Perimetr

Kapitola I - Anděl

„Další ráno.“ Pomyslel si Chriss, když mu otravné sluneční paprsky, které se draly do pokoje skrze občasné škvíry v žaluziích, dopadly na obličej a jako břitva mu řezaly zorničky. „Další zasrané ráno.“ Rukou si zastínil obličej a přitom si promnul prsty oči, které stále nesly stopy nedávného spánku. V ústech měl pachuť a sucho, z čela mu stékal pot. „Co to byl za sen, sakra.“ Během noci se mu zdál zvláštní sen, který mu celou noc nedopřál klidný spánek. Ještě chvíli ležel v posteli a snažil se vzpomenout si, co možná nejlépe, na ten sen. Doufal, že si aspoň něco vybaví. Věděl, že sen byl dost reálný, nebo měl aspoň pocit, že se mu takový zdál. Nedokázal si vybavit víc, než to, že běží temnou uličkou a někdo se ho snaží chytit, potom a předtím si však nic nepamatoval. Ležel tam ještě dobrých 15 minut a potom se podíval na hodiny. „Kurva! Tohle se může vážně stát jenom mě.“ Doslova vyskočil z postele a zamířil rovnou do koupelny. Koukl na sebe do zrdcadla a opláchl si obličej. Chriss byl poměrně mladý, bylo mu teprve 29 let. Měl středně dlouhé, tmavé vlasy a tmavé oči. Ostře řezaný obličej a v něm se zdálo být něco neobvyklého. Pokračoval ve spěšné ranní hygiene. Měl být totiž za 20 minut v práci. Nesnášel ji, nesnášel svou práci, ale aspoň se snažil utěšovat tím, že to co dělá, má smysl a díky jeho práci, mohou ostatní lidé, žít takový život, jaký žijí, nebo se mu to tak alespoň jevilo. Pracoval v obrovské elektrárně Enercorp jako obyčejná kancelářská krysa. Věděl moc dobře, že na něm firma, ve které pracuje, určitě nestojí a že pokud by se ztratil, jen těžko by si toho někdo všiml, ale i tak se musel něčím utěšit. Právě chytl autobus, kterým jezdil obvykle, když se mu podařilo zaspat. Zodpovědnost nebyla zrovna vlastnost, kterou by oplýval, takže už si dokonce tykal s řidičem téhle linky. „Co Chrissi, zase si zaspal?“ Zeptal se ho řidič s výrazem, ze kterého bylo jasné, že nebylo třeba odpovědi. Chriss jen nenápadně sklopil hlavu a trochu se zapitvořil. „Už to tak bude, Stane.“ Řidič se pousmál, a když Chriss pokračoval do zadní části autobusu, zaslechl jen. „Chlapče, ty si někde jednou zapomeneš hlavu.“  
Jak tam tak seděl a přemýšlel nad tím, jak se pro tentokrát v práci vymluví, pozoroval u toho ostatní lidi. Nechápal to, už mnohokrát mu to přišlo na mysl. Když viděl všechny ty lidi, nikdo z nich nevypadal, že by měl nějaké starosti, že by měl někdy v životě vúbec nějaké starosti. Prohlížel si dále tváře spolucestujících a přemýšlel. „Ještě dva bloky a jsem tam.“ Čím byl blíž, tím víc si uvědomoval, že se mu tam vůbec nechce. Chtěl udělat něco, co ještě neudělal. Chtěl se na všechno vykašlat, prostě do práce nepřijít. Užit si den po svém. A pak si jí všiml, při všem tom přemýšlení. Seděla tam, přímo jemu naproti. Byla krásná. Dlouhé černé vlasy jí sahaly až do půli zad. Oči měla hluboké a nádherně zelené. Obličej, ten obličej. Andělská tvář, pomyslel si. Nebyl jeho styl, jen tak přistoupit k ženě, která se mu líbila a oslovit ji, ale cítil nějaké nutkání udělat to. A chtěl přece dnes udělat věci jinak, než je dělal obvykle. Nechtěl se držet svého denního plánu. Té rutiny, díky které měl jeho život šedivou barvu. Sebral odvahu. Zvedl se z koženkové sedačky a šel přímo k ní. Nenápadně, jakoby náhodou se zastavil kousek od ní. „Seber se Chrissi, prostě ji oslov, vždyť ji nechceš nabídnout sex, jen kafe. Ano, pozvi ji na kafe.“ Zhluboka se nadechl a pohlédl na ni. Všiml si, že ona už zaregistrovala jeho zvláštní chování a to ho ještě více uvedlo do rozpaků. Prostě na něj zírala a vypadala, jako by čekala, jako by čekala, až jí osloví. Chriss ztratil řeč a už vůbec nevěděl, jak jí má oslovit. Stál tam a zíral na ni. „Sakra, uklidni se už Chrissi, kouká na tebe a čeká, co se bude dít. Prostě něco řekni.“ Chriss se trošku narovnal a sebral poslední zbytky své odvahy a oslovil ji. „D-dobrý den, to je dnes ale hezky, co? „ Nejradši by si hned nafackoval. „ Ty vole, to jsi musel, ze všech možností, jak navázat konverzaci, použít zrovna tohle? To je dnes ale hezky, taková kravina. Teď budeš rád, když vůbec odpoví.“ Ale ona odpověděla.  „Ano, máte pravdu, dnes je opravdu krásný den. Mimochodem, jmenuji se Nicol.“ Chriss nevěřil tomu, že mu ta krásná dívka vůbec odpověděla a už vůbec nechtěl věřit tomu, že mu sama řekla své jméno. To ho trošičku vyvedlo z míry, ale zároveň mu to dodalo sebevědomí. „Pardon, já jsem Chriss.“ Vypravil ze sebe a sebevědomí, které zrovna nabyl, se jako kouzlem zase vytratilo. Zrudnul a byl připravený jít zpět na své misto, Ale to co se stalo, vážně nečekal. Když už se otáčel k odchodu, Nicol jej opět oslovila. Nemusela, nepoložil ani otázku, prostě chtěla.  „To jsi mě oslovil jen proto, aby si pochválil počasí? Co takhle zajít na kafe.“ Nečekal to, ale mile ho to překvapilo. Zrovna si ale vzpoměl, kam vlastně jede. Do práce. Už se jí chystal říct, že vlastně nemůže, že musí pracovat, ale zarazil se. „Chci přece dnešek prožít jinak, nechci do práce. Sakra chlape, seber se, příjmi to pitomé pozváni na kafe.“ S hlavou plnou takovýchto myšlenek, na ní chvíli koukal, né dlouho, jen chvíli a přikývl. „Ano, to bych moc rád.“ Usmál se a pokračoval. „Kdybychom vystoupili na další zastávce, znám tam moc fajn kavárnu.“ Nicol souhlasila a dodala. „Ale platíš.“ Hned jak to dořekla, krásně se usmála. „Je to opravdu anděl, a to jméno, Nicol. Krásné jméno, pro krásnou ženu.“ Pomyslel si. 
