem úplně hotová. 
Naštěstí já jsem za pultem jen v úterý a ve čtvrtek.
Na příjem oprav je tady prostě málo lidí.

 

~ ~ ~ ~

„Zlatnictví Znak, Hradec Králové, dobrý den.“
„Mrštíková, dobrý den. Prosím vás, byl už u vás můj muž?“
„Paní, to opravdu nevím, dneska je tady dost blázinec.“
„Jmenuje se Otto. Otto Mrštík. Měl si u vás vyzvednout opravené náušnice, určitě byste ho poznala.“
„No, nemám pocit, že bych to jméno zaslechla. Proč se ptáte?“
„On k vám určitě dojde. Prosím vás, mohla byste mu vyřídit, aby nezapomněl koupit tři sodovky?“

 

~ ~ ~ ~

Máme to rozdělené. Paní Kopecká a Líba přijímají a vydávají opravy. Marta má pod palcem prodej. Já mám na starosti příjem a výdej zakázek. Když nemám zákazníka na zakázkách, přijímám opravy, ale zakázka má přednost. 
Když Marta nemá zákazníka na prodej, tak se opírá o pult nebo stírá prach. Občas i zapisuje přijaté opravy do evidenční knihy. Ona jediná sem byla přijata jen jako prodavačka, opravám nerozumí a ani rozumět nechce. Chce mít svůj klid a nějakým zázrakem ho i má.
Popravdě, moc tomu nerozumím. Pro provoz krámu a myslím, že i pro Martu samotnou, by bylo výhodnější, kdybychom se do příjmu oprav mohly aktivně zapojit všechny čtyři.

Na Martu tak, jaksi samozřejmě, přešla velmi důležitá funkce Strážkyně Chrámu. Drží pozice, když se zrovna já věnuji zakázce nebo pracuju v kanceláři a Líba s paní Kopeckou pobíhají někde mezi účtárnou, leštírnou a dílnami, ve snaze najít zatoulané opravy, které měly být hotové už před týdnem.
Statečně stojí za pultem a s prachovkou v ruce se snaží nedívat na lidi ve frontě, kteří na ni podrážděně čučí a v duchu tiše zuří, proč tahle kráva nic nedělá. Ten její „klid“ jí fakt nezávidím.

 

~ ~ ~ ~

Dnes jsem tady zažila první pohodový den. Všechno šlo zvolna, v klidu a bez stresu. 
Kéž by bylo víc takových dní!
Poprvé jsem se postavila před pult, abych si vyzkoušela pozici zákazníka. Zajímalo mě, jak moc musí lidi zaklánět hlavu, aby se nám mohli podívat do tváře a kolik z toho, co se odehrává na pultu, můžou asi tak vidět. 
No, je to na hraně, ale zas to není tak strašný, jak jsem se obávala.
Ovšem, nesmíš měřit míň, než 160 centimetrů!

Ale přišla jsem na malý technický problém. Velice snadno lze z pořadače jednoduchým pohybem vytrhnou hrst sáčků s opravami, připravených k výdeji. Nikdy před tím jsem si to neuvědomila.
Nika ve zdi, která na šířku zabírá celý prostor za pultem, je pojednaná jako skříň bez dveří, rozčleněná do chlívků. V každém chlívku šuplátko, v šuplátku sáčky, srovnané podle pořadového čísla. Nejkrajnější šuplátko je dva centimetry od vnitřního okraje pultu. Pult je široký 60 cm.
Uznávám, že by dotyčný musel mít trochu delší ruce, ale stejně. S menším výskokem tam dosáhnu i já! 
Nebylo by lepší tam dát půl metru plexiskla? Aspoň?

Zeptala jsem se na to paní Kopecký.
„To se tady ještě nikdy nestalo!“
„Fakt?“ 
Tak to asi s tou pověstí čecháčků, holdujících zlodějskému sportu, zase nebude tak zlý.
„No, ale samozřejmě tady pořád musí někdo být! To ti je snad jasný, ne?“
Jo aha.

 

~ ~ ~ ~

Láska je jako večernice plující modrou oblohou,
náš život hoří jako svíce, a mrtví milovat nemohou!

Láska je jako bolest s probuzení a horké ruce hvězd,
které ti oknem do vězení květiny sypou ze svatebních cest.

NÁDHERA   NÁDHERA  NÁDHERA!
Najít v knihovně!    

HNED!

 

~ ~ ~ ~

Mám dojem, že madam Kopecká to intelektuálně nestíhá. Kdykoliv dělám něco jinýho, než opravy, tak je přesvědčená, že se flákám. Vidí jen to, co vidět chce. 
A co vidí? 
No vidí, že se pohodlně opírám o pult a trpělivě čekám, až se paní zorientuje ve vzorníku prstenů.
Z levé stany krámu, na mě vrhá pohledy, kterým dokonale rozumím, ale stejně je nechápu.
Co si jako představuje, že bych měla dělat?
To mám na tu ženskou zařvat: „No tak už si sakra vyber, nevidíš tu frontu na opravách!“?
Jenže když už si vybere, tak ji musím změřit prst, a pak vysype ty svoje poklady. Zkoumám kousek po kousku pod lupou a pak črtem na kameni tak dlouho, dokud si nejsem stoprocentně jistá. Případnou chybu zaplatím ze svýho. A tak velkej plat tady zase neberu.

