Deset let se zlatým kroužkem

Když dva žijí spolu, po deseti letech zjistí, že spíš vedle sebe.  Pokud přijde osvícení v pravou chvíli, lze napravit to, co se žene do ztracena. A tak je třeba změnit směr a nabrat vítr do plachet. Oprostit se od věcí všedních, zajistit si čas pro sebe. Děti k babičce - víkend ve dvou je nejlepším řešení.

Krize manželství přichází dle odborníků v intervalech. Naše největší krize přišla po deseti letech, kdy jsme si uvědomili spoustu věcí. Manželství v pohodě, dvě děti v pohodě, domácnost jakž tak funkční. Čas jsme trávili spolu, ale přesto každý zvlášť. Sdílet s manželem jednu místnost, dýchat jeden vzduch, ale nepromluvit spolu ani slovo.... Cesta rovnou do krachu manželství. 

Komunikativní jsme byli oba - ale s jinými lidmi. S těmi neživými na druhé straně kabelu. Večer jsme společně uléhali, ale unavení a bez náznaku zájmu o cokoliv. 

Když se situace vyhrotila natolik, že jsme spolu byli nuceni komunikovat, přípomínalo to prasklý puchýř. Z obou nás tryskalo to, co bylo ukryto dlouhou dobu uvnitř. Jednou to ven muselo a tak jsme se tomu postavili čelem. Tekly slzy, padla nečekaná přiznání, která vedla i k slzám. Podrobnosti nejsou důležité. Zjištění, že jsme si oba stále věrní bylo povznášející. A proto bylo na prvním místě vymyslet, jak dál.

Plánem byl víkend ve dvou skýtající vše, co lze očekávat od těžké romantiky.  Mimo jiná rozhodnutí upravující chod našeho vztahu, bylo tohle naším středobodem.

Objednali jsme si přes zaměstnavatele víkendový pobyt v Peci pod Sněžkou. Děti jsme předali do péče babičce a v pátek hned z práce vyrazili do penzionu.

Bylo krásné slunečné září. Chata byla na jednom z mnoha kopců. Malá a útulná. Pokojíček s manželskou postelí a společnou sprchou. Polopenze servírovaná do pěkné jídelny. Co víc si přát.

Hned v pátek jsme se snažili prošmejdit a zmapovat okolí chaty. Vzhledem k tomu, že byla stranou od všeho dění, bylo to vcelku náročné. Kopec dolů byl v pohodě. Na náměstíčku krámky, restaurace, bowling a jiné. Jaké bylo naše překvapení, že nedaleko je Sněžka! Okoukli jsme plakáty zvoucí na různé akce například: Krakonošův guláš.

Cestou k chatě jsme plánovali sobotní program. Akorát včas jsme se doštrachali na večeři. Výborné jídlo zalité pivem nás natolik uzemnilo, že jsme zůstali v jídelně u televize. Večer jsme se skutáleli do postele, znavení horským vzduchem a náročnou túrou. Ještě jsme si v polospánku slíbili, že na něžnosti se najde čas zítra, až budeme odpočatí.

Ráno po snídani jsme se za plného světla vydali opět na průzkum. Našli jsme bobovou dráhu. Manžel ji otestoval, já ho jistila pohledem zdola. Zamluvili jsme si bowlingovou dráhu a sledovali přípravy na gulášové klání. Hladoví jsme netrpělivě čekali na finiš. Když se konečně začal guláš rozdávat, dozvěděli jsme se nemilou zprávu. Pro odběr soutěžních vzorků guláše je třeba mít hodnotící kartu, která už bohužel není k mání. Jediný, kdo měl guláš na volný odběr, sice za peníze, byli hasiči. Nelenili jsme a koupili téměř poslední dvě porce. 

Pěkně nasycení jsme šli na bowling. Dráhy byly prázdné, všichni si vychutnávali na náměstí gulášky. Parádně jsme si zahráli a že jsme byli rychlí, zvládli jsme o jednu hru víc, než bylo v plánu. 

Po hře jsme se vydali na procházku podél řeky. Počasí nám přálo, euforie nás pohltila. Super nápad na sebe nedal dlouho čekat. Vydáme se na Sněžku! Byly dvě hodiny odpoledne.

Když jsme přišli na místo, kde začíná lanovka, už jsme byli méně euforičtí. Lanovka byla pryč z důvodu oprav. Takže po svých. Času spousta, když se nebudeme courat, na večeři jsme zpátky včas.

Cestou nahoru jsme se kochali výhledem, střídavě se svlékali a zase oblékali. Zrychlovali a zase zpomalovali podle náročnosti terénu. Potkávali jsme spoustu lidí, kteří měli na zádech krosny, horské boty a jiné nemožné vybavení. Já na nohou prestige, přes rameno lehkou plátěnou taštičku s pitím a sušenkami. Alespoň jsme oba měli lehce vyteplenou šusťákovou bundu s kapucí. Teď už vím, že počasí na horách není stálé. 

Uprostřed úzké kamenité cestičky jsem začala stávkovat. Hrcla jsem si na drn trávy a spustila: "To je teda romantika! Plahočit se po horách! Bolej mě ruce, bolej mě nohy, už nikam nejdu. Se na to můžu vybodnout! Funím jak sentinel. Zůstávám tady, běž sám! Já už prostě nemůžu!" A tak jsem pokračovala, dokud mě nemíjelo několik turistů. 