Už tam seděli bezmála 2 hodiny. Chriss zhruba před 10 minutama, začal nabývat pocit, že ho někdo pozoruje. Znáte ten zvláštní pocit, jako by vaši hlavu zezadu propaloval čísi pohled? Přesně to cítil, ale i když se občas, nenápadně rozhlédl po kavárně, nikoho nespatřil. Ještě chvíli vedli rozhovor, když mu Nicol skočila do řeči. „Chrissi, už je docela pozdě. Opravdu ráda jsem tě poznala. Moc se mi líbilo, povídat si s tebou, ale už budu muset jít. Ještě něco dnes mám.“ Mrzelo ho to, ale na druhou stranu ho potěšilo, když mu začala diktovat své čislo. „Zavolej mi, určitě se domluvíme na jindy. Ráda tě zase uvidím.“ Usmála se a vstala od stolu. „A nezapoměl si doufám, platíš.“ A koketně na něj mrkla. Chriss se jen pousmál. „Neboj, jsem přece gentleman. Tak jo Nicol, ozvu se ti. Nashledanou.“  Oblékla si kabátek a taky se rozloučila. Ještě dobrých 15 minut tam Chriss seděl a promítal si celé to ráno. Všechno bylo jiné. Bylo to jako by poprvé zažil něco, co mu nenadiktoval někdo jiný, ale on sám. Zároveň si taky uvědomil, že musí do práce a to mu značně ubralo na dobré náladě. Při všem tom přemítaní uplynulého rána a vymýšlením dnešní výmluvy, opět pocítil ten zvláštní pocit, že ho někdo sleduje. Ohlédl se, prostě se prudce otočil za sebe a uviděl ho. Sledoval ho muž, ale okamžitě, když postřehl, že si ho Chriss všiml, cuknul pohledem a snažil se vypadat, že ho strašně zajímá konvice kávy, která ležela na pultu. V Chrissovi se začal rodit nepříjemný pocit. „Třeba si to jen nalhávám, a ten muž se na mě díval jen náhodou. Ale co když ne. Co když mě opravdu sleduje?“ Rozhodl se, že radši rychle vypadne. „Platím!“
Šel pomalu ulicemi a podivného muže už dávno pustil z hlavy. Myslel na Nicol, na to kdy ji zas uvidí. Už jen pár ulic ho dělilo od jeho práce, když se mu opět vrátil ten zvláštní pocit, že ho někdo pozoruje a nutkání otočit se. Byl tam. Ten stejný muž, kerého viděl v kavárně, šel teď přímo k němu. Nevěděl, co má dělat. Počkat, co ten muž uděla a nebo pokračovat dále v chůzi? Pokusit se ho ztratit v davu? Posledí možnost mu monetálně přišla jako nejvhodnější, přešel ulici a vmísil se do velkého hloučku chodců. „Hlavně nenápadně. Dělěj, že o něm nevíš.“ Ostře zahnul do postraní uličky a přidal do kroku. Snažil se ztratit ve spleti postraních uliček a dokonce se mu to povedlo. Srdce mu bušilo, a když už se konečne dostal do práce, hodně se mu ulevilo. Nedokázal však neznámeho muže pustit z hlavy.  

Kapitola II – Oči v zádech

Byl nucen se vrátit do své denní rutiny. V práci se zase vymluvil a dokonce přestal myslet na neznámého muže. Pokud uměl něco opravdu dobře, tak to bylo vymlouvat se.  Sedl si za svůj malý stůl a nakopl počítač, který se okamžitě uvedl do chodu. Chriss si na sobě všiml, že čas od času hypnotizuje display mobilu, na kterém zářilo Nicolino číslo. „Mám ji zavolat?“ Nemohl se odhodlat, zdálo se mu to nevhodné, když ji teprve před pár hodinami poznal, ale moc si přál znovu ji vidět. Čím vice na ni myslel, tím víc se mu vracela i vzpomínka, na tajemného pronásledovatele. „Bylo to sakra zvláštní ráno.“ Pomyslel si. Ve všem tom přemýšlení úplně zapoměl sledovat čas a tak si ani neuvědomil, že se blíží pauza na oběd. Do reality ho dostal až signál, který oznamoval přestávku. Jedna z mála věcí, které ho v práci dokázaly potěšit. Odebral se do kantýny, vystál řadu na oběd a sedl si ke stolu, kde běžně sedával sám. Dnes tam, ale sám nebyl. Přisedla si k němu nějaká žena, kterou tu ještě neviděl. Jen se ho zeptala, jestli si může přisednout, on souhlasil a dále už neporomluvila. Jedl svůj oběd, hleděl si svého a ubíral se myšlenkami na Nicol. Když se ho najedno sama od sebe zeptala. „Ehm, jak se vůbec jmenujete?“ Nečekal, že se s tou cizí ženou bude muset bavit a už vůbec, že mu bude pokládat otázky, dost osobní otázky. Vůbec se mu to nelíbilo i přez to, že byla hodně pohledná. Z neznámého důvodu měl nutkání neříct ji své pravé jméno. Takový zvláštní povit, že by to prostě neměl dělat. „Rick, jmenuji se Rick. Proč vás to zajímá?“ Žena koketně zamrkala. „Sedíme tu spolu, jíme oběd. Myslím, že by bylo slušné… Jo a mimochodem, já jsem Emma.“ Chriss měl plnou hlavu Nicol a tak zájem nové ženy nějak nebral v potaz. Přesto chtěl zůstat zdvořilý. „Těší mě, Emmo.“ Ale přesto ho zajímalo, proč ji zde ještě neviděl. „Ona mi položila otázku, teď se zeptám já.“ Chvíli se odmlčel, ale né na dlouho. „Nechci být vlezlý, ale nikdy jsem tě tu neviděl.“ Byla pohotová. „To protože chodím do druhé kantýny.“ Usmála se. Chrissovi přišlo divné, proč by najednou měnila jídelnu, ale rozhodl se tím dale nezaobírat a nešťourat do toho. „A vůbec Ricku, máš nějakou přítelkyni?“ Tohle ho opravdu zaskočilo. Asi se rozhodla pokračovat dál ve velmi osobních otázkách. Tohle už mu ovšem přišlo dost nevhodné. Vzpoměl si ale na Nicol. Rozhodl se Emmě opět zalhat. „Ano mám.“ A nuceně se usmál. Emma to zřejmě ani nezaregistrovala. „Šťastná dívka.“ Nechápal, co tím sleduje. „Pracuje tady?“ Tohle už bylo i na něj příliš a tak se rozhodl, že to ukončí. „Hele, promiň, ale já už budu muset, mám ještě hodně práce. Měj se pěkně.“ Nijak ji nezaskočilo, že ji neodpověděl a taky se rozloučila. „Tak dobře, zatím, Chrissi.“ Na chvíli stuhnul a nechápal, co se právě stalo. Nechtěl to dát na sobě vidět. Stiskl dlaně, které držely prázdný tác od oběda, a vyrazil rovnou k odkládacímu pultu. „Jak mohla sakra znát mé pravé jméno!“ Byl ze všeho zmatený. Nejprve ten podivný muž, teď Emma. „Co se to tu děje?!“
Vracel se domů z práce. Už byl rozhodnutý. Zavolá Nicol, domluví schůzku a řekne ji o tom všem, co se od té doby, co seděli v kavárně, stalo. Neměl moc přátel a už vůbec neměl takové, se kterými by něco takového chtěl řešit. Ale promluvit si o tom s Nicol, mu z neznámých důvodů přišlo jako dobrý nápad, nevěděl proč, ale bylo tomu tak. Došel do svého bytu, zabouchl dveře, zul se a už držel v ruce telefon. „No tak, zvedni ten telefon.“ Nikdo, ale telefon nebral. „Do prdele!“ Začínal být nervózní, paranoidní. „Že já jsem do te práce radši nešel hned.“ Nevěděl, co má dělat. Chvíli se snažil sám sebe přesvědčit, že si to všechno jen nalhává. Že se zbytečne stresuje. Že ten muž mohla být pouhá náhoda. Ale jak mohla Emma znát jeho jméno, když jí ho neřekl? „Něco tady prostě není v pořádku, já nejsem blázen. A do toho všeho ten sen.“ Takhle seděl v křesle a uvažoval, co bude dělat, jestli to nechá plavat. Jestli se nepokusí vyhledat v práci Emmu a zjistit, jakto že ho oslovila jeho pravým jménem. A co je s Nicol? Seděl tam tak asi hodinu v křesle a snažil se urovnat si myšlenky v hlavě. Mobil na stolku po jeho pravé ruce se rozehrál melodií. „Zpráva! Od Nicol!“ Spadl mu kámen ze srdce. Ovšem ne na dlouho. Otevřel zprávu a dal se do čtení. „Chrissi, potřebuju tě vidět. Mám pocit, že me někdo sleduje. Dnes ráno, když jsme odešli z kavárny, mě neustále pozoroval nějaký muž. Dokonce i teď, když jsem se vracela domů, zahlédla jsem toho stejného muže, jak mě na rohu porozuje. Proto jsem ti nebrala telefon. Mám strach.“ Teď už si byl jistý, že není paranoidní, ale že se opravdu něco děje. Nachvíli mu problesklo hlavou, proč se ozývá zrovna jemu. Ale rychle ho to přešlo, situace vypadala vážně. Neváhal a Nicol okamžitě zavolal. „Nicol?!“ Její hlas zněl úplně jinak než v té kavárně. „Chrissi? Potřebuju te vážně vidět. Nevím, co mám dělat.“ Chriss to poznal, v jajím hlase byl cítit strach a úzkost. „Dobře Nicol, probereme to. Taky mám pocit, že mě sledují. Jak to uděláme?“ Sotva to dořekl a z telefonu se ozvalo něco, co mu navodilo husí kůži. Místo odpovědi zaslechl jen hlasitý zvuk, který mu až nepříjemně připoměl vyrážení dveří v zápětí následovaný ženským výkřikem. „Né!“ A to bylo poslední, co z reproduktoru svého telefonu zaslechl. Potom už bylo jen ticho. „Kurva, co se to děje.“ Upustil mobil. Chriss propadal panice, byl rozhodnutý se za Nicol vydat, v zápětí si ale uvědomil, že vůbec netuší, kde bydlí. Jako náraz vlaku se dostavila deprese, jeho tep se neuvěřitelně zrychlil. Nával vsteku se v něm mísil se silným pocitem strachu. Celé tělo se mu třáslo, jako by skrz něj procházel elektrický proud. Klesl na zem a nedokáza se ovládat. Bušil do podlahy, až na ní zůstaval krvavý otisk jeho pěsti. „Seber se, tímhle nic nevyřešíš. Zkus ji zavolat.“ Opět zvedl telefon, který mu předtím vypadl z ruky. Vytočil číslo a přitiskl si ho k uchu. Přistihl se při tom, jak si prsty druhé ruky zarýval vzteky do stehna. Telefon nikdo nezvedal. „Sakra! Co mám dělat.“ Jediné co ho napadlo, bylo zavolat policii. Ve stejný moment se však jeho mobil rozzvonil. Nebyla to zpráva, jako před chvílí, ale hovor. Opět od Nicol. Trochu se mu ulevilo, ale nevěděl, co má čekat. „Ano?! Jsi to ty?“ Hlas se mu chvěl. „Jo, jsem to já. Utekla jsem mu Chrissi. Utekla jsem po požárním schodišti. Mířil na mě zbraní!“ Bylo na ní slyšet, že dlouho běžela. Sotva popadala dech. „Musíme se sejít, okamžitě! Snaž se dostat k tomu starému skladišti na Clarcson street. Snad mě nenajdou.“ Chriss se málem nezmohl na slovo, pak jako by mu realita uštědřila pořádnou ránu do ledvin, vzamatoval se a odsouhlasil, co po něm Nicol chtěla. Rychle se zvedl z podlahy a vyrazil ke dveřím, obul se a ani si nebral kabát, jen aby tam byl co nejdříve. Běžel ulicemi a neustále se rozhlížel kolem sebe, zkoumal pohledem každou zapadlou uličku. Jednak ze strachu, aby ho opět nesledovali a taky proto, že se snažil vymyslet nejkratší cestu ke starému skladišti. „Už tam skoro budu.“ Skladiště už bylo na dohled, Nicol ovšem neviděl. Doběhl k předním posuvným vratům a rozhlížel se kolem. V zápětí uslyšel přímo za sebou syknutí. Všiml si, že vrata za ním jsou mírně pootevřené a za nimi v temné škvíře zahlédl její tvář. „Pojď sem, tady nás nikdo neuvidí.“ Chriss se protáhl škvírou dovnitř a vrata za sebou zavřel. „Co se to děje?! Co jsou zač? Co budeme dělat?“ Chrlil na ni jednu otázku za druhou. „Já nevím, jsem z toho stejně zmatená jako ty a co se týcě toho co budeme dělat, to nemám nejmenší zdání. Asi bychom měli zavolat policii.“ To mu přišlo jako dobrý nápad, už jen proto, že na to myslel už doma. „Dobře, okamžitě jim zavolám.“ Vytáhl mobilní telefon a vytočil čislo policie. „Dobrý den, Londýnská policie, s čím vám mužeme pomoct?“ Ozvalo se ze sluchátka. „Tady Chriss Bradley, někdo nás sleduje a nejspíše má zbraň! Jsme na Clarcson street v opuštěném skladu. Můžete tu někoho poslat?“ Chvíli bylo z reproduktoru slyšet jen zvuk, který připomínal zvuk prstů dopadajících na klávesnici. „Ano, hned tam někoho pošleme. Snažte se zůstat na místě a nepokládejte telefon.