No, a pak to musím všechno sepsat a ještě každou zjištěnou ryzost přepočítat na ryzí.
Než vyřídím jednu zakázku, stihne Kopecká pět oprav. Někdy i víc.
Já si u toho můžu pohodlně sednout a ona musí stát a do zblbnutí opakovat: „Další prosím!“ změřit, zvážit, zapsat, „Jméno? Adresa? Tady podpis. Další prosím!“
Já vím, že to je na palici, ale je to můj problém? Tohle by snad měla řešit Šárka, ne? Od toho je tady šéfem!
Scheriff Šarik.

 

~ ~ ~ ~

Dnes nás, s přehnanou bodrostí, oblažil svou návštěvou obchodní zástupce podniku Klenoty. 
Šárka s Martou se mu hrabou ve vzorníku a vybírají šperky do prodeje.
Zatímco holky sepisují objednávku, přišel se představit, budeme se tady potkávat pravidelně.
Havlík, Vojtířová, potřeseme si.
Nevím proč, ale něco mi na něm nesedí.
„Vy tady asi nejste moc dlouho, ještě jsem vás tady neviděl.“
„Hm, od srpna.“
„Tak to už jste se otrkala.“ Usměje se, a mně se naježí všechny chlupy. 
Co se děje?
„Nechcete si také prohlédnout naše šperky?“
Podívám se na chumel zadků krámských, tlačících se nad vzorníky a pokrčím rameny: „Já nevím, jestli do toho mám co mluvit.“
Znova se usměje.
„Vojtířová, ... Vojtířová, ...“ ochotnicky předvádí pátrání v paměti. „Jednoho Vojtíře znám. Mám chalupu v Havlovicích, je to můj soused. Nějakej Jarek Vojtíř, neznáte ho náhodou?“
Zmrznu. 
Tak odtud vítr vane!!

„Jo, to je můj otec,“ řeknu, jak v tomto okamžiku nepříjemného překvapení dokážu nejneutrálněji.
„Ten svět je ale malej, viďte!“
„Vypadá to.“ 
Držím konverzační tón a srdce mi buší jako o život. Začínám tušit, co přijde.
„A že sem vás tam nikdy neviděl, jezdím tam každou neděli.“
„My se moc nevídáme.“
„Slyšel sem. Víte, že von vůbec nechápe, proč s ním nemluvíte?“

Prázdným pohledem se mu zadívám do očí a mlčím. 
Je to jeho iniciativa, nebo ho fotr poslal? Srábotka! Jestli se mě můj příliš drahý otec potřebuje na něco zeptat, tak ví, kde mě najde. Nemusí k tomu používat posly.

Havlík čeká, jestli ze mě něco vypadne a pomalu ztrácí sebejistotu.
„No, mně do toho samozřejmě nic není.“
-
„Jen mě tak napadlo, že bych mu trochu pomoh. Je to fajn chlap, víte?“
-
-
„Šikovnej.“
-
-
„Promiňte, ... to ode mě bylo fakt asi hloupý.“

-

„Tak já se mrknu na ty šperky,“ řeknu bez intonace a přesunu se k holkám.
Mám zaťaté zuby a klepu se jak osika.

 

~ ~ ~ ~

„Dobrý den.“
„Dobrý den, já tady mám zlatý řetízek, tedy aspoň doufám, že je zlatý. Dostala jsem ho od maminky k biřmování, víte? Ještě na něm byl zlatý křížek. Celý život jsem ho nosila na krku a nic se mu nestalo. A najednou se přetrhl. Dala jsem ho vnučce na památku. Víte, ona je takovej poděs. Já nevím, ty dnešní mladý lidi si ničeho neváží. Hned ho přetrhla. Neměla ho ani týden! A ten křížek ztratila, už jsme ho nenašli. Můžete to opravit?“
„No, já vaši vnučku sice neznám, ale tentokrát je v tom úplně nevinně.“
„Jakpak to?“
„Ten řetízek je tak zeslabený, že je div, že ještě drží pohromadě. To už nemá cenu opravovat.“
„Jak je to možný? Není zlatý?“
„Je zlatý, ale je už moc vydřený. Víte, má příliš zeslabená očka.“
„Ale já ho nosila šedesát let a nic mu nebylo!“
„No, vy jste ho nosila, a celou tu dobu, se očka toho řetízku o sebe otírala a tím se zeslabovala. Šedesát let se na tom řetízku pohybovalo očko přívěsku, které také ten řetízek zeslabovalo. A tak se to postupně všechno ztenčovalo, až to prostě prasklo. A zrovna to vyšlo na vaši vnučku.“
„To se opravdu takhle ošoupe?“
„No, jo.“
„To slyším poprvé.“
„Paní, každá věc má svoji životnost a řetízek také. A šedesát let na takhle jemný řetízek je docela slušný výkon.“
„A dá se to opravit?“
„No, šlo by jedině sletovat tady ty dvě očka k sobě, napevno. Udělá to tam takovou traverzku. Ale obávám se, že jakmile si ten řetízek vezmete na sebe, tak okamžitě praskne hned to další očko. Tohle už nemůžete nosit, to byste akorát riskovala, že ho ztratíte.“
„A co mám dělat?“
„No, moc možností není. Buď si ten řetízek uložíte k rodinným cennostem na památku anebo ho můžete prodat, jako zlomkové zlato.“
„Nebo si ho nechám na zuby.“
„Nebo tak.“
„Hm, tak teď nevím .... no, tak to teda opravte, když už tady stojím takovou dobu.“

 

~ ~ ~ ~

Líba blbne! Anebo je to jen třtina ve větru se klátící, momentálně ohnutá pod náporem vichřice značky Kopecká. Až doteď jsem měla dojem, že aspoň jí to pálí. 
No. Tak už tady mám dvě nasraný kolegyně, které jsou přesvědčené, že se zašívám, zatímco ony potí krev. Bezva.

