Síla minulosti část 1.

Z dob mé práce v terénu. Lelkování bylo nucenou součástí této práce, neboť z vesnic, kde dávají lišky dobrou noc, nebylo mnohdy lehké se dostat. Pokud jsem se nerozhodla trávit několik hodin zapíchnutá na zastávce autobusu, krátila jsem si dlouhou chvíli chůzí pěšky do cíle cesty. Hlava mi při tom pracovala na plné obrátky a vytvářila fantastické příběhy z růžového obláčku.

Práci jsem skončila poměrně brzo. Malá vesnice zalitá dopoledním sluncem, provoněná čerstvě posekanou trávou a obohacená kapičkami rosy na mě působí jako afrodiziakum. Pomalu se procházím písčitou cestičkou, slastně přivírám oči před slunečními paprsky. Myšlenky nechávám zvolna plynout. Do práce se mi ještě vracet nechce a i kdyby chtělo, bus jede nejdřív za 3 hodiny. Zároveň jsem nervózní z představy, co si počnu takovou dobu v téhle Bohem zapomenuté díře.                        

Pár domků obklopených osetými poli, z dáli doléhají zvuky traktoru a občas po silnici prosviští nějaký sebevrah.

Nuda. Nuda. Nuda!

Vesnice ještě spí nebo vymřela s posledním obyvatelem, těžko říct. Záclony za okny domků nehnutě splývají s okny. Žádná místní šmíračka na obzoru. Hlavou mi probleskává vzpomínka na film: Stalo se.  Ticho, mrtvo, hrůza a děs.                                   Psi se vyhřívají na zápraží a nejeví o mě sebemenší zájem. Jak drak mihotající se vzducehm se potácím tichou návsí. Na rohu posledního domu narážím na malý obchod se smíšeným zbožím. Celá rozzářená a natěšená kontaktem s živou bytostí div nervu dveře z pantu. Můj divoký vpád do krámu působí prodavačce něco jako ránu bičíkem. Lehce nadskočí. Koktám cosi jako pozdrav a jako omluvu nabízím doširoka otevřená ústa s vyceněnými zuby, která mají suplovat úsměv. Prodavačka zřejmě mou vehementní snahu o úsměv chápe a oplácí jej kultivovanějším projevem. Kupuju si malé pití a čerstvý tvarohový koláč. Poté se posmutněle vydávám k východu. Konec kontaktu s osobou. Prodavačka je nekomunikativní tvor, takže nemám důvod zde setrvat. Když se ocitám před obchodem, opět nevím co tady se sebou budu dělat. Jestli v téhle prdeli sama se sebou vydržím.

Těkám očima a hledám směr svého budoucího bloumání. Na protější zdi visí ohromná cedule. Nabízí mi všechna možná i nemožná hejblata k práci na poli a zahradě. Velká červená šipka ukazuje směr. Vydávám se tedy navrhovaným směrem, byť nemám tucha co tam. Kupovat traktor nebo profi sekačku na trávu nemám v úmyslu.                                                                                                                           Vykračuju si jako páv malou návsí za audio doprovodu kokrhajícího kohouta a mrouskající se kočky. Zubama cupuju koláč na menší kousky a vesele si drobím na poprsí. Po pěti minutách šnečí chůze jsem na rozcestí. Váhám, kudy dál. Prudký ohyb asfaltky  nebo připojená prašná cesta. U obojího doufám ve stejný cíl.                                                                                Nechci riskovat svůj život na „závodní dráze“ a raději volím prášivou cestu. Menší pravděpodobnost srážky s plechem, doufám.

Cesta mě vede přímo k malému domku, velkému tak akorát pro trpaslíky. Na malinké zahrádce, kde by se stěží vešla lavička, stolek a dvě židle, stojí zánovní traktor. Podivný výjev. Skoro jako lejno uprostřed cesty. Přemýšlím a nechápu, jak ho na tu pidi zahrádku dostali. Jestli jeřábem nebo odendali plot a nacouvali k domku. Ale v každém případě tam sedí jak holub na bání, nablýskaný v celé své zelené kráse. Přistihuji se při bezděčném přiblblém úsměvu.                                                                     Koláč už mám v sobě, v ruce třímám lahev s vodou a ve druhé ruce desky s pracovními papíry. Když se mi konečně myšlenky usazují zpět, jako rozvířený prach na polici, vydávám se jako čmuchací pes dál.

Asi po padesáti metrech vidím nade dveřmi do domu velkou ceduli zvoucí návštěvníky dál. Nemám páru proč, ale vcházím bez zaváhání dovnitř. Ocitám se v pěkné moderní kanceláři s vysokým pultem, na kterém jsou vyrovnány prospekty všech barev. Ukazují hejblata ze všech možných úhlů, přístroje a nástroje, které vidím poprvé. Očima přejíždím celou kancelář a v tom okamžiku „přílétá“ z vedlejší místnosti mladý pohledný muž. Na sobě má černé kalhoty a lehce nafialovělou košili. Jeho krátké světle hnědé vlasy krásně rámují obličej. Hledí na mě blankytně modrýma očima a dlouhýma řasama mě při mrknutí ovane závan větru – no skoro!.                                                Bradu má hladce oholenou, rty krásně tvarované, zvoucí k hebkému polibku. Mám dojem, že jsem červená až na palcích u nohou. Takový pronikavý pohled jsem nečekala, zapomínám mrkat, polykat i dýchat.

Mladík si mě jedním pohledem měří od hlavy až k patě. Já nabírám ještě víc červeně do tváří a cítím, jak se mi ježí vlasy a chlupy. Vysychá mi v krku. Bezmyšlenkovitě otvírám lahev, její hrdlo přikládám ke rtům a svlažuji to vyschlé koryto řeky. Zřejmě pro svou suchost, ochablost svalů a vymydlenost hlavy, cítím na bradě čůrek vody. Pomalu si razí cestu po krku až na květované triko. Vzhledem k tomu, že vodu znatelně cítím na hrudníku, čůrek zřejmě nebyl čůrek, ale pořádný potok! Pocit mokra okamžitě bystří mé smysly. Bleskurychle přestávám pít, zavírám lahev a snažím se zmapovat škody. Vidím pěkně velký mokrý flek rozpínající se na poprsí. Červená je proti mně bílou. Pomalu zvedám oči od svého hrudníku a hledám …. s obavami hledám obličej pohledného mladíka. Očekávám pobavený výraz, ne-li záchvat smíchu. Nalézám obličej s nezměněným výrazem, jen jeho koutky úst jsou mírně zvedlé v nenápadném úsměvu. Ve chvíli, kdy se naše oči setkávají oba propukáme v hurónský smích. On lehkými kroky obíhá pult a s papírovými ubrousky se dostává až do mé osobní zóny. Zvedá ruku s ubrouskem …

Tají se mi dech, čekám napnutá jak stunka. Čekám, ale nevím na co – že mi snad hrábne do výstřihu a osuší mi prsa? Nad touto myšlenkou se opět rozesměju, čímž zarazím mladíka. V tu chvíli si zřejmě uvědomuje, že to, co se chystal udělat není zrovna to nejvhodnější. S omluvným výrazem mi ubrousek dává do ruky. Svůj vnitřní třes z nastalé situace nechci přenést na ubrousek a ukázat tak komické záškuby po hrudníku. Proto ho pouze co možná nejelegantněji připlácávám na flek. Ať ubrousek dělá co umí! Mezitím, co ubrousek saje má ňadra, já saju vůni mého zachránce. Neskutečně krásně a opojně voní.                                                Úporně se snažím soustředit na formulaci: "To jsem ale nemehlo,co?" a návdavkem přidávám ten nejnevinější úsměv. Zabírá to, mladík se na mě zubí: "To nic není, horší je horké kafe! Má osobní zkušenost."

Výmluvně klouže pohledem směrem ke svým stehnům.          Kopíruju jeho pohled, ovšem zadrhávám se už nad stehny. Culím jak měsíc na hnoji. Pubertální pako je proti mně hadr!

Jakmile si svoje počínání dostatečně uvědomuju, zvedám oči. Naše pohledy se opět setkávají. Topím se v jeho modrých očích. Barva nejčistší letní oblohy. Dokonce cítím vůni léta, květin, vody, trávy.

V jeho očích se zrcadlí odraz mých nestoudných myšlenek. Čouhají mi z každé buňky jak sláma z bot. Tohle poznání mi barví tváře do sytě rudé. Bože, jsem nenapravitelná!

V břiše mi vzlétá oblak octovek jako na podzim, když zamoří kuchyň pro vůni a chuť ovoce. Zvláštní šimravý pocit.

Někdo v místnosti významně krátce kašle. Kouzlo okamžiku je v tahu. Reakce mého těla se rovná zlití kýblem ledové vody. Od hlavy až patě. Bezděky se oklepu.

Můj zachránce se zdá také poněkud vykolejený.

Oba očima hledáme původce kašlání. Pomalu zvedám oči, ale vidím pouze dobře stavěná záda pod fialkovou košilí. Stačil se na patě otočit zády ke mně, čelem ke kašlalovi.

Nenechávám se rušit a nábožně se kochám výhledem na svalnatá záda. Hodím oko kousek níž, pod pas. Pěkný, pevný zadek.

Mozek začíná s vlastní fantazijní produkcí: Zvedám ruce do výše jeho lopatek, pomalu je tisknu celou dlaní na záda a lehce sjíždím dolů až ke kraji kalhot. V každičkém milimetru cítím teplo jeho kůže. S přivřenýma očima lačně sosám jeho vůni. Vrním slastí. Skrz řasy sleduji reakci svalů. Fantasticky se napínají pod košilí…

"Co tu blbneš Pavle?"

Konec produkce! Výjev v mé hlavě splaskl jak bublina. Snažím seskočit z obláčku dolů na zem!

"Ale, tady slečna měla malou nehodu“, reaguje můj zachránce a přitom dělá úkrok stranou.

Tváří tvář se ocitám proti pěkně stavěnému mladíkovi mého věku. Na sobě má dobře padnoucí bledě modrou košili a šedé oblekové kalhoty. Na nohou perfektně naleštěné černé polobotky.

Krátce střižené černé vlasy a nádherné hnědé čokoládové oči jsou jeho doménou. Topím se v jeho pohledu, čokoládová lázeň je proti tomu čajíček.

Pěkně opálená, hladce oholená tvář. Lehce se linoucí dřevitá vůně s nádechem čisté vody a citrusů.

Moje smysly vypadávají jeden po druhém jak pojistky. Mozek začíná vysílat varovný signál v podobě sirény. V hlavě mi hučí, nedokážu se soustředit. Jediné, co mi hlavou prolétne velikostí palcových titulků: „A do prdele!“.

---