Divoký zákon: (5/5) Návrat

    ‚‚Hezké ráno,’’ pozdravil Edwards a blaženě zývl.
    Nikdo mu neodpověděl. Nikdo se na něj ani nepodíval.
    Richard Storm balil věci.
    Chris Carter vařil kávu.
    Edwards se podíval z okna a řekl: ‚‚Unáhlil jsem se. Hezké ráno ne, ty mraky vypadají na pořádný slejvák.’’
    Chvíli mlčeli. V kamnech praskal oheň. Z lovců byla cítit ospalost, ale Mathew byl v očividně dobré náladě.
    ‚‚Měl bych na závěr tu naši výpravu nějak zhodnotit.’’
    ‚‚Nemusíte se obtěžovat,’’ utrousil Storm.
    ‚‚Rád se překonám. Víte, pánové, chci vám poděkovat. Za to, že jsem poznal opravdový Západ, že jsem se, doufám, zocelil. Bez vás by mi nikdy nedošlo, že v jádru jsou všichni lidé stejní, jen jejich skořápky se liší a jsou občas tvrdé.
    Díky vám budu mít doma co vyprávět, na co vzpomínat. Jsem vám vděčný za záchranu života a za to úžasné dobrodružství.
    Díky, že jste, že jste tady byli se mnou. Nezapomenu na vás. Až do smrti. To je všechno, co jsem vám chtěl říct.’’ Zmlkl a podíval se po lovcích.
    Storm utáhl poslední řemen a zvedl se.
    Carter odstavoval kávu.
    Chvíli mlčeli. Storm vypadal, jakoby chtěl něco říct. Mathew na něj povzbudivě kývnul: ‚‚Mluvte, příteli.’’
    ‚‚No, víte, pane Edwardsi, drobet ste mě zaskočil. Tím, jak ste nám děkoval a taky tou vaší trpělivostí a tak. Taky bych vám chtěl…’’ zarazil se. Cosi oknem zahlédl.
    Byla to žena v potrhaném a zašlém oblečení. S černými vlasy slepenými špínou. Usmolený, nevzhledný obličej s hrubými rysy prozrazoval dlouhou cestu a prožité útrapy.
    ‚‚Indiánka,’’ poznamenal Chris.
    ‚‚Jak se sem dostala?’’ podivil se Edwards. ‚‚Tady přece žádní indiáni…’’    ‚‚Možná utekla z bělošské vesnice,’’ vysvětloval Storm. ‚‚Každopádně šla hodně dlouho. Musí být unavená a hladová. Dám jí, co potřebuje.’’
    Vzal chleba chleba a vyšel z chaty. Pušku opřel u dveří.
    Edwards s Carterem sledovali jak se lovec s indiánkou nesměle přibližují. Nakonec ji usadil u plochého kamene a ukrojil krajíc chleba.
    ‚‚Ten člověk mě mile překvapil. Na to jak hnusně mluvil o indiánech se teda… no, prostě nemám slov.’’
    ‚‚Jo, já taky ne,’’ Carter se pousmál.
    Storm podal indiánce chleba. Ukousla pořádný kus a pokývnutím poděkovala. Pokusila se o úsměv.
    ‚‚Pane Cartere, také máte občas pocit, že je úplně všechno, jak má být?’’
    ‚‚Jo,’’ řekl dojatě Carter. ‚‚Právě teď.’’
    Indiánka polkla další sousto.
    Storm máchl nožem a podřezal jí hrdlo.    
    Se zachroptěním se svezla k zemi. Z krku jí chrstala krev.
    Lovec se zvedl a klidným krokem se vracel k chatě.
    Edwards s Carterem byli v šoku, neschopní cokoliv udělat.
    Storm vešel do chaty, uchopil pušku a do pažby vyryl další zářez.
    Edwardse s Carterem zamrazilo.
    ‚‚V dostavníku jste říkal, že to není za zabité lidi,’’ hlesl Edwards.
    ‚‚Za indiány, ne za lidi.’’
    V tom se vzpamatoval i Carter.
    ‚‚Co jste to udělal?!! Proč jste jí k čertu zabil?! Hajzle! Srabáckej hajzle!!’’
    ‚‚Držte hubu! Přítelíčku rudejch prasat! Nevíte, co jsou zač! Ty svině nemaj právo na život!’’
    ‚‚Tohle nebudete tvrdit ! Co vám ta žena udělala?! Co?! Nic! A vy jste ji…’’
    ‚‚Co udělala?! Je to indiánka! To stačí!’’