Tak na jednu stranu je snad i trošičku chápu. Ony stojí za pultem od rána do večera každý den v týdnu. Z toho bych chcípla. A samozřejmě, když mám otevírací dny, tak sledují ten rozdíl. Já si sedím, ony lítají k váze, moje fronta je pět lidí, jejich fronta končí u dveří. Na pravé straně pultu se všechno odehrává pomalu a v klidu, na levé straně, chaos a sprint. A pak si klidně na tři dny zalezu někam do rohu a kdoví co tam vlastně dělám!

Jenže, nejsou tady první den! A snad maj i mozky. Čekala bych, že budou vědět do puntíku přesně, co tady dělám!

Od Laďky vím, že zakázky nabídli postupně Kopecký i Líbě, než přijali mě, a obě to odmítly. Fakt nevím, na co si stěžujou. Mohly mít stejný „leháro“ jako já. Pipiny.

 

~ ~ ~ ~

Já vím, že jsem tady nejmladší, věkem i služebně. Ale to snad neznamená, že si se mnou můžou vytřít zadek, kdykoliv se jim zamane, do prdele!  Proč ze své přepracovanosti pořád obviňují mě?!

 

~ ~ ~ ~

Roznáším mezi zlatníky přijaté zakázky. Už jsme si na sebe zvykli. 
Každý z nich, kdo chce, si může vyrobit ukázkový šperk do vzorníku zakázek. Když si ho zákazník vybere, zlatník si to sám vyrobí.
Občas je o to i sama požádám, když některý z modelů nemá u lidí úspěch. 

Jednoznačně nejúspěšnější vzory jsou od pana Sádovského. Domlouváme se, kolik zakázek ještě tenhle měsíc stihne. Kdyby toho bylo už moc, musela bych u jeho modelů protáhnout dodací lhůty.

 

~ ~ ~ ~
 
Dnes mě tak vytočily, že jsem před nima utekla na záchod. To je snad jediný místo, kde si člověk může chvilku vydechnout. Nejradši bych je přizabila! Obě!

No, a při té meditační desetiminutovce jsem zjistila, že máme problém. Šla jsem si to rovnou obhlídnout i ze dvora. Velkej problém!
Provozovna má tvar nudle. Všechny místnosti jdou jedna za druhou. Nejdřív krám, za ním místnost s trezory, za ní účtárna, pak zlatnická dílna, za ní leštírna a nakonec druhá dílna.
Všechny místnosti oddělené dveřmi. Z trezorové místnosti vedou kromě dveří do prodejny a do účtárny ještě jedny dveře ven z provozovny, je to vchod pro zaměstnance, no a jedny malé nenápadné dveře na WC.

Na všech oknech jsou mříže, kromě okýnka na záchodě. Všechna okna i dveře jsou napojené na zabezpečovací zařízení, které se zapíná na noc. Pootevřeš jakékoliv dveře nebo okno a spustíš poplach na bezpečnostním pultu na služebně VB. Všechny, kromě okna a dveří na WC! Taková malá myší díra.
To okýnko je asi 120 cm nad zemí a je tak velké, že bych jím při troše dobré vůle prolezla. A to rozhodně nemám nejmenší zadek na světě!

Představuju si to asi takhle: dveře na dvůr se sice zamykají, ale klíče od nich mají všechny partaje v baráku, takže dostat se na dvůr je brnkačka. Buď seš fanda do zámků, nebo máš komplice. A když máš ještě navíc i trochu toho fištrónu a k práci si vybereš noc ze soboty na neděli, tak máš vyhráno. V tichosti vyřízneš sklo, otevřeš si okýnko, prosoukáš se dovnitř, při čemž ti záchodová mísa slušně poslouží jako stupínek a pak už jen otevřeš dveře, a stojíš před trezorem. Tedy přesněji řečeno, před dvěma prvorepublikovými trezory, jejichž zámkový systém není pro domácí kutily žádnou záhadou. 
No, a protože trezory na nic napojené nejsou, tak si soudruzi na služebně v klídku mastěj mariáš, zatímco ty, od tohohle okamžiku, můžeš mít vánoce každej den!

Nevím, co mám dělat. Nechápu, jak je možný, že to těm lidem, co to tady zabezpečovali, uniklo. 
A otázka zní. Uniklo? Nebo úmyslo???
O tomhle si budu muset chvíli podumat.