“ Chrissovi se troche ulevilo, rukou zakryl mikrofon telefonu a ozámil Nicol, co mu bylo právě sděleno. I ona vypada, že se ji trochu ulevilo. Dal si mobil opět k uchu. „ …tam ještě? Pane. Jste tam ještě?“ Pohotově odpověděl. „Ano, promiňte.“ Operátor pokračoval. „Hlídka by měla být u vás do pěti minut.“ Sotva to operator dořekl, mobil Chrissovi zapípánim oznámil, že je vybitý a vypl se. „Sakra. Vypl se mi telefon, ale hlídka by tu měla být do pěti minut. Musíme tu vydržet.“ Stáli tam, ani jednomu nebylo do řeči a oba nejspíše počitali vteřiny. Jen po sobě nervózně koukali. Chriss přemýšlel, proč se to všechno stalo, má to snad něco společného s Nicol? Nechtěl se ji na to teď ptát, né teď, když jediné co chtěl, bylo, aby už dorazila policie. Najednou uslyšeli, jak před skladištěm parkuje auto. „Už jsou tu. Konečně.“ Oba si oddechli, vrata se začaly pomalu odsouvat a oba vyrazili světlu, které se to škvírou dralo dovnitř, naproti. Neviděli policistovu tvář. Dokonce si uvědomili, že přez to řezavé a oslepujíci světlo, nebyli schopní ani určit, zda je to policista. Postava, pro něco sahala k pasu. „Dobrý den, jste tady kvůli tomu našemu hovoru?“ Zeptal se Chriss slušně. Postava však neodpověděla a stále něco hledala u pasu. Chriss znervózněl a trošku ucouvl. „Třeba hledá baterku.“ Tohle byl slabý pokus o utěšení se. Zatímco Chriss i nadále stál a čekal, všiml si, že Nicol se otáčí a najednou utíká pryč. „Chrissi! Uteč! Hned!“ Sotva to dořekla, Chriss upřel svůj pohled opět na tajemnou postavu, která už něco držela v ruce. „Zbraň!“ Ve stejném momentě kdy si to uvědomil, se otočil a rozběhl se. Uslyšel zvláštní zvuk, něco mezi výstřelem a úderem blesku. Následoval ženský výkřik a dunivý zvuk, který nejvíce připomínal zvuk dopadu asi 60 kilo vážícího pytle masa, který se rozlehl po celé hale skladiště. „To snad né, snad nezastřelil Nicol!“ Měl takový strach a zmocnil se jej takový pud sebezáchovy, že se ani neohlížel, aby zjistit co se stalo, ale místo toho, stále utíkal dál, až doběhl k zadním dveřím skladu. Rozrazil je a vyběhl ven. Běžel temnou dlouhou uličkou, která se zdála být nekonečná. Ohlédl se. Muž mu byl v patách. Chrissovi už docházel dech, ale nehodlal se vzdát. Otočil se ještě jednou a tajemný muž mu byl blíž než předtím. Tak blízko, že už byl schopný v té temnotě zamířit svou zbraní na Chrisse. Potom už byl jen slyšet ten divný zvuk výstřelu, míchaný s úderem blesku. Najednou byla tma.

Kapitola III – Sen

Chriss pomalu otevíral oči. Zjistil, že leží ve své posteli a že venku svítá. „Sakra, kolik je hodin?!“ Pomyslel si a podíval se na svůj starý, ošoupaný a nesčetně krát pěstí udeřený budík, který stál na stolku, vedle jeho postele.  „Kurva, to už je tolik?!“ V tom stejném okamžiku se budík rozřinčel na znamení toho, že je čas zapomenout, že by se mohl pěkně prospat. Chriss okamžitě umlčel přístroj pěknou ranou a převalil se na druhý bok. „Tohle byl docela hnusný sen.“ Chvíli takhle ležel a snažil se dát do kupy jednotlivé střípky toho snu, které si byl schopný vybavit. Pamatoval si nějakou postavu, která ho pronásledovala, nějaký podivný zvuk a záblesk. Ženský hlas, který na něj křičí „Uteč!“, krásnou dívčí tvář, aspoň měl pocit, že byla krásná, protože si ji nedokázal pořádně vybavit. Pak si uvědomil, že vůbec neví jak dlouho tam tak leží a přemýšlí. „Kurva! Tohle se může vážně stát jenom mě.“ Podíval se na hodiny a okamžitě vyběhl do koupelny. Co nejrychleji se snažil provést ranní hygienu a už se soukal do svého zmačkaného obleku. „ Ty vole, já jsem idiot, to je vážně takový problém vstanout jako normalní človek?“ Vyběhl ze vchodových dveří domu, ve kterém bydlel, a akorát se mu podařilo dohonit autobus. Opět šel pozdě. Řidič autobusu se ho místo pozdravu zeptal. „Co Chrissi, zase si zaspal?“ Chriss se zmohl jen na provinilé. „Už to tak bude, Stane.“ A šel si sednout na své obvyklé místo. Uslyšel ještě za sebou, jak k němu Stan něco mumlá, ale nevěnoval tomu pozornost. Sedl si na sedadlo a snažil se neusnout, pozoroval ostatní lidi, budovy ubíhající za oknem a přemýšlel nad výmluvou, kterou dnes v práci použije, přemýšlel, že by se na to dnes nejradši vykašlal a do práce prostě nešel a pak najednou. V prostřed celého toho přemýšlení jí spatřil, krásnou dívku. Dlouhé černé vlasy, krásné zelené oči, tvář jak z obalu nějakého modního magazínu. Oběvilo se u něj nepochopitelné nutkání oslovit ji, ani nevěděl odkud. „Co bych jí tak asi řekl. Ahoj, já jsem Chriss, vedu nudný život a dnes jsem asi po dvousté zaspal do práce a tak jsem si ani nestihl pořádně vyčistit zuby. Po tom by mi určitě padla do náruče. Debile.“ Nakonec se, ale odhodlal. Zvedl se a šel rovnou k ní. Viděl ji poprvé a přitom mu byla tak zvláštně povědomá. Během těch pár kroků, které ho od ní dělily, přemýšlel, jak ji osloví. Tvář mu byla víc a víc povědomá. Už stál před ní, ale snažil se vypadat, jako by se tam prostě přišel jen tak postavit, bez jakéhokoliv záměru, rozhodně né kvůlí ní. To se mu, ale asi moc nepovedlo, jak se vzápětí přesvědčil. Upřela na něj své krásně zelené oči a vypadala, jako by od něj něco očekávala. Musel to udělat teď, a nebo nikdy. Nadechl se a ne zrovna rozhodně pronesl k dívce. „D-dobrý den, to je dnes ale hezky, co?“ Dívka se lehce usmála. „Ano, máte pravdu, dnes je opravdu krásný den. Mimochodem, jmenuji se Nicol.“ Ten hlas, ne jen tvář, ale i ten hlas mu nebyl cizí. Chrissovi rozhodně dodalo odvahu to, že ho kráska hned neodbyla a dokonce ani nevypadala, že by ji vadilo, že ji oslovil. „No, I když větší kravina než pochválit stupidní počasí, mě opravdu napadnout nemohla, očividně to zabralo.“ Pomyslel si a přihlouple se usmál. „Pardon, já jsem Chriss.“  Dívka si jeho podivného úsměvu nejspíše všimla a teď na něj civěla s posměšným úšklebkem. Vytratila se z něj všechna odvaha, zrudnul a už už se chtěl odbelhat zpět k sedadlu. „No jo, vystřelila si ze mě, proč by se taková krásna žena měla bavit s někým cizím a ještě navíc se mnou.“ To si ale asi špatně vyložil její úšklebek. Oslovila jej znovazrovna když se otáčel k odchodu. „To jsi mě oslovil jen proto, aby si pochválil počasí? Co takhle zajít na kafe.“ Jako by mu tělem projelo 200 voltů, tohle vážně nečekal. Uvědomil si ovšem také fakt, že se právě chystal jít do práce. „Nasrat na práci, stejně už je jedno, jestli příjdu o 2 hodinky dřív nebo později.“ A po dlouhé době měl pocit, že se chystá udělat něco, co sám chce. Otočil se zpět k Nicol. „Ano, to bych moc rád.“ Usmál se a pokračoval. „Kdybychom vystoupili na další zastávce, znám tam moc fajn kavárnu.“ Plán se jí evidentně líbil, mrkla na něj a jen koketně dodala. „Ale platíš.“ Vystopili společně na zaplivané zastávce, kde seděl jen starý houmlesák s poloprázdnou lahví něčeho, co se dalo odhanout na nějaký druh hodně levného chlastu. Počkali, až autobus odjede a dali se přez cestu, přímo do podniku, který Chriss zmiňoval. Sedli si a obědnali kávu. Kavárna byla opravdu pěkná, skrze obrovské okení tabule, dekorované sušenými květy, pronikal dovnitř sluneční svit. Nábytek vypadal moderně a rozhodně nebyl zašlý. Servírka jim přinesla jejich obědnávku a napsala ji na účet. Dali se do řeči. „Tak kdepak pracuješ Chrissi?“ Tahle otázka mu nebyla zrovna příjemna, už jen proto, že si hned musel uvědomit, kde by měl být a kde místo toho je. „Vem to čert, nebudu si kazit naládu“ Zamíchal si kávu a důležitě si odkašlal. „Pracuju v té velké elektrárně, díky které nám teď mohli ohřát tuhle kávu.“ Zasmál se, nejspíše měl pocit, že jeho poznámka byla vtipná. „Aha, tak to je moc zajimavé a co tam přesně dělaš?“ Vypadala, že ji to opravdu zajímá. „Jen nějaké papírovaní v kanceláři, nic záživného, ale člověk si zvykne. Přece jen tu není moc z čeho si vybírat. A co ty Nicol? Copak děláš ty, když tě zrovna neotravují podivní cizí muži jako já.“ Vypadalo to, že hodlá pokračovat ve vtipkování, měl totiž pocit, že tak udělá lepší dojem. „Nech toho, nejsi podivný, náhodou jsi docela milý. Já dělám obchodní partnerku jedné kosmetické firmy, taky nic záživného, takže to vypadá, že máme společného víc, než jen to, že chodíme na kafe s cizími lidmi.“ Tentokrát se usmála ona. „Bože, to byl nejkrásnější úsměv, co jsem viděl. Sakra vždyť já na ní civím.“  Odvátil rychle pohled, na vteřinu, jen aby přerušil oční kontakt. „Promiň, máš pravdu, i když tohle je taková moje premiéra, neměl bych ti to říkat…“ Ztišil dramaticky hlas. „…ale já jsem strašně stydlivý.“  Uculil se. „Neboj Chrissi…“ Teď prozměnu ztišila hlas Nicol. „…já jsem si všimla.“ Opět ho obdarovala tím krásným, širokým úsměvem. Pokračovali v koverzaci ještě dobrou hodinu. Chriss najednou pocítil ten zvláštní pocit, že ho někdo pozoruje. Protáhl se a nenápadně se rozhlédl po kavárně, ale nikoho nápadného si nevšiml. V tom promluvila Nicol. „Chrissi, už je docela pozdě. Opravdu ráda jsem tě poznala. Moc se mi líbilo, povídat si s tebou, ale už budu muset jít. Ještě něco dnes mám.“ To ho trošku zamrzelo, ale i on sám musel do práce a navíc ho moc potěšilo to, co mu řekla v zápětí. „Zavolej mi, určitě se domluvíme na jindy.“ Napsala mu své číslo na kousek ubrousku, zvedla se od stolu, oblékla a oblékla si kabát. „Ráda tě zase uvidím a nezapoměl si doufám, platíš.“ Mrkla na něj. „Neboj, jsem přece gentleman. Tak jo Nicol, ozvu se ti. Nashledanou.“ Se skvělým pocitem tam ještě chvíli seděl a myslel na ni. V tom se opět dostavil ten vtíravý a nepříjemny pocit. Otočil se a jasně uviděl muže, který na něj upřeně koukal, ale v momentě, kdy si všiml, že ho Chriss spatřil, uhnul pohledem a dělal jako by nic. „Sakra, takže se mi nezdálo, ten chlap mě vážne pozoruje.“ Zavolal na obluhu. „Platím!“ Zvedl se od stolu a vyrazil ven, do ruchu města, aby konečne dorazil do práce. Celou cestu se ohlížel přez rameno. Muže nespatřil. „Možná se na mě díval jen náhodou.“ Uklidňoval se. Pokračoval v cestě a uvažoval, jakou výmluvu tedy použije. „Promiňte, ale měl jsem silné střevní problémy. No to určitě. Prosral jsem celé 3 hodiny. Nebo prostě řeknu, že jsem zaspal.“ Jen tak mimochodem, se občas ohlídl přez ranemo. A najednou ho spatřil, byl to ten stejný muž, co ho pozoroval v kavárně a šel přímo k němu. „Kurva, co po mě chce?! Rozhodně to nehodlám zjišťovat.“ Rychle zahnul do velkého davu chodců, kterým si to klestil přímo skrz. „Snaž se být aspoň trošku nenápadný, hlavně neutíkej.“ Zahnul ostře do prava a snažil se ztratit ve spleti postraních uliček. „Už budu v práci.“ Ohlížel se, ale muže nikde neviděl. Sotva se mu ulevilo, že se zbavil toho podivína, dostavil se další odporný pocit, jako by mu do žaludku spadl obrovský kámen. Stál před hlavní branou společnosti Enercorp. „Tak jo, to zvládneš, nebude to poprvé a jak tě znám, ani naposled.“  Vytáhl svoji kartu a přiložil ji na terminál, který mu okamžitě otevřel hlavní dveře a pozdravil ho. „Dobrý den Chrissi, jdete pozdě. Je to už podruhé v tomto měsíci. Obdržíte kárný dopis. Přeji pěkný den.“ Dveře za ním se zavřeli. „Posranej počítač, prý pěkný den. Nasrat. Kárný dopis, poslední co potřebuju je nechat se vyhodit.“ Šel se hned nechat vyzpovídat svým šéfem, který ho zrovna nepochválil, ale zároveň nevyhodil a to mu celkem ulevilo. „Zase si měl štěstí, ty pancharte, ale asi ti to nebude vycházet pokaždé. Měl by si se sebou začít něco dělat. Prostě se už sakra seber a chovej se jako dospělý chlap.“ Nevěděl, kde se v něm najednou vzala ta sebekázeň, ale počítal, že to má co dělat s Nicol. Zamířil přímo do třetího patra, kde měl svojí kóji s počítačem a docela pohodlnou židlí. Seděl tam, dělal to co obvykle, projížděl kvanta dokumentů a upravoval spousty čísel, tiskl stohy papírů a mezitím si hrál s mobilem. „Mám ji napsat? To by asi bylo divné, sotva jsme se seznámili.“ Byl tak zabrán do všech těch činností, že si úplně zapoměl hlídat čas. Zvukový tón z nenadání oznámil obědovou pauzu. „No konečně, mám hlad jako vlk.“ Uložil si všechna data a přepnul počítač do režimu spánku. V kantýně si vzal oběd a sedl si na své obvyklé místo, kde většinou sedával sám. Dnes ale ne. Přištoupila k němu velmi pohledná dívka, kterou tu nikdy předtím neviděl. Nepotkal ji sice zde, ale měl pocit, že jinde už ano. Okamžitě se ho otázala, zda si může přisednout a Chriss spíše ze zdvořilosti, než proto, že by chtěl, souhlasil. Přisedla si a dala se do jídla, stejně jako Chriss. Přemýšlel nad Nicol a nad tím, kdy by bylo nejlepší ji napsat, když v tom ho z nenadání, ta cizí žena, oslovila. „Ehm, jak se vůbec jmenujete?“ Docela ho to zaskočilo a popravdě ani neměl chuť se nějak vybavovat, měl dost o čem přemýšlet. Navíc, měl zvláštní pocit, že by ji neměl říkat své pravé jméno, něco mu na te dívce nehrálo. „Rick, jmenuji se Rick. Proč vás to zajímá?“ Pohlédl ji do očí a čekal na jeji odpověď. „Sedíme tu spolu, jíme oběd. Myslím, že by bylo slušné… Jo a mimochodem, já jsem Emma.“ V ten moment mu to došlo. „To je ta dívka z toho snu, co se to do prdele děje?! Doufám, že mi nehráblo, ale pokud je to opravdu ona, tak bych měl…“ Zvedl se od stolu. „Těšilo mě, Emmo, ale musím už jít.“ Otočil se na patě a ani se neobtěžoval s úklidem tácu, který tam nechal ležet s rozjedeným obědem. Ani se neohlídl, nečekal, až se rozloučí. Prostě nabral tempo a spěšně odešel zpět ke svému počítači do třetího patra. Sotva dorazil ke svému stolu, zapadl do židle a chytl se za hlavu. „Tak jsem normální? Tohle není jen tak, ta dívka, Emma, jsem si naprosto jistý, že je to ta stejná z mého snu a co když ten muž, který mě dnes pozoroval. Co když, sakra.“ Měl nesnesitelné nutkání zavolat Nicol. Nevěděl sice proč, ale chtěl to udělat a chtěl to udělat hned. Zvedl mobil a opsal do něj číslo z ubrousku. Ze sluchátka se ozýval tón oznamujíci, že čeká na spojení. „Ano?“ Byl to její hlas. „Tady Nicol Woodsová.“ Trošku horlivě ji odpověděl. „Chriss, tady Chriss. Promiň, že ti takhle volám, ale chtěl bych se jen na něco zeptat. Doufám, že si o mně nebudeš myslet, že jsem nějaký paranoidní blázen, ale nesledoval tě dnes náhodou někdo po cestě z té kavárny?“ Nastala chvíle ticha. „Chrissi, jsi někde, kde můžeš mluvit? Někde kde jsi sám? Ano, někdo mě pronásledoval, ale vyklouzla jsem mu. Promiň, ale obávám se, že je to kvůli mně. Potřebovala bych se s tebou sejít, teď když už jsem tě do toho očividně namočila.“ Chriss celý ztuhnul, vůbec nedokázal pochopit, co mu právě řekla. „Namočila?! Do čeho si mě namočila?“ Na jejím hlase bylo slyšet, že ji to mrzí, ať už to bylo cokoliv. „Chrissi, myslím, že bude lepší, když to probereme z očí do očí, někde v sokromí. Nešlo by to u tebe?“ Chriss nevěřil vlastním uším, do něčeho ho ‘namočila’ a teď mu to ani nechce říct. „Tohle snad nemyslí vážně, do čeho jsem se to zapletl.” Nakonec se rozhodl, že bude nejlepší, probrat to osobně. „Dobře, sejdeme se kousek od mého bytu. Víš kde je Rothwell street?“ „Ano vím.“ Přitakala. „Kousek je tam park, za hodinu budu čekat u vchodu do toho parku a pak půjdeme ke mně. Stihneš to za hodinu?“ Nejspíše chvíli přemýšlela, ale pak hned odpověděla. „Stihnu Chrissi, za hodinu mě tam tedy čekej. Zatím, a hlídej si pro jistotu záda. Mrzí mě to.“ Chrissovi ji začalo být docelá líto, když se mu takhle omlouvala. „Nemusí, všechno mi vysvětlíš, až budeme u mě. Zatím Nicol.“ S těmito slovy ukončil hovor a začal si narychlo balit své věci. „Tak jestli mě nevyhodili za ten pozdní příchod, tak teď už to mám jasné.“ Obával se však, že situaci nesmí brát na lehkou váhu a tak se rozhodl, že se nebude momentálně zaobírat následky. Stále nemohl dostat Emmu a toho muže z hlavy a to co mu řekla Nicol, mu ani v tom nejmenším nepomohlo. Rozhodl se už neztrácet čas a rychle se vydal po schodech dolů k hlavnímu vchodu. Neobratně seběhl schodiště, div neupadl a neporazil muže, který mu zrovna šel naproti. Chriss jen zaslechl. „Hovado.“ Ani nereagoval a pokračoval rychlou chůzí dál, aby byl co nejdříve pryč z firmy.