    ‚‚Oni vám nic neudělali! Nic! Nemáte právo!’’
    ‚‚Neudělali?! Tak já vám něco povim! Byl jsem šťastnej chlap! Chápete?!! Šťastnej!! Hodná žena, děcka a farma.’’
    ‚‚Neměl jste právo zabít! Nic vám…!’’
    ‚‚Držte hubu! Ženu a děti zabili, farmu vypálili! Chápete?! Všecku naději! Vzali mi všecko! Zhodili mně až na samý dno! Indiáni! Budu je zabíjet, dokud budu dejchat!’’
    ‚‚Moje matka byla indiánka! Umřela, když jsem byl děcko. Nikdo ji nebude urážet! Jestli to ještě jednou uděláte,’’ odmlčel se a další větu zašeptal: ‚‚Zabiju vás.
Co jste to za člověka? Tolik mrtvých indiánů. Jednou se to k vám vrátí jak bumerang.’’ Pak vzal pušku a odešel směrem ke koním.
    Storm se zhluboka nadechl a dřív než Edwards stačil zareagovat, namířil na Chrise a vystřelil. Práskla rána jako z děla, škubla Stormovi ramenem, ale Carter žil. Otočil se a vypálil. Storm se s křikem skácel k zemi. Držel se za prostřelené břicho a řval bolestí.
    Carter nabil a s hlavní u Stormovi hlavy řekl: ‚‚Matka byla indiánka a otec puškař. Když jsem byl malý naučil mně, že když se přidá do kulky víc prachu, udělá to velký bum a nepřesnou střelu. Nelíbilo se mi vaše chování. Čekal sem, že vám jednou cvakne a budete nás chtít zabít a okrást. Tak sem se už před pár dnama pojistil. Všechny bumerangy se vrací dřív, než lidi čekají. Mimochodem, zkuste se usmát. Mrchožrouti rádi veselí lidi,’’ vystřelil. Náboj roztříštil Stormovi lebku. Jehličí červenalo krví.
     Prošacoval mu kapsy a vzal si jeho dolary.
    Vzápětí práskl další výstřel odkudsi z lesa. Kulka se zaryla do dveří těsně vedle Carterova ucha. Rychle skočil do chaty a zabouchl za sebou dveře.
    ‚‚Co se děje?’’ zeptal se rozrušeně Edwards.
    ‚‚Spousta věcí. Rychle! Kryjte se.’’ Přikrčili se ke stěně.    
    ‚‚Steve, vylez a vzdej se!’’ ozvalo se z lesa.
    ‚‚O kom to ten chlap mluví?’’
    ‚‚Myslím, že vím. To bude pro mě. Proč bych měl?!’’ Zakřičel.
    ‚‚Mám pro tebe novinku, Steve! Je na tebe vypsaná odměna. Asi víš za co. Deset táců zelenejch papírků na ruku. Mrtvý, nebo živý. Takže si zatím dám šlofíka a mezitím si rozmysli, jestli chceš k soudu mrtvý, nebo živý. Máš deset minut.’’
    Carter odložil pušku a opatrně vyhlédl z okna. Útočníka nezahlédl.
    Asi je dobře schovaný, pomyslel si.
    ‚‚Co bylo potom?’’ Ozvalo se za ním.
    Otočil se a uviděl Edwardse jak na něj míří jeho vlastní zbraní.
    ‚‚Zatraceně, neblázněte.’’
    ‚‚Chci vědět, co bylo potom, jak jste s bratrem utekli. To jestli půjdete k soudu mrtvý, nebo živý mám v rukou já.’’
    ‚‚Položte to, stejně to nezmáčknete.’’
    ‚‚Teď jste pro mně zločinec, takže bych mohl, nemyslíte?’’
    ‚‚Nemyslím, že byste mně zabil. Nejste takovej hajzl, víme to oba.’’
    ‚‚Na to bych nespoléhal,’’ řekl a odjistil. Tvářil se neústupně a mířil přímo Carterovi na hlavu.
    Chris přemýšlel asi minutu. Odehrával se v něm velký boj. Edwards jej ani na okamžik nespustil z mušky.
    ‚‚Dobře, povím vám to.’’
    ‚‚Tak do toho. Hořím zvědavostí.’’
    ‚‚Utekli sme s bratrem a nějak sme se museli živit. Tak sme začali krást. Nejdřív nic velkýho. Třeba chleba, pár dolarů.
    A jak sme rostli a byli lepší shromáždili sme kolem sebe tlupu podobnejch lidí a za několik let sme byli vyhlášení zločinci široko daleko. Fotky mý a mýho bratra viseli snad všude.’’
    ‚‚Říkáte to s takovou nostalgií. To nebylo to, co jste mi chtěl zatajit, že?’’
    ‚‚Ne, to ne,’’ odpověděl Carter a zvážněl. ‚‚S bráchou sme se pohádali. Strašně zle. Řvali sme na sebe hnusný věci. A já sem v přestrojení odjel z naší skrejše a prásklsem ho. Byl sem strašnej hajzl. A oni ho zastřelili. To sem nechtěl. Já nevím, co mě to tehdá popadlo. Bylo to strašny. Na tom pohřbu nejvíc. Já když sem viděl jeho rakev, strašně sem se rozbrečel jako nikdy a pak ke mně přišel šerif a dal mi pět tisíc za jeho dopadení. To bylo strašny.’’
    ‚‚Takže někdo odhalil vaši minulost a proto ta odměna na vaši hlavu?’’
    ‚‚Ne, to ne. Ten venku mě oslovil jménem, který sem si dal až potom.’’
    ‚‚Takže něco jiného?’’
    ‚‚Asi.’’
    ‚‚Hořím zvědavostí.’’
    ‚‚Pak sem zase zdrhl do lesů. Lovil sem a prodával kožešiny. A jednou sem potkal ženu, anděla a ona… si mě vzala. Přijala můj odloučenej život lovce kdesi v divočině. Tak moc mě měla ráda. Chápete? Vytáhla mě z toho bahna, do kterýho sem spadl. Něco jako druhá šance. Postavili sme si srub. Moc krásný srub. Tenhle srub.’’
    Edwards překvapeně pozvedl obočí: ‚‚Už začínám hodně věcí chápat. Co ten zatykač?’’
    ‚‚Jezdili sme občas do města za jedním mým kámošem, co mi zachránil život. Sam se menoval. A v sallonu místní šerif - byl ožralej - urazil mou ženu a flusl po ní. Chápete? Ženu, co mi dala naději do života. Tak jsem ho bouchl pěstí do spánku. Dvakrát. Člověk toho moc nevydrží. Zdechl. Byl to dost oblíbenej člověk, takže sme museli zdrhat. Pár z těch, kteří byli dost střízliví na to aby nám v tom bránili sem zabil.
    Tak jsme utekli, změnili si jméno. Narodilo se nám dítě, syn. No a teď farmaříme, sme šťastní a moje žena čeká, až se vrátím. A já se k ní odsud chcu vrátit.’’
    ‚‚Tak proč se po tolika letech vracíte na tohle místo?’’
    ‚‚Po tolika? Je to sotva rok.’’ řekl Carter a sundal si dlouhé vlasy a vousy. Objevili se pod nimi krátké černé vlasy. ‚‚Je mi pětadvacet.’’
    ‚‚Zrovna jsem si říkal, že mě už nic nepřekvapí. Ale proč jste tady?’’
    ‚‚Vždyť jste si mně přece najal. V tom vlaku. Jak sme projížděli kolem stáda bizonů. Všichni  je pro zábavu stříleli, a já z nich byl nejlepší. Chtěl jste někoho takového za průvodce.’’
    ‚‚Ale vy jste souhlasil, až když jsem přistoupil na to, že výprava bude do těchto míst, že pojedeme přes tu osadu, proč?’’
    Carter místo odpovědi vytáhl dopis a podal jej Edwardsovi k přečtení. Chvíli bylo ticho.
    ‚‚Kdo je to ten Greg?’’
    ‚‚Jeden hajzl, co je po smrti.’’
    ‚‚Takže Sama chtěl někdo zabít a vy jste mu jel na pomoc. To je ten, kdo vám zachránil život?’’
    ‚‚Jo.’’
    ‚‚Tak proč nejste u něho?’’    
    ‚‚To bych za ním musel metr pod zem. Greg ho zavraždil.’’
    ‚‚Nechápu, proč to řešil takhle. Poslat dopis, když mu hrozí smrtelné nebezpečí, zatraceně proč?’’
    ‚‚Proč potřebuje pořád všechno zdůvodňovat? Prostě se to tak stalo. To vám musí stačit.’’
    ‚‚Deset minut vypršelo, Steve,’’ ozvalo se z lesa.
    ‚‚Pomůžu vám, pane Cartere.’’
