Ze života...

Pořád tu jsi ...

Uprostřed těkavého víření vzpomínek za zavřenými víčky. Na zažloutlé fotce zasunuté do posledních stránek mého deníku. Usmíváš se na ní  a objímáš mě, z tvojí tváře sálá uvolnění, spokojenost. Mám chuť tě prstem pohladit po hebké opálené kůži, kterou fotografie na věky uvěznila ve svém obrazu. Dokonalost mládí.

Pořád tu jsi ...

Když zavřu oči, tvůj hlas znějící mi v uších skládá tvou tvář z mlžného oparu zapomnění. Usmíváš se. Políbíš mě. Tvé polibky miluju. Jen tvoje rty znají to kouzlo, jak spojit laskavou něhu s vášnivou urputností. Smích a lehkovážnost našeho mládí.

Plížím se tajně ulicí, záškoláctví jsem se vždycky bála, krademe pár hodin společné přítomnosti. Být spolu je právě teď největšího touha každého ranního probuzení. Opojné uvolnění... Muž a žena do sebe dokonale zapadnou.

Odjíždíš....Skrývám slzy dojetí, když skládáš přísahu v zástupu vyděšených a chlapácky se tvářících klučičích obličejů ve vojenských uniformách. Z mé propisky se řinou veletoky slov a každý den vyhlížím psaní od tebe. Toužím se začíst a cítit na těch pár okamžiků, jak ke mně promlouvá tvůj hlas v mé hlavě. Zdáš se být jiný, jakoby prostředí a lidé, co tě obklopují, objevili jinou část tebe, která uvnitř dlouho spala. Jako bys ji objevil ty.

Chmury a zmatek...Láska se stahuje do bezpečí. Nevěřícně se dívá, když odcházím pro slova pochopení jinam a ty stále více unikáš do křiku ve svém nitru. Tvé touze po smrti nerozumím, nevidím v ní krásu, kterou jí přičítáš. Netoužím po umírání. Chci žít. Deziluze...

Oťukáváme se. 365 dní ... každý v jiném světe... z nás udělalo odlišné bytosti. Náš společný tanec ztrácí rytmus, šlapeme si po ohleduplnosti. Dívám se nechápavým pohledem do tvých očí, které nepřítomně pátrají po mé tváři. Snažíme se v tichém výrazu toho druhého  vyčíst odpovědi na otázky, které zůstaly rok nevyřčené. V tomto okamžiku našeho setkání ztrácejí svůj význam. Skok do náruče se nekoná. Odcházíme každý sám. Své rozpůlené životy si odnášíme sebou.

Pořád tu jsi...

Léta utíkají a ty jsi nikdy neodešel úplně. Písmenka mezi námi na spoustu dalších let cestují jako tichouncí svědkové toho, že žádná setkání nejsou náhodná. Víš, kdo jsem Já a já vím, kdo jsi ty. Znám všechny tvé další lásky a ty znáš moje. Naše adresy se mění, děti rostou a my máme přesto stále spoustu námětů k hovoru. Stejnou lásku k textům i touhu zkoumat nepochopitelné. Nejde zapomenout a nejde si být cizí. Jen tvoji lásku ke smrti jsem se chápat nenaučila. Tvoji víru v naplnění své hluboké touhy ano...

Pořád tu jsi...

Usmíváš se na mě z fotografie ve smuteční síni a já přes slzy matně vidím květiny, které tě obklopují. Pokládám otázky do hrobového ticha a ty neodpovídáš.

Cítím tvou vůni, vidím známou mezírku mezi zuby ve tvém úsměvu, vnímám vystouplé ranky starých jizev lemujících tvá zápěstí. Cítím tě bytostně blízko... Usmíváš se na mě při prvním polibku, přes chvějící se víčka se tvůj pohled zaklesl v mém a zůstal navěky...

Pořád tu jsi.