 

~ ~ ~ ~

„Zlatnictví Znak, Hradec Králové, dobrý den.“
„Dobrý den, tady Hořejší. Zbyněk. Prosím vás děláte taky prstýnky na zakázku? Myslím ty svatební, na svatbu.“
„Ano. Ale zakázky přijímáme jen v úterý a ve čtvrtek.“
„Aha. A můžu si na to donýst zlato v zubech?“
„Eh, ... myslíte tím, že máte zlaté korunky i se zbytky zubů?“
„Nó, ale ty zuby sou celý.“
„Aha. Tak to bohužel nemůžete. My přijímáme pouze samotné zlato. Jen čisté korunky bez zubů.“
„A nevíte, kde si to můžu nechat vytáhnout?“
„No to si můžete udělat sám. Vemte si na to kladivo nebo paličku na maso a normálně to z toho vymlaťte.“
„Ty zuby?“
„Jo, ty zuby. Zabalte to do nějakýho starýho hadru, aby se vám to nerozletělo, a přes tu látku to prostě pobouchejte.“
„No jo, to mě nenapadlo. Vono se tomu zlatu vlastně nic nestane, že jo? Vono nebude vadit, že to je pokroucený.“
„Ne, to nebude.“
„A vy to neděláte?“
„Ne, tohle my opravdu neděláme.“
„Tak v úterý a ve čtvrtek, jo?“
„Ano.“
„Tak na shledanou, vymlátit paličkou, jo?“
„Ano.“
„Tak na shledanou.“
„Na shledanou.“

 

~ ~ ~ ~

Práce až nad hlavu a já musím do Prahy. Vezu do Státní zkušebny tři čtvrtě kila zlata na tavbu a 230 gramů zlatých šperků na puncování.
Sraz v 7:00 před krámem.
V autě si toho s řidičem moc neřekneme. Já před desátou mluvím, jen když musím a pan Šrám to empaticky akceptuje. 
Zaparkuje na Kozím Plácku a ještě v autě se domluvíme na třetí. Doprovodí mě až do budovy Puncovního úřadu, pak se otočí a jede přeparkovat.
Na puncáku jsem vyřízená v rekordním čase a tak si v pohodě, do dvou hodin, léčím pocuchané nervy v Podolském bazénu.
Ve tři čtvrtě na tři přebírám opuncované šperky a pod dohledem bezpečnostních kamer, čekám na chodbě Puncovního úřadu, až si mě vyzvedne pan Šrám.

Do Znaku dorazíme dvacet minut před zavíračkou.
Sáček se šperky ukládám do trezoru, prohlídnu to až zejtra.
V mléčném baru kupuju dva rohlíky a deset deka vlašáku a courám se na trolejbus.

Tyhle cesty do Prahy jsou tak únavný!

 

~ ~ ~ ~

Na plechárně. Steinbeck. Od první stránky řvu smíchy. 
Já tě snad do tý knihovny nevrátím!

 

~ ~ ~ ~

Dnes jsem v soukromí, mezi čtyřma očima, Šárce dopodrobna vysvětlila zásadní slabinu našeho zabezpečovacího systému.
Koukala na mě jako na marťana. Po dvaceti vteřinách nekonečně dlouhého ticha jsem utrpěla šok.
„No tak to hlavně nikomu neříkej!“

Já stonásobná kráva!
Teď mi nezbejvá nic jinýho, než se usilovně modlit k Bohu Všemohoucímu, aby nás fakt nevykradli!

MLČETI ZLATO!!! KRÁVO!!!

Už si to jednou pro vždy zapiš za uši. Debile!

 

~ ~ ~ ~
 
Já a Marta se zítra stěhujeme do nové prodejny, kterou poslední tři měsíce rekonstruovali. Je to obchod hned vedle toho stávajícího. Máme společnou chodbu. Vpravo starý velký krám, od zítřka fungující jen pro opravy, vlevo malý krámeček pro zakázky a prodej.
Konečně se někdo inteligentní zamyslel! 

 

~ ~ ~ ~

Líba s paní Kopeckou zůstaly na opravy samy. Občas se tam objeví někdo z podniku na výpomoc, na týden, na den, moc to nesleduju. Občas pro mě zaběhnou, abych jim šla pomoct, ale to samozřejmě nestačí. Mám svoji vlastní práci, kterou za mě nikdo jinej neudělá.
Chtějí, abych tam chodila pravidelně. Nevidí jediný důvod, proč bych jim v pondělí, ve středu a v pátek nemohla pomáhat. Aspoň dopoledne. 
Bohužel, jediný důvod nevidí ani Šarik!

Počítám, že takhle nějak podobně to asi chodí všude. Nechce se nám řešit problém, tak to zaplácnem holkou pro všechno! Jen s tím drobným rozdílem, že jsem až do teďka žila v iluzi, že já jsem tady pro zakázky a ne pro všechno. Do háje!

 

~ ~ ~ ~

Do obchodu právě vstoupil náš stálý zákazník. Ani ne před půl rokem jsme mu vyrobili pánský prsten velikosti krabičky od sirek a pár měsíců před tím, dvěstěgramový ruční řetízek s monogramem.
Pan Mihály je umělec, návrhy na svoje šperky si kreslí sám.
„Dobrý den,“ uvítám ho úsměvem.
„Dobrej,“ opětuje úsměv a podá mi lístek.
„To sme se dlouho neviděli, viďte,“ zahajuje obvyklou konverzaci. „Jakpak se pořád máte?“
„Já se mám pořád dobře. A jak se máte vy?“
„Já se mám den ode dne líp!“
„Pane! A jak to děláte?“
„Jo mladá paní, to se musí umět! Netrápím se blbostma a raduju se ze života. Kdo to má?!“
„No to asi málokdo, řekla bych,“ a při tom listuju mezi sáčky.

Jeho jméno samozřejmě znám, ale podle interních předpisů se musím zeptat: „Na jméno?“ rozpačitě se zašklebím.
„Mihály.“ Řekne spokojeně, potěšen, že neporušuju vlastní pravidla.

Ze sáčku vytáhnu náušnice a položím je na sametové plato.
Náušnice jsou sestavené ze tří pohyblivých, zvětšujících se půlměsíců, srovnaných pod sebou, mezi nimiž se třepetají tři řady volně zavěšených penízků.
Pan Mihály je bere do dvou prstů a detailně si je prohlíží.
Přebohatě ryté plochy půlměsíců i penízků házejí mihotavá prasátka na jeho dokonale oholenou tvář.
„Co jim řikáte? Líbí se vám?“ zvedá oči ke mně.
„No, abych pravdu řekla, není to zrovna můj šálek čaje.“
Odfrkne si.
„Vy nevíte co je pěkný! Na to ste eště moc mladá!“
„Jo, to  bude asi tím,“ uculím se. O vkusu většiny zákazníků jsem ztratila iluze už dávno.
„Mohla byste si je, prosím vás, nasadit?“
Vezmu jednu náušnici a přiložím si ji k uchu.
„Ne, já myslím úplně. Jestli si je můžete dát do uší.“
„Obě?“
„No určitě obě. Rád bych viděl, jak vypadají v uších, teda jestli by vám to nevadilo.“
Nezvyklá prosba mě malinko překvapí, ale co. Náš zákazník, náš pán.
„Ne,“ usměju se, „nevadilo.“
Sundávám svoje miniaturní hranoly a nasazuju půlměsíce. Lalůčky se pod tíhou náušnic bolestivě protáhnou.
Mihály poodstoupí a znalecky se na mně zadívá.
„Tak! A teď ste krásná!“

 

~ ~ ~ ~

Mám rekordní návštěvnost a rekordní tržby. Je to důsledek mojí nepromyšlené iniciativy. Celý minulý měsíc jsem rozesílala upomínky. Chtěla jsem se zbavit starých zakázek, které tu ležely nevyzvednuté, některé i déle než tři roky. Nenapadlo mě, že s měsíční prodlevou, na svoji upomínku zareagují úplně všichni! Blbka.
V práci jsem denně od sedmi do sedmi a nevím co dřív. Nestíhám!

Holky jsou uštvané a chtějí, abych jim pomáhala i odpoledne. Ty už jsou fakt úplně mimo!

Jediná Marta je v pohodě.
S novým obchodem se sice sortiment zboží k prodeji rozšířil a zpestřil, ale kupců je tak akorát na příjemně zvolna strávený pracovní den. Nemá žádnou honičku a zároveň nemůže opustit svoje místo. 

V úterý a ve čtvrtek já prostě nemám kapacitu na to, abych dávala pozor i na prodejní pult a v ostatní dny jsem zalezlá v kanceláři a nemám čas sledovat, co se děje na krámě. Marta jednoduše nemůže odejít a nechat naši prodejnu bez dozoru. 

Marta je rozená obchodnice. Prostě to miluje! Každý příslib úspěšného prodeje si užívá do mrtě.
Nelze ale přehlédnout že v úterý a ve čtvrtek tady není k hnutí, zatímco ostatní dny se skoro nic neděje.

Ráda by nějak ulehčila alespoň mně a pomoc mi i upřímně nabízí, ale nic z toho, s čím bych doopravdy potřebovala pomoc, ona neumí.
Ani bych jí to nesvěřila! Za všechno kolem zakázek, mám hmotnou zodpovědnost jenom já.

Jen tak ze sportu s ní hraju hru.
„Jé, to bys byla hodná. Potřebovala bych přebrat výkup.“
„Určovat zlato? A nemáš tam něco lehčího?“
„No, mohla bys tady ty položky přepočítat na ryzí.“
„Blanko, to je na mě moc vysoká matematika. Já bych to zvorala.“

Mám ji ráda. Ty její vejšplechty mě fakt bavěj.
„Tak, paní, váží to přesně bez jednoho milimetru gram!“
No není k sežrání?! Člověk se aspoň, čas od času, pěkně od plic zasměje.

V dlouhých prodlevách promejšlí výzdobu. Přitáhla si čistící prostředky a pígluje.
Máme nejprůzračnější vitríny ve městě! 

 

~ ~ ~ ~

Od rána cenuju až se ze mě kouří. Cenuju na 109% ztráty, na 25,5 % výkony, na 20% leštění, leští-li Květa a na 21% leští-li Zdena. Květa je, pro mě z nepochopitelných důvodů, zařazená do nižší výkonostní třídy.
Odvažuji materiál od zákazníků, pro případ, že by chtěli zbytek vrátit. Je to taková moje vychytávka. Významně to urychluje provoz na krámě.

Líba si pro mě přišla hned, jak otevřely.
Nemůžu. Pomůžu, když můžu, ale já prostě nemůžu. Po úspěšném vyprázdnění skladu mám k výdeji připraveno všeho všudy 27 zakázek a 250 jich musím ocenovat. To to mám jako dělat o půlnoci, nebo co?

Ani ne za půl hodiny nakráčela Kopecká jako královna ze Sáby a hlasem ředitele zeměkoule rozkázala: „Blanko! Na krám! Okamžitě!“ Nečekala na nic, otočila se a zmizela.
Tak tohle už přesahuje všechny meze! Mám pocit, že dokud tady nepředvedu nějakou pořádnou scénu, tak Šárka nehne prstem. Ve vzteku popadnu krabici se sto padesáti sáčky a donesu je Kopecký. Zdvořile děkuji předem za ocenováni. Je na mrtvici a letí za Šárkou.
Vzápětí jsem přímým svědkem zázraku. Šárka se jí věcně zeptala, jestli to ocenuje. 
Na chvíli jsem měla dojem, že ji budeme muset křísit.

Mám vyhráno, ale radost necítím. To, co cítím, se nejvíc podobá otupělé prázdnotě.
Šárčinu laxnímu přístupu k náboru nových prodavaček prostě nerozumím. Všechny jsme tak nějak samozřejmě očekávaly, že s novým obchodem, přibudou i nové pracovní síly. A ono nic. Když jsme byly čtyři na jednom místě, tak jsem se do příjmu oprav mohla podle situace zapojit téměř kdykoliv, ale nikdo přece po mně nemůže chtít, abych jako pako přebíhala z krámu do krámu a svoji vlastní práci dělala po pracovní době!

Já jsem si myslela, že se prodej a zakázky přesouvají proto, aby se velký krám uvolnil a celý se přizpůsobil pro příjem oprav. Prostě jsem naivně předpokládala, že tam budou čtyři prodavačky jenom přijímat opravy. To by dávalo smysl. Všechno by se tím vyřešilo. Ale takhle?

No ale, proč taky, jen tak zbůhdarma, házet věci do pohody, když se to dá tak krásně dělat ve stresu na hranici fyzických i psychických sil, že? Začínám pochybovat o tom, jestli je Šárka ten správný člověk na svém místě.

Při pohledu na dvě stě padesát zakázek, čekajících na svou cenu, se mi všechny tyhle podivné myšlenky do minuty vypařily z hlavy.

 

~ ~ ~ ~

Šárka odpustila holkám sobotu. Místo nich se postaví za pult sama. Dcerka jí ráda pomůže.
To je Kocourkov!

 

~ ~ ~ ~

Mimořádná porada prodavaček. Přesněji řečeno, sprďan první třídy. 
Šárka zuří a řve jako na lesy.
Je v šoku z nepořádku, který našla v sobotu na krámě. Všude vrstvy prachu, nic není na svém místě, krabice nezapsaných přijatých oprav, krabice nezařazených sáčků k výdeji. Myslela si, že když Blanka nadává, že maj na krámě bordel, tak je jenom pomlouvá.  
„Ale tohle je prostě BORDEL!“
Jak ji vysvětlí, že dcera našla mezi rozbitými krabičkami na vyhození zlaté náušnice?! 
„PO INVENTUŘE!!?“

Kopecká vypadá, že asi omdlí, přistrčím k ní židli.  Zhroutí se na ni a mlčí.
Zato Šárka huláká: „Blanka nebude chodit pomáhat, má pětkrát víc práce a zodpovědnosti než vy a OSMKRÁT VYŠŠÍ TRŽBY!“
Zírám.

Líba blekotá cosi o nedorozumění, všechno se vysvětlí, vedoucí je zpracovaná, všechno je jinak.
Šárka je rozjetá, rafá jako buldok.
Líba se našpulí, něco takového ona poslouchat nebude a práskne za sebou dveřmi.
Šárka ji pod pohrůžkou kárného opatření přitáhne zpátky.
Atmosféra se dá krájet lžičkou.

Ten argument s tržbou byl podpásovka. Příjem oprav je jednoznačně největší rasovina ze všech, bez ohledu na hospodářský výsledek. Cítím, že bych měla něco říct na jejich obranu, ale mlčím.
Nezmůžu se ani na náznak přátelského gesta po Šárčině odchodu. 

No, co. Můžou si za to samy, můry!

Proč na ně vlastně ječela? Fakt, že nezvládly ani zapsat přijaté opravy, je snad jednoznačným důkazem, že se to prostě ve dvou stíhat nedá, ne?!
Když nad tím tak přemýšlím, tak v tom Šárčině burácení nebylo slyšet žádné řešení. Nic.
Blanka možná pomáhat nebude, dneska. A zítra? Předpokládám, že Šárčino nadšení z mých enormních tržeb opadne okamžitě, jakmile se věci vrátí do normálu. Ale i kdyby to náhodou dodržela, když nebudu pomáhat já, tak kdo teda? Přijali novou sílu? Nebo se zkrátí otevírací doba na opravách? Nebo co? Prostě nic!
Jak to vidím já, tak by Šárka, tenhleten svůj vyřvávací temperament, měla využít k tomu, aby si už konečně na podniku vyštěkala aspoň jednu stálou krámskou na opravy.

Přepadla mě tak prudká bolest hlavy, že je mi až na zvracení.

 

~ ~ ~ ~

Dnes ráno si byla Líba, v doprovodu svého chotě, na podnikovém vedení, stěžovat na PŘÍŠERNÉ chování soudružky vedoucí! No, je fakt, že se to dalo vyřídit ve větším klidu, ale tohle je snad taky trochu přes čáru, ne?

Líba se celej den tváří jako Johanka z Arku.
Kopecká má voči na vrch hlavy. Pro ni je Líbin manžílek něco jako polobůh. Je z něj celá poprděná. Pro dámu Kopeckou je to kavalír, jak se patří!
Chtěla bych vidět její výraz, kdybych ji důvěrně pošeptala do ouška, že jsem toho svatouškovskýho kavalíra načapala při vášnivý líbačce s luxusní blondýnou!

O deset let mladší, Libuško!
Jen si užívej kavalíra, dokud ho máš! Vo žádnej velkej poklad nepřijdeš. Taky, co je to za vola, že se veřejně mucká s holkou na nádraží! Bylo zábavný sledovat, jak mu to šrotí, až se mu z uší valila pára, když se naše pohledy střetly. Doufám, že od tý doby má aspoň trochu prdel staženou!
Možná i proto tady předváděl ten tyátr.

Sorry, Líbo, ale do tvýho soukromý já zasahovat nebudu. Však on ti to, dřív nebo pozdějc, donese někdo jinej, neboj.

 

~ ~ ~ ~

(27.5.1988 - pátek)

Tak dnes na moje slova došlo. A nemám z toho radost!
Paní Kopecká zjistila, s definitivní jistotou, že chybí série dvanácti sáčků připravených k výdeji.
A kdepak že ty sáčky byly? No jasně, že v pořadači, v šuplíčku nejblíž pultu!
Nějakej šikula si jednou hbitě chmátnul.

Jestli bych to neměla brát jako znamení. Přátelské upozornění vesmíru, že je nejvyšší čas zvednout kotvy.
Nechci bejt u toho, až dojde i na jiná moje slova!

Předběžný odhad škody, dvacet pět tisíc. Pánové z kriminálky „ohledali místo činu“ a pak nám vzali otisky. 
„Nám? Proč jako?“
„Běžný postup.“
„Ahá.“ 
S každou chtějí sepsat protokol zvlášť. Poprosím o přednostní odbavení, chci stihnout autobus domů.
Nutně si potřebuju vyprat prádlo a na mým současným privátě to momentálně nejde.

Probíhá to v celkem přátelské tónině, jen se to moc vleče. Soudruh píše na stroji jako datel po mrtvici a já chytám nerva. Odpovídám co nejstručněji.

Jméno, datum a místo narození, trvalé bydliště, kde bydlím v Hradci, pracovní zařazení, jak dlouho jsem chodila soudružkám pomáhat, od kdy do kdy, jak to, že jsem u nich na krámě byla sama, proč nejsem odhlášená z minulého privátu, kam že to jedu, a to musím odjet zrovna dneska, kde ho mám, no a tu tašku, a proč mám tašku na nádraží, když ji můžu mít v práci ...
Směr, kterým se tenhle rozhovor zažíná ubírat, se mi ani trochu nelíbí.

... proč jsem nervózní, jak to že nejsem nervózní, když se pořád dívám na hodinky ...
Dnes už prostě neodjedu.

A přece!
V 18:53 vystupuju před nádražní budovou z oranžové volhy a v doprovodu dvou Příslušníků si vyzvedávám tašku z úschovny. Drží mi čestnou stráž až do místnosti nádražní hlídky. 
A tak, před pozornými zraky všech přítomných pánů, sypu z tašky špinavé ponožky, dva zmuchlané kapesníky, jedenáct kusů kalhotek, dvě podprsenky, tři halenky, menstruační vložky, pyžamo, jednu mikinu, dvě trička, jedny plátěné kalhoty, bez kapes, dva ručníky, jednu propálenou utěrku, a hele! průkazka filmovýho klubu, už skoro půl roku ji marně hledám! zrcátko, sponu do vlasů, šminky, tři tužky, hřeben, pravítko? hm! pilníček na nehty, klíče, jednu dvojkorunu, tři desetníky, ... a to vypadá, že je asi všechno. Tak ne. Z tašky elegantně vyplachtí podrobná letecká mapa východočeského kraje.

Soudruhům ztuhly rysy.
Od totálního průseru mě zachraňuje pilotní průkaz, který jsem si šťastnou náhodu zastrčila do mapy.


Mám povoleno odjet.
„A soudružko Vojtířová, letecký mapy si příště nechte doma, ano?“

Sedím v autobusu a přemítám.
Co tohleto mělo sakra znamenat? To si vážně mysleli, že si vezu domů ukradený šperky zamotaný do fusekle?

Čím dřív z tý cvokárny vypadnu, tím líp!

 
 
 
 

17 názorů

IQ nick
08. 09. 2016
Dát tip

Lakrov: moc děkuju za čtení a obsáhlý komentář. Jsem ani netušila, že jsem s tím datlem tak prudce originální... .:o)

Děkuju i za vypíchnutí těch chyb, hned sednu a opravím.


Lakrov
08. 09. 2016
Dát tip

Hned od začátku hezká hra se slůvky. I dál mě to baví číst. Působí to, jakoby  spontánně napsané, ale myslím, že je to (aspoň co do výběru a pořadí "epizod"  celkem promyšlené (viz vsuvky typu ...Láska je jako večernice...)  nebo přepisy rozhovorů.  Zaujalo mě přirovnání ...jako datel po mrtvici... a zjišťuji  -- alespoň co ví Google --, že jde o (tvůj) originál.