    ‚‚Je to zatraceně nebezpečné.’’
    ‚‚Já už nemám co ztratit,’’ řekl a ohrnul si rukávy. ‚‚Teď překvapím zase já vás. Vidíte ty velké fleky na rukou? Mám je skoro po celém těle. Pokročilé stadium rakoviny kůže. Lékaři mi dávají asi půl roku života. Za několik týdnů ze mně bude jenom uzlíček bolesti a řevu. Víte jel jsem tady, abych před smrtí něco prožil. Měl jsem takový dojem, že jěště zbývá něco udělat, abych umíral klidněji. A teď vím, co to bude. Pomoct vám vrátit se k ženě a k synovi. Když přitom zemřu, zemřu jako hrdina. To jsem si vždycky přál.’’
    Carter byl chvíli neschopný slova. ‚‚Takže všechno, co jste za tu dobu dělal a říkal, bylo s vědomím, že máte smrt za rohem.’’
    ‚‚Nějak tak.’’
    ‚‚Víte docela vás obdivuji, to…’’
    ‚‚No tak Steve, chci slyšet odpověď! Pohni si!’’
    ‚‚Tady máte zbraň.’’ Edwards podal Carterovi pušku.
    ‚‚Díky, vy byste stejně nestřelil, že?’’
    Mathew zavrtěl hlavou.
    ‚‚Věděl jsem, že nejste hajzl.’’
    ‚‚To nejsem a kromě toho nebyla nabitá.’’
    ‚‚Zatraceně, taková blbá chyba,’’ řekl a nabil.
    ‚‚Steve, žiješ ještě? Řekni mi, jak ses rozhodl.’’
    ‚‚Jo. Povím ti to takhle. Nebo ne, kašlu na vznešený věty. Prostě se nevzdám!’’
    ‚‚Bere se na vědomí!’’
    ‚‚Můžu vám nějak pomoct, pane Cartere?’’ Zeptal se Edwards.
    ‚‚Jo, tím, že mi půjčíte klobouk.’’
    Edwards mu ho podal. Carter nasadil klobouk na pušku a vysunul tak, aby byl vidět.
    ‚‚ Starej a trapnej trik.’’ Ozvalo se z lesa.
     ‚‚Co budeme dělat teď?’’ Zeptal se Mathew.
    Carter opatrně vyhlédl z okna.
    ‚‚Je dobře schovaný. Asi sedmdesát metrů odsud za jednou haldou kamení. Takže budeme čekat.’’
    Zdálo se, jakoby les trochu zešedl a ztemněl. Nad srubem se stahovaly mraky a uvnitř rostlo napětí.
     Carter nervózně bubnoval prsty na pažbě pušky. Sledoval, co se děje venku a vzpomínal. Na ženu, na všechny ty chvíle, které spolu prožily. Na syna, kterému bude za chvíli rok.
    Do jeho srdce se začal pomalu vkrádat strach. Co když se odsud nedostanu živý?
    Edwards s třesoucíma se rukama dopíjel chladnoucí kávu. Nevzpomínal.
    Bál se.
    Když nezemřu tady, zemřu o pár měsíců později, říkal si. Ale nepomáhalo to. Strach odchází nerad.
    Slunce se skrz temné mraky nemohlo prodrat. Vládlo příšeří a dusno. Ani list se nepohnul.
    V tichu vynikaly všechny ostatní zvuky. Ptáci zpívali, jakoby se nic nedělo.  Bylo slyšet neúnavné vrtání červotoče a bzučení mouchy narážející do skla. Carter si ji všimnul. Ještě jí zbývá naděje, řekl si, tak jako mně.
     ‚‚Jak se vlastně jmenuješ?’’ Zavolal. ,,Nerad mluvím s někým, komu nemám jak říkat.’’
    ‚‚Říkej mi třeba Anthony. Takhle sem se chtěl pokaždý jmenovat.’’
    ‚‚Anthony, co chceš vlastně dělat?’’
    ‚‚Povím ti to Steve! Čekat! Čekat, až tě rupnou nervy a vyvedeš nějakou blbost.’’
    ‚‚A co se stane, když se vzdám?!’’
    ‚‚Čeká tě férový soud.’’
    ‚‚Anthony… vzdávám se.’’
    ‚‚To rád slyším. Vyhoď oknem pušku a vylez.’’
    Carter opatrně otevřel okno a vyhodil pušku.
    ‚‚Ta byla moje,’’ ohradil se Edwards.
