Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Divoký zákon: (3/5) Chatrč v lesích

07. 09. 2016
0
1
688
Autor
MartinBurget

1. díl zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=471923

2. díl zde: http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=471923

    Les se vzbouzel i usínal současně. Svítání plašilo šero a ostřilo stíny. Slunce, ještě uvězněné za obzorem už škodolibě osnovalo plány, kolik toho dnes spálí. Z nitra lesa doléhalo dunivé troubení jelena rozechvívající vonící vzduch. Mocné chorály ptactva oslavovaly další ráno, které je zastihlo naživu. Kapky rosy se třpytily na stéblech trav a odkud se bere ta vůně loučící se noci nikdo ještě nezjistil. Noční dravci pobouřeni takovou krásou se vraceli do tmy svých nor s přežraným břichem a zasychající krví kolem tlamy. Nastávala denní etapa hry o přežití. A všichni od nejmenších po velké to věděli. Ti, kdo z tvorů noci svou směnu přežili, uvolňovali místo těm denním, aby i oni svou silou a mrštností dokázali, že mají právo na něco tak krásného jako je život. Všichni se s mrazivou blízkostí smrti vyrovnávali po svém.  
    A nejen oni. Celá divočina skrývala svoji syrovost pod omračující krásou.    A Edwardse obelhala.
    Stál oněmělý úžasem nad tou hrou světel, zvuků a barev.
    ‚‚Tak taková jsou tedy rána v divočině,’’ hlesl. Nemohl se odtrhnout od okna srubu. Jejich dočasného domova.
    Veškeré vybavení tvořilo pár oken, a trochu nábytku. Přesto to tu dýchalo prazvláštní atmosférou minulosti. Jakoby ti, co tu žili zanechali nesmazatelnou stopu.     Carter na srub narazil úplně náhodou a když zjistili, že je opuštěný, usadili se v něm.
    Storm ve srubu nebyl. Odešel hledat čerstvé medvědí stopy.
    ‚‚Škoda, že ta okna nejdou otevřít,’’ povzdechl si Mathew. ‚‚Nadechl bych se ranního vzduchu.’’
    ‚‚Tak běžte ven,’’ utrousil Carter od rozdělávání ohně.
    Edwards si Carterova odseknutí nevšímal. Zvykl si na jeho hrubost.
    ‚‚Hádám, že nevíte, proč jsem se vůbec do takového dobrodružství pustil, že?‘‘ Zeptal se.
    Carter mlčel. Zrovna se snažil vykřesat jiskru.    ‚‚Já vám to povím. Víte, četl jsem toho o Západě mnoho. Ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že mi autoři něco zatajují a něco přibarvují. A já chci poznat opravdový západ. Nejde mi o toho medvěda. To byla jen záminka k tomu, abych se dostal k vám, lovcům, které Západ vychoval. A taky mě ubíjel ten nudný stereotypní život. Ráno vstanete a víte, že večer ulehnete bez zranění, sytý. Nuda. Já chtěl z toho bludného kruhu ven. Kvůli opravdovému západu a dobrodružství jsem tu. Teď už to víte.’’
    Edwards nechal ta slova doznít do ticha. Chtěl aby na Cartera zapůsobila. Vychutnával si ten pocit a představoval si, co se teď asi v lovcově hlavě odehrává. Co asi řekne?
    ‚‚Zatraceně, no tak hoř, ty svině!’’
    Edwards se otočil od okna a uviděl Cartera, skloněného u kamen. Nevypadal, že by na něj Mathewův proslov udělal dojem. Edwards zůstal bezradně stát. Proč jsou tak uzavření, mrzutí? Ptal se sám sebe. Copak se nikdy nedozvím, co se pod tou jejich skořápkou skrývá?
    Chvíli sledoval, jak Carter rozfoukává oheň. A najednou dostal nápad.     Přidřepl si, aby viděl lovci do tváře a řekl: ‚‚Pane Cartere, ta vaše jizva, musím zjistit, jak jste k ní přišel. Já osobně si myslím, že se to stalo při nějaké potyčce s indiány, ale to je jen domněnka. Řeknete mi jak?’’
    Lovec neodpověděl.
    Edwards zalovil v kapse a vytáhl sto dolarů.
    ‚‚Řeknete mi jak?’’
