Čajová serenáda pro dva

Co v nás touží po Lásce? Která naše vnitřní část hledá bytostné hluboké propojení duší? On a ona... Ta která ho už zažila nebo, ta která po něm touží? Existuje?

               Seděla bezradně uprostřed svého života a odpověď neznala. Hlavou kroužilo prázdno a naráželo do holých stěn smutku a osamění. Pozorovala oknem déšť a slané kapky života na svých tvářích. Chtěla být s ním.... Chtěla být s někým....Její kůže prahla po doteku a objetí. Ale seděla tu jen sama se sebou a tikotem kuchyňských hodin nad šálkem vystydlého čaje, na který už stejně neměla chuť. V Anglii čaj zahání každý splín, tak chtěla vyzkoušet, jestli to funguje. Zatím nic necítila.

Tik-tak-tik-tak...odtikávaly bezvýrazně její dny. Toužila nebýt. Usnout a zaspat svůj život, který se ani v nejmenším nepodobal tomu, jak si jej představovala v dětství. Princezna zůstala ztracená uprostřed svých nereálných přání, rytíř se vyhýbal oklikou. Měl, co dělat sám se sebou, natož tahat z bryndy ji.

Když byl v prvních dnech tak úžasně pozorný, proč to nešlo teď? Co dělá špatně?

" Nezlob se, ale já už něco mám, včera jsem ti řekl, že se teď nebudeme vídat"

" Já vím, ale řekl jsi, že budeme kamarádi, potřebuju tě"

" Já dneska fakt nemůžu !!!!"

" Davídku prosím tě...." úpěnlivě tiskla teď už hluchý telefon

Utekl, dokud byl čas - tik-tak-tik-tak.

V dětství milovala pohádky před spaním. Vykreslovala si v hlavě šťastné konce s polibkem a zpečetěním dokonalého příběhu " Až na věky" případně " Dokud nezemřeli" (to kdyby "věky" náhodou neexistovaly)  To byla ještě malým semínkem rostliny uprostřed nekonečného vesmíru a celý ten neprobádaný tajemný život se rozvaloval před ní. Lákavě, podbízivě. Rostlina povyrostla a přesto - místo, aby sílila, slábla životem. Pohádkové knihy odpočívají v prachu jejích iluzí, protože měla tu čest pár princů poznat. A galantní chování z nich po pár týdnech záhadně vyprchalo. Jako kouzlo černokněžníka, které proměnilo prince v obludu nebo důležitého prezidenta zeměkoule. Možná, že ona se stala také někým jiným, než původně zamýšlela. Scvrkla se a uschla. Byla prázdná. Kam ten obsah dala? Byl tam nebo nebyl?

Nějak nezapadala do tabulek muž plus žena rovná se láska. Byla na ni sama. Výpočet o dvou neznámých. A možná i o třech, protože už přestávala chápat i samu sebe. Chtěla milovat nebo být milovaná?  Cítila tu divnou vrtošivou esenci života hluboko v sobě, ale nebylo, kam ji směřovat. Cítila marnost, jako když je Štědrý večer a pod stromkem nenajdete dárky. Nebo když se rozbije ta drahá porcelánová váza po babičce. Zbudou jen střepy.

Rozhlížela se po prázdném pokoji. Je zvláštní, že když tu byla, mohla zmizet . Láska. A s ní i on. Před pár týdny spřízněná duše a teď už postava z minulosti. Je možné, že v něm byl ten nepřátelský kousek i před tím... jen ho přehlédla? Jak se stalo, že se vnímání tak změnilo? Změnil se on, ona nebo láska? Když spolu vařili špagety oblečení do ranní lenosti a flirtování a slova nebyla třeba, protože doteky stačily. Smích kroužil garsonkou plnou její vůně a jeho společnosti. Opilá náklonností, naplněná po okraj. Na ten stav beztíže se lehce zvyká a závislost se vyvíjí zcela přirozeně. Čím víc chtěla, tím méně se nabízel a tím víc po něm prahla. Až přestal chtít úplně.

"Nemůžeš mi pořád volat" snažil se ji odstrčit na druhou kolej za práci, kamarády, volnost a svobodu

"Ale já nevím, co mám dělat, když tu nejsi" zoufale prahla po další dávce toho, co už dávno odeznělo, aniž by si toho všimla.

Po čem tedy touží? Po další takové úpěnlivé skutečnosti plné sladkých slov a pohlazení. Po svojí droze. Pocitech, kdy se cítí jako dokonalá žena pro dokonalého muže. Kdy zapadá a patří. Mrazení kdesi v žaludku a chvění pod ním - motýlci v břiše se tomu říká. Oči jen pro ni a doteky nahých těl, spojení prázdných schránek toužících po naplnění.  Pár sladkých smsek a rande u zapálené svíčky v restauraci, kde je tak příjemně, že zmizí okolní svět, složenky i spěch do práce.

Touha se časem vyčerpá. Vášeň se naplní. Explodující výšiny se ustálí v jemných stejně plynoucích tónech. Realita svazující náklonnosti, stereotypu a opatrné neohleduplnosti přijde o pár měsíců později. Když se to prázdno už nedá přehlížet a schovávat. Když tu najednou opravdu je, přišlo odnikud. Pohled na jeho záda ve dveřích nebo siluetu na gauči ponořenou do mobilu a jeho vnitřních zákoutí. Najít si na pár metrech čtverečních osamělé místo jen pro sebe. Kam to zmizelo? To propojení a láska? Odešlo to spolu s tím tikotem? Tik-tak-tik-tak.

Vylila zbytek čaje do dřezu a hlasitě se vysmrkala. Měla chuť pohladit sama sebe, malé děti se při smutku také pohladí a pochovají. Zlý svět se v mámině náručí rozplyne a zmizí, láska přehluší na pár sekund smutné akordy v hlavě. Ale neudělala to. Měla pocit, že se to nedělá. Přišlo jí to směšné.

Vyšla do práce a nenápadně - s dětskou nadějí v uslzených očích-  se rozhlížela po šedivé ulici, jestli ho třeba nepotká. Kdyby náhodou změnil názor. Jeho nebo časem možná jiného rytíře,který by se ujal té role milovat ji. Princezna potřebuje zachránit, ale ona na to nemá sílu. Neumí zvednout tíhu vlastního smutku, protože neví, jak se to dělá. Nikdy to nezkusila. Protože dotknout se sebe je mnohem složitější než se dotýkat jeho. Protože hodiny nepřestávají tikat a strach nejde odstrčit samotou, ale láskou.