    ‚‚Tohle ti nesežeru. Hádám, že máš druhou zbraň. Takže se asi vzdát nechceš. A když už jsme u toho, povím ti jedno malé tajemství. Žádnej zatykač neexituje.’’ Odmlčel se a vážným hlasem dodal. ‚‚Přišel jsem tě zabít.’’
    ‚‚Právě jste ztratil jednu pušku. Jsme v háji.’’ Edwards ztrácel klid. Strach si vybíral svoji daň.
    ‚‚Právě jsem zjistil, že neví, že jsme dva. Chápete? Nevím jak je to možné, ale kdyby to věděl, nebyl by tak sebevědomý a nemluvil by jenom o mně.’’
    ‚‚A nebo je to nějaký trik a dobře o tom ví.’’
    ‚‚Na tom nesejde. Mám na vás otázku.’’
    ‚‚Hm.’’
    ‚‚Kolik byste dal za půl roku života?’’
    ‚‚Jakže? Nerozumím vám.’’
    ‚‚Máte strach a ještě nějaký prachy. A já znám únikovou chodbu, kudy se odtud dostanete.’’
    ‚‚Proč ji nepoužijete sám? Co vaše žena, proč se vystavujete nebezpečí?’’
    ‚‚Mám plán, který vyjde i když tady bude jen jeden. Vy máte rodinu?’’
    ‚‚Ne, žiju sám.’’
    ‚‚Žijete sám a zbývá vám pár měsíců života, přesto jsem si tak jistý, že vám pomohu k útěku. Máme málo času. Pokud se odtud chcete dostat, dejte mi ty prachy a na nic se neptejte.’’
    Po chvíli přemýšlení Edwards vytáhl svazek zelených bankovek a řekl: ‚‚To jste tak chamtivý?’’
    ‚‚Pro vás pár tisíc nic neznamená. Teď už ne. A myslíte, že já to dělám pro sebe? Dělám to pro rodinu. Rozšíříme hospodářství.’’
    ‚‚Víte, stydím se’’ řekl Edwards. ,,Za strach. Chtěl sem umřít jak hrdina a zatím odcházím.’’
    ‚‚Půjdeme k chodbě. Až odejdete asi se už neuvidíme, takže vám chci říct ještě něco. Snažte se ať toho půl roku vašeho života stojí za to. A až budete v bolesti umírat, věřím, že zemřete jako hrdina.’’
    ‚‚Budu se snažit, Chrisi.’’
    
    Anthony vyhlédl z úkrytu. Mířil na okna chatrče. Trpělivě čekal.  Nevnímal zpěv ptáků ani dusno nebo kupící se mraky, jen to, že prožívá chvíle na které tak dlouho čekal. Nemyslel na nic, než na Carterovu smrt.
    Zbystřil. V okně se objevila jeho hlava. Vystrčil pušku z okna vystřelil. Kulka se rozprskla o kámen kousek od Anthonyho.
    Carterova hlava zmizela. Nabíjel. Frank pečlivě namířil a čekal. Až se nepřítelova hlava objevila znovu, vystřelil. Lebka se roztříštila. Mrtvé tělo dopadlo na zem.
    Frank se zvedl. Naplnil ho divoký pocit z vítězství, ale ne štěstí. Prostě udělal, co chtěl. Chtěl vidět Carterovu tvář rozstřílenou na kaši. Došel ke srubu. Odsunul mrtvého Storma odvchodu a otevřel dveře. Vstoupil.
    ‚‚Richarde, Jamesi, Steve, a konečně Chrisi. Tak jsem tě zabil.’’ pronesl nad mrtvým tělem. Do podlahy se vsakovala krev. Frank přidřepl k tělu.
    Za ním se ozvalo klapnutí kohoutku.
    Frank odhrnul dlouhé vlasy oběti a spatřil Edwardsovu tvář.
    ‚‚Tak tenhle fór se ti povedl. Jak ti mám vlastně říkat. Richard, James, Steve, nebo Chris?’’
    ‚‚Teď jsem Chris,’’ ozvalo se za ním.
    ‚‚Tak vy jste byli tři. Když jsem vás v osadě minul, poslal jsem špeha. A ten mamlas mi nahlásil, že jen dva. Viděl dva koně. Idiot. Když jsi jednoho zastřelil, myslel jsem, že jsi sám. Kdo to vlastně je?’’
    ‚‚Jeden bohatej maník. Chtěl zemřít jako hrdina, tak sem mu to splnil. vystrčil jsem jeho tělo a…’’
    ‚‚To mi taky došlo. Nejsem blbej. Tys mě po hlase nepoznal?’’
    ‚‚Je to ostuda, ale tolik let jsem tě neviděl. Jakto že žiješ… bratře?’’ Stále na něj mířil puškou.
    ‚‚Sednu si, bude to na dýl. Dal bych si kafe.’’
    ‚‚Máš ho vedle sebe.’’
    ‚‚Studený nepiju. Moh bys mi ňáký uvařit?’’
    ‚‚Ne, nemoh. Jak to, že jseš živý? Dyť jsem ti byl na pohřbu.’’
    ‚‚Viděl jsem tě tam. Víš, měli sme dost nahrabany. Dost na to abych podplatil ty, co si na mě poštval.’’
    ‚‚Jak jsi mě našel? Vždyť jsi nevěděl, kde bydlím.’’
    ‚‚Zmáčkl jsem jednoho tvýho přítele. Víš, s puškou u hlavy jdou všechna přátelství do kytek. Donutil sem ho napsat dopis, víš mám to už v povaze, všechno překombinovat, ať přijdeš, že se strašně bojí.
    Carterovi došlo, že Greg, kterého zabil byl nevinen. Ale byl už tak událostmi otupělý, že to v něm nezanechalo žádný dojem.
    Najednou seFrank rozeřval: ‚‚Tak už mě zabij ty hajzle! Zničils mi život, tak mi ho vem! Slyšíš?! Já už nechci žít! Nemám proč!! Chtěl sem tě zabít! A pak sebe! Skončit to!!’’
    ‚‚Tys Billa zabil?! Slyšíš! Odpověz!’’
    ‚‚Zabij mně!’’
    ‚‚Ne! Odpověz!!’’
    ‚‚Zabil jsem ho já! Otravil jsem ho bolehlavem.’’ Vytáhl skleněnou ampulku a dřív než Carter stačil cokoliv udělat, vylil ji do hrdla a spolknul. ‚‚Moh bys mi uvařit kafe? Řekl klidně.
    ‚‚Jo. já…’’
    ‚‚Ne, nemoh. Nestih bys to. Smrt nastane za pět minut.’’
    Carter hleděl neschopen slova. Najednou mo začaly docházet události poslední hodiny jakoby je předtím ani nevnímal. Ztěžka dosedl naproti bratrovi.
    ‚‚Já… víš. Strašně se omlouvám. Byl sem… udělal sem strašnou věc. Já prostě nevím.’’
    Jeho bratr mlčel.
    ‚‚Carter se rozbrečel: ‚‚Tak řekni něco! Prosím! Já… je mně to líto! Strašně moc. Proč to muselo skončit takhle!! Próč!’’ Zařval.
    Bratrovi oči dostávali skelný výraz. Jed prostupoval celým tělem. Chlad se od nohou šířil k srdci. Tělo necitlivělo. Z posledních sil řekl: ‚‚Chrisi. Pamatuješ, jak sme si jako malí snili, že se podíváme do Evropy, budeme kapitáni velkejch lodí, budeme objevovat země a tak.’’ Odmlčel se. ‚‚Já tušil, že to skončí jinak.’’ Rozesmál se. Chechtal se jako šílenec. Pak mu tvář začali stahovat křeče. Ruce se třásly. Svezl se na podlahu a zemřel.
    Carter složil ruce do dlaní. Neplakal. Došli mu slzy. Jen tak seděl. Dlouho. Les se zdál o něco tišším. Všechno prolezla beznadějná ponurost. Bylo strašné dusno. A pak se rozpršelo. Vydatný déšť
    Kdesi v dálce se blýskalo a hřmělo. Ale nad srub bouřka nepřišla. Kdoví, jak dlouhá doba uběhla, než se     Carter zvedl. Mraky se začínaly trhat. Déšť ustal. Carter všechny tři pohřbil pod kupu kamení. A nad jejich hrobem vztyčil tři kříže.
    Pak překontroloval, že má peníze u sebe. S vyčerpaným výrazem ve tváři nasedl na koně, druhého vedl za uzdu. Odjížděl od srubu. Vracel se k ženě. Těšil se na syna, až vyroste. Spěchal. Žena je teď na celé hospodářství sama. Touhle dobou už poklidila dobytek a utěšuje probuzeného syna.
    Na obzoru ještě zuřila bouře, ale nad Carterovou hlavou se rozeklenula duha.