Trpělivý manžel ke mě přisedl, vyndal tatranku a navrhl odpočinkovou pauzu. Po deseti minutách jsem byla ochotná jít dál, protože slíbil, že přizpůsobí chůzi té mé (mám o dost čísel kratší nohy!). Zároveň připustil, že nebyl dobrý nápad hrát bowling před túrou.

Jaká byla moje radost, když jsem zahlédla horskou chatu s občerstvením a posezením. Dali jsme si kafíčko a lívance s borůvkami. Dál už se nám oběma moc nechtělo, ale další cesta nevypadala až tak náročně. Pěkná asfaltová cestička mezi borovicemi.

Šli jsme tedy dál. Hecovali jsme se, že to dáme. Cestou jsme se potutelně uchechtávali po zuby vyzbrojeným turistům.

Když jsme měli na dohled vrchol Sněžky, přestali jsme se posmívat. Obloha se  zatáhla a začalo mírně sněžit. Přituhlo, až mi mrzly slzy v očích. Nevzdali jsme se a tím nejprudším kamenitým terénem se dohrabali až na samý vrchol. Tam už to krutě foukalo. Připadala jsem si jak v negližé mezi zachumlanými eskymáky. Všichni nahoře tahali svou výbavu z batohů, halili se do bund, nasazovali kulichy a rukavice.

My dva, v šusťákovkách, v obyčejných botaskách s promodralou hubou, omrzlinami prvního stupně a nudlemi jak opratě (kapesníky mi došly v půlce cesty). Jektali jsme zubama o sto šet. 

S třesoucíma rukama jsme nafotili okolí a pak zalezli do boudy, trochu se ohřát.  Při pohledu na hodinky nám  zatrnulo. Zbývala hodina a půl do večeře.Horský vzduch nás vyhladověl, nemohli jsme se nechat o jídlo ochudit. Vydali jsme se hned na zpáteční cestu.

Ubezpečili jsme jeden druhého, že to musíme stihnout. Nahoru jsme šli dvě a půl hodiny - do kopce. Dolů to půjde rychleji. Tempo jsme nahodili svižné. Z  kopce dolů to šlo samo. Spíš byl problém nerozbít si hubu. Moje "vhodné" boty na hory se sakra snažily. Každou chvíli mi na hladkých kamenech ujížděly nohy. Šla jsem jak s nadílkou v kalhotách

Manžel mě v několika místech musel jistit. Trpím závratěmi, takže jsem se raději ani nerozhlížela po okolí. Když jsme se dostali na písčitou cestu mezi nízké borovice, začalo pršet. 

Hlavy jsme měli obalené kapucí, třásli se jak ratlíci a co chvíli sledovali hodinky. Prostřední část trasy jsme zvládli v pohodě. Čekal nás jen poslední úsek od chaty s občerstvením.

Kratší cesta, než kterou jsme šli nahoru, byla plná kluzských valounů. Čas kvapil, proto jsme občas popoběhli. Boty se mi příšerně smekaly, nabírala jsem rychlost. Pro dešťové kapky jsem skoro neviděla. Nejprudší část kopce jsem už běžela. Kinklala jsem se ze strany na starnu, jak jsem dorovnávala nejisté kotníky. Po pravé straně, kdesi dole jsem zahlédla poslední účastníky gulášové akce. 

Za chvíli jsme už oba tryskem pádili z prudkého kopce. Když mi hrozil pád do roští, chytli jsme se za ruce a společně letěli dolů. Kvůli šustění kapuc kolem uší jsme se dost hlasitě hecovali: "Honem, večeře čeká. Přece nezůstaneme o hladu". "Rychle, za patnáct minut servírují, to nestihnem!! "Měli jsme ji odříct, tohle nedáme! "Na to už je pozdě."

Každých pár metrů jsem řvala: "Jak jsme na tom? Kolik je hodin?" Poslední úsek k náměstí byl nejhorší. Šutry zmizely, zbyla jen mokrá slizská hlína. Sjeli jsme ji snowborďáckým stylem. Zmrzlí, mokří, hladoví a příšerně unavení jsme doběhli až na náměstí.

Radovali jsme se, že už jen zdoláme kopec nahoru k chatě a máme vyhráno! Protože se čas rychle běžel, poskakovali jsme jak na pérkách.

Do chaty jsme dorazili pět minut před půl sedmou. V předsíni jsme nechali svoje bahňáky a letěli do jídelny. V poslední chvíli! V půlu končí výdej.

Nadlábli jsme se, hodili dlouhou sprchu a vlezli do postele. Jeden druhému jsme se omluvili - ani jednomu nám nezbyla síla na manželské povinnosti. Zmohli jsme se na polibek ala "matka a dítě" a upadli oba do kómatu.

Po probuzení jsme věděli o všech svalech v těle. Ruce nás od bowlingu bolely jak čert, nohy a prdel jsme měli v jednom ohni. Společně jsme si nadávali do "debilů". Jak nás jen mohlo napadnout hrát před túrou bowling a ještě házet jak o život.  A nápad, jít na Sněžku s vybavením jak na školní výlet do ZOO, stojí taky za zamyšlení. Ještě větší hovadina - lpět na kusu žvance a nechat se kvůli němu snad i zmrzačit.

V závěru jsme byli oba nesmírně šťastní, že je tenhle krásný romantický výlet za námi.

Na další výročí plánujeme Paříž. Tam snad tu romantiku aspoň potkáme :)

---