    Carter se nejdřív dlouze zadíval na peníze v Mathewově dlani a pak promluvil: ‚‚Jo, uhád jste to. Byl v tom indián. Když jsem byl mladej, tak asi osmnáct, přepadli naši farmu indiáni. Já měl bránit rodinu, vím to. Ale srabsky sem se schoval doma. A najednou se objevil indián, hnal se na mě s nožem a já vytáh zbraň ale nemoh sem se odhodlat k tomu vystřelit. Já předtím člověka nezabil. Je to strašně těžky. A já byl jako kdyby, já nevim. Nebyl sem schopnej nic udělat. Máchl nožem. A já zmáčkl spoušť. Nožem mě řízl na ksichtě a pak se svalil. Ještě žil. Dodělával. Měl prostřelený břicho. A já si sedl z tváře mě crčela krev, ještě s puškou v ruce a hleděl sem na něho jak řval. Pak zemřel a já tam seděl dál a tak mě našli. Tu jizvu nesu celym životem jako připomínku prvního zabitého, jak mě to semlelo a na moji zbabělost. Moje rodina byla tam venku a já… Od té doby se snažím změnit.’’ Dlouze se odmlčel ‚‚Teď ty prachy.’’
    Edwards zavřel dlaň. ‚‚Víte, já se zajímám o lidi, o jejich příběhy.’’
    ‚‚To je mně ukradeny. Udělal sem, co ste chtěl, takže…’’
    ‚‚Dokonce bych řekl, že lidi docela znám.’’
    ‚‚Nezajímají mně ty vaše blbý kecy. Chci svoje prachy!’’
    ‚‚Takže poznám když lžou.’’ Zadíval se Carterovi do očí. Chris tohle nečekal.  Překvapeně zaklel.
    ‚‚Nemusíte říct pravdu hned. Máme čas. Ale za lež nic nedostanete.’’
    Dřepěli zády k oknům, takže nemohli vidět tvář, která je pozorovala.
    Carter upřel hladový pohled na zavřenou dlaň. Odehrával se v něm velký boj. Věděl, co bude muset říct, když bude chtít mluvit pravdu. Otevřít zahojené šrámy. Vzpomínat na to, co chtěl zapomenout.Ale představoval si, že by se vrátil k ženě a dítěti se sto dolary navíc.
    Zhluboka se nadechl.
    ‚‚Byli jsme šťastná rodina. To se v týhle době nevidí. A pak mi zemřela matka. Mýho otce to úplně semlelo a změnilo. Začal chlastat a mě a mýho bratra bil a strašně ponižoval. Bylo to čím dál horší. Svět se mi změnil v peklo. Trvalo to celý tři roky. Pak se jednou vrátil úplně na mol a… bylo to horší než jindy. Mýho mladšího bratra uvázal k prasatům a vyhrožoval mi, že pokud ho nedonutím žrát z koryta, zabije mně. A v tom se to ve mně strašnej vztek. Já sem to na něho všechno vyřval. Všechny ty roky, to co nám dělal. Vychrlil sem to na něho, všecko co sem dusil. A on se mně pokusil podřezat. Chápete?! Můj vlastní otec se mně pokusil zabít. Pak jsme s bratrem utekli. Tu jizvu mám po otcově noži. A nesu si ji celym životem, jako připomínku zničeného dětství a té prázdnoty, která… asi víte.’’
    Oheň v kamnech hořel a Carter hleděl se sevřenými rty do plamenů. V rukách usilovně mačkal poleno.
    Edwards mu podal sto dolarů. Carter je chvatně strčil do kapsy.
    Tvář v okně zmizela.
    ‚‚Řekl jste, že jste s bratrem utekli. Co bylo potom?’’ Řekl Edwards a vytáhl dalších sto dolarů.
    Carter nic neřekl. Dál s pohnutým výrazem hleděl do plamenů. Oheň dohasínal. Zdálo se, že mu na tom nezáleží.
    Edwards si pomyslel, co se muselo stát, že mu ani sto dolarů neotevře ústa. Co to musí tam na dně ležet za bahno? Vytáhl z kapsy svazek bankovek a prohlásil: ‚‚Dám vám tisíc dolarů, když mi řeknete, co bylo potom.’’
    Věděl, jak velké je to lákadlo.
    Carter se zvedl a po chvíli těžkého mlčení řekl: ‚‚Musíme se nachystat na cestu. Tamhle jde Storm.’’
    ‚‚Mám v ruce tisíc dolarů. Co bylo potom?’’
    Carter neodpověděl.
    ‚‚Co bylo potom?!’’ chvěl se rozčilením Edwards.
    ‚‚Nosit u sebe tolik peněz je nemoc na kterou se umírá.’’
    ‚‚Slyšíte? Co bylo potom?!’’

 


1 názor

Lakrov
15. 09. 2016
Dát tip

Odstavec o probouzejícím se lesu je nezvyklý a jelikož se před zahájením čtení  nedívám na název a jméno autora, zpočátku nepoznávám,  že čtu další část té "pentalogie". Ten poetický popis probouzejícího se dne  se ti povedl; po obsahové stránce. Co do pravopisu, je tam ovšem  několik do očí bijících hrubek :-)  ...dravci pobouřeni takovou krásou se vracely... ## vraceli  ...všichni od nejmenších po velké to věděly... ## věděli  ...kdo z tvorů noci svou směnu přežily...

 I ten začátek "odhalování" protagonistů je ce celkem zajímavý, jen mi zpočátku  připadá, že je bržděn přemírou uvozovacích vět, obklopujících přimé řeči.  

A ještě jedno upozornění na pravopis  ...A taky mně ubíjel... ## mě  Je tam těch chyb ale ještě víc.  


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru