Já o koze on o voze

Život s mužem

Dneska jsem měla pocit, že já mluvím čínsky a muž maďarsky. Zametám v chodbě, vidím v dáli muže na gauči v obýváku, kde mu zprava chlap v televizi cosi hlasitě vyřvává a k tomu zleva ječivým hlasem prozpěvuje z přenosného repráku nějaká pěnkava. V současné chvíli se mě z dětského pokoje dítě vzdálené 3m na cosi dotazuje. Nerozumím ani slovo. Hlava se mi zvětšuje do velikosti pátracího balónu. Hlásám informaci směrem ke gauči, stylem: „nemůžeš poslouchat jen jednu věc? Neslyším z pokojíčku ani slovo.“ Dostává se mi odpovědi, které nerozumím a zároveň dítě opakuje svůj dotaz. Začínám vidět rudě, na smetáku se mi dokola motá chuchvalec dlouhých vlasů, které se ne a ne dostat na místo určení. Mám sto chutí smeták zahodit, oběhnout dítě, povypínat řevy a cestou ubezdušit chlapa. Napnu ucho, vyslechnu dítě, které chápe a proto křičí, vztekle ze smetáku servu chomáč vlasů a jak fůrie letím do obýváku, abych zpříma přednesla svou řeč, načež se dozvídám: „ty můžeš koukat na televizi a u toho si hrát s telefonem?“ „Já si teda můžu pouštět televizi a k tomu poslouchat hudbu, zvlášť, když ty tady nejsi a jsi v chodbě.“ Spouští se kolovrátek a lavina vysvětlování – „když já koukám na televizi, mám mobil potichu“ a on si mele svou … v podstatě dva současné monology. Vzápětí muž ztlumuje zvuk na televizi, já cosi pronesu a opět tím zapínám jeho kolovrátek a znovu si zopakujeme monologovou situaci. Když se to celé opakuje potřetí, mlčky si beru notebook a odcházím do postele. Během dvou minut leží vedle mě, pouští televizi – naštěstí už bez muziky a konverzuje jakoby nic: „Co to píšeš?“ Dodávám, že tento záznam jsem v tu chvíli psát ani nezačala – byť jsem byla čerstvě naplněná dojmy. O reklamách měl totiž oči jen pro mou obrazovku

---