Kapitola IV – Pod kůží je pravda

Sotva se dostal do suterénu firmy, uslyšel, jak na něj volá známý a né zrovna oblíbený hlas. „Bradley!“ Otočil se, aby si ověřil, že ho neklame sluch. Neklamal a byl by vážně rád, kdyby ano. Stál tam jeho šéf, se stohem nějakých papíru v náručí. „No sakra, zrovna teď ho musím kreténa potkat.“ Pomyslel si a snažil se neposlat toho muže okamžitě tam, kam si myslí, že chodí každé pondělí k řediteli na návštěvu. „Ano?! Mám docela na spěch.“ Řekl to dost naléhavě, aby bylo jasno, že má opravdu na spěch a nechce se o ničem dalším bavit. Ale jak bylo o Johansonovi známo, (to bylo totiž jméno jeho nadřízeného a vlastně nadřízeného cele sekce A finančního oddělení, přesto ho všichni nazývali Xindl brejlatej) dělá mu značný poblém pochopit, kdy radši nic neříkat a proč taky, nelíbíte se mu, luskne prsty a můžete si jít zažádat o podporu. „Pane Bradley, mě vůbec nezajímá, že máte, jak vy říkate na spěch. Pokud nestíháte úkoly, co vám zadám, nejspíše nejste ten pravý člověk, na pravém místě, nemyslíte si?!“ Johanson si dal opravdu záležet na tom, aby to vyznělo co nejvýstražněji, ovšem Chrissovi to připomnělo spíš něco mezi pištěním lasičky a prskáním naštvané kočky. Vůbec neměl náladu se s ním bavit, krev se mu vařila v žilách, když koukal do těch jeho malých, odporných oček, která byla schovaná za tak silnou vrstvou skla, že by ji mohli použít na stěny obřích akvárií, ve kterých se chovají kosatky a která se snažila vypadat nebezpečně. „Nemyslím, ale víte, co si myslím?! Myslím, že by jste už měl zavřít tu svojí odpornou obtloustlou hubu a přestat všechny okolo buzerovat, nebo by se vám jednoho dne mohlo stát něco fakt ošklivého!“ Všechny ty emoce v něm, posílené vztekem, který na něj měl, za ty roky, co pod ním pracoval. Co všechno musel snášet pod jeho velením, prostě už museli ven. Snažil se to udržet, ale už to prostě nešlo. „A víte co?! Seru na to, ja vám tu šaška dělat nebudu, můžete si klidne políbit prdel. Tohle berte jako výpověď a pokud vás někdy, někde potkám, snažte se vypadat nenápadně, protože jinak bych mohl dostat chuť si s vámi ještě pár věcí osobně vyříkat.“ Johanson, který měl jindy plnou hubu keců, a nikdy mu nedocházeli argumenty, teď stál s otevřenou pusou a nevěřícím výrazem v těch jeho odporných, malých očkách. Nezmohl se ani na jednu hlásku, prostě tam stál a pozoroval jak Chriss odchází z budovy. Až po chvíli se vzpamatoval a zavolal. „Ochranka!“ To už však byl Chriss pryč. „Ten parchant si to zasloužil, za to všechno co si tam k nám dovoloval.“ Odcházel a byl na sebe hrdý, nenechá už sebou zametat. Měl pocit, že má pod kontrolou vlastní život a že je schopný dělat vlastní rozhodnutí a rozhodně už nemá chuť nechat si plivat od podobných, jako je Johanson, do ksichtu. Aspoň to mu na chvíli zvedlo náladu. „Kde je ten autobus, sakra.“ Stál tam na zástavce a přemýšlel. Když autobus dorazil, nastoupil, zaplatil a našel si místo k sezení. Koukal z okna a počítal výlohy. „Už tam budu, snad to Nicol zvládne načas.“ Zvládla, stála tam a už na něj čekala. Vypadala hodně nervózně, neustále se rozhlížela a podupávala si nohou. Skoro to vypadalo jako nějaký komický tanec. Vystoupil a zamířil k ní. Jakmile ho spatřila, bylo očividné, že se jí ulevilo a okamžitě mu vyšla naproti. Byla opět tak krásná, i když ustaraná a na obličeji se to značně podepsalo. Sluneční paprsky se jí odrážely od krásných černých vlasů a při každém kroku, který ušla jemu naproti, pohupovala boky tak svůdně, že i muže, jež nejeví sebemenší zájem o ženy, by nenechala chvíli chladným. Chriss si vzápětí uvědomil, že se vlastně zastavil a zírá na ní, místo aby šel. Vzpamatoval se a pokračévap v chůzi k ní. „Chrissi, jsem moc ráda, že si tady. Necítim se tu dobře, myslím, že me stále sledují. Musíme jít jinam. Někam, kde nás nenajdou. No tak Chrissi, pojď, nestůj tady tak.“ Zasypávala ho takovou lavinou slov, že Chriss ani nestíhal pořádně vnímat to, co mu říká. „Nicol, prosím, zpomal. Pěkně v klidu mi vysvětli co se dějě.“ Vypadala však naléhavě. „Chrissi, musíme jít odtuď pryč, prosím tě moc. Není tu bezpečno.“ Chriss z hluboka vydechl. „Dobře, co tak jít ke mně domů?“ Očividně se jí to zamlouvalo mnohem víc, než stát tady na okraji parku. „Jistě, to bude mnohel lepši.“ Přitakala. Chriss se otočil na patě a pobídl ji, ať ho následuje. Asi po necelých deseti minutách byli u něj doma. „Tak povídej, co se tedy děje Nicol?“ Nadechla se, podívala se mu do očí a chystala se k prvnímu slovu. Když v tom někdo zaklepal na dveře. „Čekáš nějakou návštěvu Chrissi?!“ I jemu to bylo divné, nikdy ho nikdo nenavštěvoval, navíc teď by měl být správně v práci. „Ne, určitě ne.“ Řekl, zvedl se z křesla a namířil si to ke dveřím. V tom jej však Nicol polohlasně okřikla. „Neotevirej, hlavně neotevírej. Musíme pryč.“ To už ho opravdu přivádělo do rozpaků. Bál se jí dokonce zeptat proč a začal vážně pochybovat o tom, zda je psychycky v pořádku. „A co chces jako dělat? Utéct po požárním schodišti?!