Dobře napsané, má to spád. Čtu na jeden zátah.  Jsem na konci a těším se na pokračování.  Tip.  

A upozornění na překlepy a nepřesnosti, které mě při čtení praštily do očí:  

...Radši bych ji vykala... ## JÍ

 ...se ke mně chovaj jako bych byla... ## čárka před JAKO  

...když se zrovna já věnuji zakázce, nebo pracuju v... ## BEZ ČÁŘKY

 ...Srábotka... ## znám slovo SRALBOTKA, ale tohle je možná obdoba z jiného kraje

 ...není pro domácí kutili žádnou záhadou... ## KUTILY

 ...že dcera našla, mezi rozbitými krabičkami na vyhození, zlaté náušnice...  ## tohle by bylo správně BEZ ČÁREK, ale třeba jsou tam pro zdůraznění

 ...pižamo... ## pYžamo  


IQ nick
27. 08. 2016
Dát tip

Hemi Novak: děkuju za přečtení a pozdrav. 

Je to kaleidoskop obrázků nic víc, tak to může působit trochu rozbitě. Ten popis pořadače asi líp nedám :-)))

Moc děkuju, že jsi i tak dočetl až do konce. b:-)


Hemi Novak
27. 08. 2016
Dát tip

Narozdíl od jiných tvých věcí mě tohle nechytlo vůbec. Zlouhavé a tak nějak jsem v tom těžce hledal smysl. Podle komentů jsem ale asi jediný. Jinak zpětná vazba...

"Nika ve zdi, která na šířku zabírá celý prostor za pultem, je pojednaná jako skříň bez dveří, rozčleněná do chlívků. V každém chlívku šuplátko, v šuplátku sáčky, srovnané podle pořadového čísla. Nejkrajnější šuplátko je dva centimetry od vnitřního okraje pultu. Pult je široký 60 cm."

Tohle se mi těžce představovalo. Nevím jestli mým nedostatkem představivosti nebo popisem.

Ve večernici je obloha černá, ne modrá.

Tentokrát bez palce tak posílám alespoň pozdrav :)


IQ nick
26. 08. 2016
Dát tip
Zordon: děkuju za návštěvu i tip :-))

Zordon
26. 08. 2016
Dát tip

Hezky se to čte.


Gerty
24. 08. 2016
Dát tip

Ale to je dobře, že to zase bude jiné - alespoň je to takový "Pestrý svět" - abych potěšil Zdendu :-) A tvé divné příběhy jsou tak nějak správně divné, ale líbí se mi i ty nedivné :-)


IQ nick
24. 08. 2016
Dát tip
Gerty: děkuju za čtení a koment. Jsem moc ráda, že jsem tě mohla pobavit.:-) Obávám se, že ty další (ne)povídky budou zase chvilku spíš divný než vtipný...

Gerty
24. 08. 2016
Dát tip

Přečteno jedním verzem :-) Na mnoha místech jsem se dobře bavil, ještě si to budu muset prostudovat podrobněji, abych si vychutnal detaily. Jo - a ta doba :-) Když to začíná, tak jsem jsem byl zrovna na péešce v Prešově :-)


IQ nick
24. 08. 2016
Dát tip

8hanka: dyť to bylo dlouhý jak dálnice!!! :o)))

Pokračování je, ale už zase někde jinde a v jiném čase...

Děkuju za čtení, souhvězdí i tip :-)


IQ nick
24. 08. 2016
Dát tip

Na vloupačku přes záchodové okýnko naštěstí nikdy nedošlo. Protože měsíc po mém odchodu mé nástupkyni ukradli zákazníci během provozu dva vzorníky, bratru 120 kusů šperků (cca 380 gramů zlata) a někdo z vedení si to nějak pospojoval po svým a vzápětí se to okýnko zabezpečilo :-))))

aleš-novák + agáta5 + Danny + Gora + Diana: všem moc děkuju za čtení a stálou přízeň :o))) a za hvězdičky i tipy taky!  děláte mi samou radost. :o)

 


8hanka
24. 08. 2016
Dát tip

bavilo ma to, predstavovala som si zlatníctvo tu u nás, tiež majú málo miesta za pultom:)

Podobné kolegyne aj vedúce som zažila tiež, občas je nutné rebelovať...nebude pokračovanie?

***


Diana
24. 08. 2016
Dát tip

Velice zajímavé. Dobré postřehy, vtipně komentované.***


Gora
24. 08. 2016
Dát tip

Ráda přečtu o něčem zdánlivě romantickém a hlavně úplně jiném než je zdravotnictví a zvířata:-) Povedlo se ti to.


Danny
24. 08. 2016
Dát tip
zajímavá sonda do úplně jiné pracovní atmosféry, než je ta moje programátořina (taky ženský kolektiv místo našeho převážně mužského) zajímavě napsáno, četl jsem jedním dechem, zaujalo a nepřeskakoval jsem, i když je to delší. rozhodně velkej Tip

agáta5
24. 08. 2016
Dát tip

čeče, přečetla jsem to na jeden zátah a dobrý!!! 


ale jo...

čekal jsem teda ještě nějakou tu vloupačku přes záchodové okénko...ale i tak dobré :o)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru