Síla minulosti část 2.

Svírá se mi hrdlo, oči zapomínají mrkat, potí se mi ruce. Točí se mi hlava. Okolí se mi trochu rozmazává. Nevím proč, ale jako bych se vznášela. Očima letím po zdi až na strop. Vypadá hezky, docela příjemná barva. Hezká světla. Obraz mi před očima tmavne. 

Otvírám ztěžklá víčka, vidím … moc toho vlastně nevidím. Vzadu na hlavě mě pálí a bolí. Nikdy jsem nedostala lopatou do hlavy. Kdybych dostala, bolelo by to asi podobně.
Uvědomuji si změnu své polohy. Ležím. Vidění se zaostřuje. Ležím na zemi v cizí místnosti. Už jsem tady byla!?

Nade mnou se sklání… Daniel? 
Závratnou rychlostí se mi vrací pocity před temnem. 
Nejen, že vidím po letech svou platonickou lásku, ještě se tady před ní rozplácnu jak žába! 
Bože, jsem nemožná kráva! 
V tomhle věku bych už mohla umět ovládat své pocity. Jenže tyhle, ty jsem už dávno zahrabala někde vzadu do staré almary a zamkla na dvacet západů. Stačí však jeden jeho pohled a almara je na prach. 
Moje myšlenky rozfouká závan čerstvého vzduchu. Zřejmě otevřel okno. V zorném poli se mi objevuje jeho krásný obličej. Vypadá ustaraně.

Pohlcuje mě vlna horka. Přes všechno nepohodlí se cítím jako v sedmém nebi. Že by mě rád viděl? Poskakují ve mně jiskřičky naděje. 
Jak asi vypadám? Celá jsem politá, praštěná a rozpláclá na podlaze. To je situace!
„Adélo, jak ti je?“
Koulím očima: „No, v poho“. Usmívám se. 
V jeho přítomnosti ani nic jiného nejde. Obličeje máme blízko u sebe. Na planoucí tváři cítím jeho horký dech. 
Sálá z něj nervozita. Lehce mi stahuje pramen vlasů z obličeje. 
Jsem na pokraji srdečního kolapsu. Po těle mi přejíždí mráz. Jednotlivě staví chlupy do pozoru. Je to šílené. Běh mravenců po holém těle, tisíc pavoučích nožiček, milióny třepotavých křídel motýlů.
Jestli se mě dotkne – exploduju jako netýkavka. Prsk! Uplatní na mě čokoládovou lázeň sálající z jeho očí – exploduju!

„Tak bychom mohli slečnu zvednout z té země, ne?“ mísí se Dan do houstnoucí atmosféry.
Jsem zmatená. Potřebuju si utřídit myšlenky. Chci dál od toho testosteronového útoku. Moje hormony se bouří. Zcela evidentně se přiklánějí na protější stranu. Zrádci!
Oba muži mi pomáhají na nohy. Gumové želé je proti nim skála. Chvíli mě ještě přidržují než nad nimi získávám kontrolu. Stojím. Dá to sice práci, ale snad to půjde. 
Snažím se zjistit škody. Rychle si uhlazuju vlasy, kontroluju hrudník – ubrousek je někde v trapu a mokrá skvrna svítí do světa. Papíry a lahev s vodou se válí po podlaze.
Daniel se k nim ihned vrhá a sbírá je. Jakmile je všechno pohromadě, pokládá je na pultík. 
Nastává krátké trapné ticho.
„Kde se tu bereš?“ protíná ho sametovým hlasem Pavel. 
Jojo, pamatuju si to dobře. Sexy hlas, vláčný jak nahřátý vosk. Moje endorfiny vesele skotačí. Tančí v nejdivočejším tempu. 

A mé vnitřní já hlasitě úpí. 
„Ehm, jsem tu pracovně“.
„Ty pracuješ v zemědělství?“ udiveně se ptá.
„Ne, jsem sociální pracovník. U Vás konkrétně nejsem pracovně.“ Snažím se o uvolněný smích. Jde to ztuha, ale jde. Přesto cítím, jak se opět vybarvuju jak letní jablko. 
„Autobus mi jede asi až za dvě hodiny, tak jsem šla, kam mě nohy nesly.“ Oba se usmíváme. Já mám opět pocit, že omdlím.
Daniel, který doposud mlčel, se chápe iniciativy. 
„Mám cestu do Kolína, můžu Vás někam hodit?“ Jeho tvář vypadá dychtivě. Připadá mi to nebo má eminentní zájem o mou společnost?
Jo! „Ano“, vyhrknu zbrkle. Už to nejde vzít zpátky. Pavel se stahuje. 
„Tak jo Dane, zajeď do Kolína, s fakturama počkám na tebe“.
„Ahoj Adélo!“ mávne Pavel a mizí v útrobách domu.
Proč jsem nedržela hubu?!
Můj taxikář má oči jen pro mě. Galantně mi pomáhá s deskami, bere vodu, dokonce se nabízí, že mi vezme i kabelku. 
Jeho zájem se mi líbí. Pomalu odsouvám šok do pozadí.

V autě se vzájemně představíme. Daniel není nijak vlezlý. Žádnou pusu při seznámení nevyžaduje. Zdvořile mi podává ruku. Je milý. Zřejmě i hodný.
Nenuceně konverzujeme. Nevyptává se příliš. Je decentní. Před cílem cesty se přece jen ptá: „Ty se znáš s Pavlem?“
„Jo, asi 10 let.“ 
Daniel je evidentně překvapený.
„Odkud se znáte? Teda jestli nevadí, že se ptám.“
Lehce vrtím hlavou. „Známe se ze základky. Moje máma ho měla jako třídní. Jezdila jsem s nima na výlety. Přestože jsem o tři roky starší, dobře jsme si pokecali."
Přidávám široký úsměv. „Když jsem s nimi jela poprvé, jemu bylo 12, mně 15“.
„Chodili jste spolu?“
„Neee, to ne. Já už byla v prváku na střední.“
Na to, že jemu bylo 12, byl vyspělejší než jeho spolužáci. Byli dva, kteří se chovali vyspěleji a oba se mi tenkrát moc líbili. Nevím jak Pavlovi, ale jeho kamarádovi jsem se i já líbila. Dělal na mě zamilované oči každou chvíli. Jak říká moje máma - dělal na mě zamilované dirky u nosu.
Při vzpomínce na něho se zase culím. Daniel si toho všiml. Není divu. Dementního výrazu by si nevšiml jen slepejš. 
„Co tě tak rozveselilo?“
Lžu: „Vzpomínka na moje pití na hrudníku“.
To jsem to vylepšila! Stáčím pozornost na svůj mokrý hrudník. Jsem já to ale blbka!
Kontroluju triko. Naštěstí proudící vzduch ho trochu vysušil, takže flek není tak vyzývavý. Do té doby jsem musela vypadat jak začínající miss mokré tričko. Až na tu MISS!

„Jsme na místě. Kde přesně tě můžu vysadit?“
„Můžeš mi zastavit na náměstí, mám tam zaparkované auto.“
„Už končíš?“
„Dnes ano. Stejně nemůžu chodit za lidma mokrá jako myš.“
Zase upozorňuju na ta prsa!
Zastavuje na kraji parkoviště. Otáčí hlavu směrem ke mně. 
Zaznamenávám, že se bezděčně mrknul na téma hovoru – můj hrudník!
Koulím očima, div mi nevyjedou z důlků. Bože, doufám, že si toho nevšiml!
Naštěstí ne. Rychle očima vzhlédne a zpříma mi hledí do očí. Modrá záplava mne obtéká jako horský pramínek. Je to tak příjemné, dočista hedvábné.
„Máš na večer nějaké plány?“ ptá se ostýchavě.
Tak to jsem nečekala. Horečně přemýšlím.
„Ani ne.“
S širokým úsměvem se ptá: „No a nechtěla bys se mnou na skleničku? Nebo do kina? Nebo kamkoliv?“ 
HA! Chudák je asi stejně nervózní jako já.
„Tak se tu sejdeme v 8 a vymyslíme co dál?“ Snažím se být nad věcí, abychom se oba neroztřásli strachy.
„Super! V osm jsem tady.“
Loučím se a vystupuji z auta. Děkuji čerstvému vzduchu, že mi tak hladce vstupuje do plic. Tváře pomalu rozpouští svou červeň a já se snažím co nejladněji odplout ke svému autu.
Když mě Daniel míjí, lehce se dotkne klaksonu.
Krátce mávám a vyprovázím ho úsměvem.
Za dvě hodiny máme sraz! Začíná se mě zmocňovat předschůzková panika.