“ Zakývala hlavou, ale neřekla ani slovo. „No to je teda super, vždyť ani nevíme, kdo za těmi dveřmi je. Halo? Kdo je tam?“ Na Nicol bylo jasně vidět, že v momentě, kdy oslovil neznámého člověka za dveřmi, propadla panice. Dokonce by se dalo říct, že po právu, protože místo odpovědi, se zpoza dveří ozval jen tichý zvuk, který připomínal odjišťování zbraně. I Chriss ten zvuk postřehl a tak ustopil dál ode dveří. Pak už následoval jen výstřel do dveřního zámku. „Kurva, Nicol, utíkej k tomu požárnímu schodišti!“ A sám se dal na útěk. Seběhli schodiště tak rychle, jak pro ně bylo fyzicky možné, dokonce Nicol, která měla krásné boty na podpatcích, je odhodila během útěku a seskakovala schody dolů po třech. Neznámá osoba vběhla na požární schodiště, právě v momentě, kdy se oba uprchlíci vydali do uličky za domem. Vysřelil po nich ještě dvakrát a vydal se za nimi. Neběžel však po schodech, ale skočil dolů ze schodiště, do hloubky nejméně deseti metrů a hladce přistál v podřepu na zemi. „Co… se… to… sakra… děje.“ Ptal se Chriss během sprintu a snažil se udržet dech. „Utíkej! Já ti to pak vysvětlím.“ Na Nicol, bylo jasně znát, že běh zvládá o poznání lépe, než on. Nebyl to zrovna žádný sportovec a na jeho plicích, lýtkách, kolenou to šlo dobře znát. Nedostávalo se mu dechu, a i když měl stovky otázek, nezmohl se ani na jedno slovo, protože měl pocit, že kdyby promluvil, okamžitě by zkolaboval. Nohy ho boleli a kolena byla v jednom ohni, ale přesto běžel dál. Musel. Tohle byl běh o život. „Doleva!“ Zavolala Nicol a on ji jako pejsek poslechl. Co mu teď taky zbývalo. „ Musíme ho setřásat, budeme se muset rozdělit.“ Tak tohle vážne nechtěl slyšet. „Rozdělit? To myslí vážne?!“ Problesklo mu hlavou. „Chrissi, ja poběžím rovně a zkusím ho nalákat. Ty, jakmile to půjde, zahneš do prava a dáme sraz u skladiště na Clarcson street. Dobře?“ Chriss zalapal po dechu, i když se mu plán vůbec nelíbil, souhlasil. „Dobře.“ Podíval se na ní, jak běží bosa, v šatech a nejeví ani známku únavy. „Chrissi teď! Do prava!“ Zahnul a ztratil ji z dohledu. Utíkal uličkou a uvažoval, jak se nejlépe dostane na Clarcson street a taky nad tím, jestli toho člověka Nicol odlákala, anebo běží za ním. A pokud ho odlákala, nechytí ji? Tolik otázek, tak málo sil a přinejmenším tři kilomety před ním. Jeho vyhlídky se mu vůbec nezamlouvali. V hlavě si tvořil pomyslnou mapu, podle které by mohl doběhnout na místo určení. Soustředil se jen na to, aby tam byl co nejdříve. Když už se tam konečně dostal, Nicol tam ještě nebyla a začal o ni mít teprve strach. „Co když jí ten člověk chytil?!“ Otázky podobného typu mu hlodaly mozek. A co bude s ním? „Chrissi! Otevři vrata! Rychle!.“ Nicol dobíhala, sama. Zapřel se do obrovských plechových vrat a ty se začaly pomaličku otevírat. Když se teď ohlédl po Nicol, už sama nebyla, ale v patách, asi čtyřicet metrů za ní běžel muž, jednu ruku nataženou před sebe, svírajic v ní zbraň. „Stůj!“ Volal a stále utíkal. Chriss se schoval za vrata a Nicol udělala to stejné. „Zatlač! Zatlač na ty dveře, sakra Chrissi!“ Společnými silami je zavřeli a muž zůstal za nimi. „Došla mu munice, rychle musíme ta vrata něčím zabarikádovat!“ Chriss se zapíral do vrat a musel vynaložit značné úsilí, aby je proti neznámému útočníkovi udržel. Nicol mezitím nosila vše, co jí přišlo pod ruku a hodilo se na zatarasení dveří. V momentě kdy se jí zdáli dveře dostatečně zajištěné, chytla Chrisse za ruku a táhla ho od nich pryč. „Musíme zmizet, nejsou to jen dveře, kudyma by se mohl dostat dovnitř!“ Chriss neprotestoval, a rozhodl se jí radši důvěřovat. „Co je zač? Co po tobě chce?!“ Stále ho táhla za ruku. „Mám pocit, že vím něco, co bych rozhodně vědět neměla. Možná by to neměl vědět nikdo v tomhle městě.“ Vůbec nechápal, o čem to mluví. „A co je to?! Nechceš mi to už konečně říct, když si mě do toho už taky zatáhla?!“ Otočila svou tvář k němu. „Promiň Chrissi, ale já tě do toho nezatáhla. Sám si se do toho dostal. Všechno ti vysvětlím, jakmile se ho zbavíme.“ Tohle mu muselo prozatím stačit. Až těď si uvědomil, že slyší podivné, hlasité, pravidelné zvuky, nad svojí hlavou. „Nicol, on je nad námi, běží po střeše!“ Měl pravdu, zaposlouchala se a okamžitě se zastavila. „Promiň Chrissi, ale ničeho se nelekej, bude to trochu bolet, ale pokud to neudělám, tak nás dostane. Teď mi prosím důvěřuj.“ A než stihl něco říct, vytáhla kdesi od pasu nůž. Chriss zpanikařil a odstrčil ji. „Nech toho! Tohle je vážně otázka života a smrti, tak se nebraň, jenom tě trochu říznu za uchem.“ Nechápavě na ní pohlédl. „Máš tam sledovací zařízení.“ Už se nebránil, a doufal, že se z té noční můry brzo probudí. Zvedla nůž na úroveň jeho hlavy, a lehkým pohybem ho řízla přímo za ucho. Ani to moc nebolelo. V zápětí mu ukázala malý, kovový, lehce krví zbarvený předmět a hodila mu jej pod nohy. Chriss se ho už už chystal rozšlápnout. „Né! Nech to ležet, mám nápad. Pojď za mnou, přichystáme mu past.“