Domeček pro panenky

Jess netrpělivě přešlapovala na mokré dlážděné silnici, kterou už dva dny bičoval ostrý déšť. Ruce měla zastrčené hluboko v kapsách dlouhého černého kabátu a bradou si přidržovala velký deštník. Ledový vítr jí vmetl do obličeje několik kapek vody a donutil ji zamžikat hustými řasami. 
Podívala se na hodinky už asi po desáté za stejnou minutu a povzdechla si. Maria vždycky chodila pozdě, a zvlášť v tomhle nečase, určitě nechtěla vystrčit ven paty a nechala by ji v tom samotnou, kdyby jí Jess tak dlouho nepřemlouvala.
Kolem ní přejel povoz s koňmi a ona jen tak tak uskočila, před sprškou vody, když těžká kola zajela do rozbředlé louže. Ještě kočímu zahrozila pěstičkou a pak uviděla drobounkou postavu, která se k ní chvatným krokem přibližovala. 
,,Říkám ti, že to dělám naposled," zamračila se nazlobeně příchozí a hluboce pohlédla do Jessiiny tváře. Boty i kalhoty měla promočené a viditelně se třásla zimou.
,,Za tolik peněz by ses toho vzdala kvůli svědomí? Ty jsi blázen, Mary," zavrtěla hlavou Jassie a strčila Maryinu hlavu pod deštník.
,,Dělám to kvůli tobě. Příště si sežeň jinýho parťáka," zabručla Mary a chytla se deštníku.
,,Tohle je naposled."

Místnost byla temná. Kolem velkého kulatého stolu sedělo osm lidí. Mlčeli, se zavřenýma očima napjatě oddechovali. Ve vzduchu se vznášel prach, který se leskl v kuželu světla, které vrhaly skuliny mezi velkými těžkými závěsy. Maria měla zavřené oči a držela se desky stolu. Pramínek vlasů jí spadl do tváře, když škubla hlavou a zvrátila ji dozadu. Žena u její pravice leknutím nadskočila a dala si ruku před ústa. Ostatní kolem zůstali neteční se zavřenýma očima. Seděli jako sochy. 
V krbu za Mariynými zády praskal oheň. Až na tento zvuk bylo v místnosti ticho. Účastníci seance ani nedutali a mlčky vyčkávali. Kolem tapisérie se přehnal stín.
Jessie stála u dveří a celé dění sledovala z povzdálí. 
,,Jsi tu mezi námi, v téhle místnosti?" otázala se pevným hlasem Maria se stále zavřenýma očima a vráskama soustředění na čele. ,,Dej nám znamení, jsi-li mezi námi."
Ticho.
Oheň tiše praskal v krbu jako nastavené ručičky metronomu. Ve vzduchu byla cítit vůně santalového dřeva a leštěnky. Na plovoucí podlaze ležel starý perský koberec a kolem dokola na zdech visely obrazy v pozlacených rámech, určitě nevídané ceny . Panské sídlo bylo velmi rozlehlé, jen těžko by se za hodinu člověk dokázal podívat do každé místnosti v jižním křídle.
Ticho přehlušil výkřik. 
Maria znovu zvrátila hlavu dozadu a tápala rukama ve vzduchu ve snaze se něčeho zachytit. Všichni vyděšeně otevřeli oči, nekolik lidí vyskočilo ze židlí a vyjukaně se upírali pohledem na Mariu. 
Její oči hleděly do prázdna. Kamsi za Jess. Byly doširoka otevřené a ani nemrkaly. Seděla bez hnutí na židli. 
,,Jsem Amanda, duch tohoto domu," zašeptala. Připomínala voskovou figurínu. Zvedla se a jako v transu vyskočila na stůl. ,,Cítím tu strach," pozvedla ruku směrem ke dveřím.
,,Proč jste mě přivedli zpátky na tento svět?" 
Začala se nekontrolovatelně třást po celém těle. Zapotácela se a spadla na desku stolu. Tupá rána se rozlehla po místnosti. Dopadla tvrdě na bok a začala se svíjet. Její srdcervoucí jekot naplnil místnost jako těžký vzduch. 
Lidé v místnosti vyděšeně hleděli na tuto scénu.
Na tuto chvíli Jess čekala. Rychle opustila své místo v koutě a zamávala rukama, aby se pozornost upjala na ni. ,,Nikdo nesmí opustit tuto místnost! Mohli byste ducha rozzlobit! Dojdu pro pomoc!" 
Vyběhla z místnosti. Otočila se a zavřela za sebou dveře. Jekot utichl. Cítila, jak se jí po těle rozlévá známý pocit adrenalinu. Rozběhla se k věšáku a začala prohledávat kapsy kabátů. Obratně vytáhla v prvního pouzdro s penězi. Usmála se na svůj první úlovek a pokračovala v šacování. Tihle bohatí pitomci, co si zaplatili za setkání s duchem, si přece ani nemůžou všimnout, že jim nějaká ta koruna zmizela. Tahle seance se vyvíjela slibně, už jen proto, že nezavítal žádný skeptický zbohatlík ve snaze zkazit jim lup. Jak tohle Mariu nemůže bavit? Je to spravedlivé oblbování hloupých bohatých nanynek, které neví, co s penězi.
V téhle branži pracovala už roky, nedokázala si představit jiný život. Podvádění a okrádání bohatých lidí pro ni byla jediná vyhlídka na blízkou budoucnost. Nechtěla začít poctivě pracovat, už jen proto , že by to nebyla taková sranda.
Rozhlédla se kolem. Stála v dlouhé chodbě plné dveří a vzadu viděla úpatí dřevěného schodiště, kde se mísil prach. Naproti ní byly zavřené vchodové dveře s mosazným klepadlem zvenčí, kudy přišli. Nalevo byly dveře, kde probíhala seance, stále byl slyšet hluk a šramocení. Musí si pospíšit. Za chvíli Marie dojdou nápady, jak je zdržovat a to už musí být zpět a uklidňovat je.
Vydala se směrem k jediným zavřeným dveřím v chodbě vedle schodiště, kterých si všimla už když přicházely. Její kroky se rozléhaly prázdnou chodbou a odrážely se od stěn. Jakoby ani nikdo jiný v domě nebyl. Prošla kolem portrétu v pozlaceném rámu, na němž byla nakreslena mladá dívenka. Zarazila se. Cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Ucítila chladný závan. Snad poryv zbloudilého větru, který pronikl skulinou od vchodových dveří.
Zůstala stát přede dveřmi. Byly úzké, snad až moc, klika byla podivně zakroucená, kov jako by roztával a vytvářel drobounké záhyby kolem obvodu. Stiskla ji. 
Neotevřely se. Sakra, zamčeno. Svraštila čelo s zamračila se. U paty schodiště se mísilo bledé světlo. Zavrtěla hlavou. Odkud se vzalo? Částečky prachu v něm poletovaly jako zrnka pylu. Vyběhla po schodech nahoru. Její kroky následovalo žalostné sténání starého dřeva. Octla se v další, tentokrát kratší chodbě. Na každé straně byly dvoje dveře, zavřené, němé. Na konci chodby, vyhlíželo prázdné okno, za nímž se rýsoval obrys starého křivolakého stromu, jehož větve vypadaly jako pařáty nějakého dravce. Všude vládlo hrobové ticho. Hluk zespoda umlkl. Proč najednou měla tak stísněný pocit? 
Vydala se k prvním dveřím. V rohu stála velká postel s nebesy, přes ni ležel lehce přehozený sametový přehoz. Ji ale zaujala skříň, jejíž nohy tvořily pozlacené lví pařáty. Byla jenom plná kabátů a nevábně vonícího povlečení. Nakrčila nos. V tomhle domě není vůbec nic kloudného. Otočila se a rozběhla se do dalších dveří. Byla to pracovna. Uprostřed stál mahagonový stůl, přeplněný knihami a papíry, stejně jako police kolem dokola. Začala prohledávat šuplíky. Papíry, papíry, papíry. To už ji naštvalo. Vztekle práskla rukou do desky stolu. Dole se ozvala rána. 
Leknutím nadskočila a zapotácela se. To už je vypustila? Vyběhla z pokoje a zaposlouchala se do nenadálého ticha, které na ni padlo jako baldachýn měkkého peří. Asi se jí to jen zdálo. Zřejmě ozvěna. Otočila se zpět a vydala se k třetím dveřím. 
Byl to dětský pokoj. Růžová tapisérie už vybledla a sem tam se do podivných kruhů slévaly žluté skvrny plísně. Na okně stála hrací skříňka a kolotoč na klíček. Jess se musela usmát. Taky takový mívala než se rozbil, když ho přetáhla...
Nejvíc ji ale zaujalo něco jiného. Na prádelníku stál malý domeček ze dřeva. Přistoupila blíž. 
Byl to domeček pro panenky. Průčelí domu tvořily velké zavřené dveře a kolem dokola vykukovala malinká dřevěná okýnka. Když se trošku natočila, uviděla dvě místnůstky. V jedné seděly na malinkých, do detailu propracovaných židličkách čtyři panenky. Z pod krajkových šatů jim vykukovaly bledé nožky. 
Jediné, co bylo zvláštní, byly jejich obličeje. Neusmívaly se jako obyčejné panenky, které Jess znala jenom z hračkářství. Při pohledu na ně jí stávaly vlasy hrůzou. Jedna z nich měla doširoka otevřené oči a ústa a hleděla přímo před sebe. Druhá i třetí neměly oči vůbec, jenom ústa v podivném zkrouceném úhlu, jakoby zkameněly v němém děsu. Hlavičky měly veliké a zbytek obličeje jenom bílý, prázdný. Ta čtvrtá byla nejděsivější. Přes celý obličej se táhlo jedno velké modré oko, hledící přímo na ni. 
Ucouvla dozadu. Až teď si uvědomila, jak je v místnosti chladno. Zatřásla se. Snad zimou, snad strachem, který jí náhle polil. Zvonilo ji v uších. Proč je tu k sakru takové ticho?! 
S očima stále upřenýma na panenky v domečku couvala ke dveřím. 

Její kroky se ozývaly na staré plovoucí podlaze. V nenadálém šramotu jejích podrážek proťalo ticho pomalé praskání. Kolotoč na klíček se začal pozvolna otáčet. Jess vylekaně vykřikla. Vyběhla z pokoje a vyděšeně utíkala ke schodišti. Hudba z kolotoče utichala. Chytila se ledového zábradlí a potácela se dolů jako omámená. Bála se otočit, cítila, jak ji v útrobách hlodá strach. 
Dole bylo znovu ticho. Jak jenom ona nesnášela ticho. Vchodové dveře byly stále zavřené a v pološeru vypadala celá chodba děsivě. Popadala dech.
Zklamaně si povzdechla. Nemůže se přeci vrátit zpátky. Tenhle úkol nezvládla, poprvé v životě měla pocit, že se jí nic nezdařilo. Tenhle dům je prázdný. Není tu žádné zlato, cennosti nebo cokoliv, co by mohla ukrást. Zřejmě si bude muset vystačit s jednou peněženkou. Vytáhla ji z kapsy a zahleděla se na ni. Byla kožená, malinká. Přeložila ji a zastrčila zpět do kapsy. 
Chodbou se vydala zpět. Kolena se jí stále klepala, v hlavě měla pořád myšlenku na ty podivné panenky a točící se kolotoč. Kdo ho spustil? Cítila, jak se jí tep, který před chvílí připomínal úprk splašeného koně, zase uklidňuje a zpomaluje. Před dveřmi se zastavila a hluboce se nadechla. Hold se s Mariou rozdělí o jednu peněženku.
Když dávala ruku na chladnou kliku dveří, ucítila na sobě pohled. Bodl jí do ramene, jako komár. Zarazila se s rukou na klice a pootočila hlavu. Ze zamčených dveří vycházelo skulinou pode dveřmi podivné světlo. Svraštila obočí. Něco ji nutkalo, vrátit se zpět. Hluboko v hlavě ji cosi táhlo k těm dveřím, touha stisknout tu kliku, pootevřít je a nahlédnout dovnitř. Nohy se daly do pohybu, jako kdyby byly na klíček, stejně jako ten kolotoč v patře. Krok. Krok. Oči upírala ke dveřím, jako mlsná oliheň, toužící po světle. Krok, krok. Kroky v tichu. Portrét dívenky se na ni usmíval.
A najednou stála přede dveřmi. Světlo se mísilo s tmou a vrhalo za ni stín. Dlouhý, táhlý, ztrácející se v temnotě. Upřeně hleděla na kliku. Zdálo se jí, že se pohybuje, jako vosk stéká po svíčce. Byla chladná, až moc chladná, mráz ji zastudil do dlaně. Stiskla ji. 
Bylo odemčeno. 

Maria už byla nervozní. Před chvílí provedla zakončení ve stylu, duch mě opustil, nebojte se, je pryč a teď netrpělivě poklepávala nohou do země. Jess nikdy tak dlouho pryč nebyla. Vždycky byla bleskově rychlá, stačila proběhnout všechny místnosti a každý kout prohledat, ale teď už byla pryč víc jak půl hodiny. 
,,Slečno, Grettelmannová, moc děkuji za tuto zkušenost. Vypadala jste velmi děsivě, jste profesionál,“ ozvalo se jí za zády. Domovnice na ni hleděla kovovýma očima. ,,Děkuji,“ usmála se mdle Maria. ,,Jessmine se zřejmě někde zasekla, už ji stejně nebude třeba,“ dodala s nervozitou v hlase a sebrala svou tašku ze země. Stejně si Jassiiny nepřítomnosti nikdo ani nevšiml. ,,Omlouvám se za ten stůl, doufám, že vyšel bez úhony,“ dodala ještě, když byla na cestě ke dveřím. Účastníci seance už se měli k odchodu a čekali jen na ni. ,,Slečno Grettelmannová, doufám, že jste v pořádku, chvíli to vypadalo opravdu velmi děsivě,“ řekla jedna ze žen, které si štěbetaly v koutě a při těch slovech se k ní všichni otočili. ,,Nemějte strach, paní Smartová, jsem v téhle branži už přes pět let, mám s takovými situacemi zkušenosti,“ usmála se povzbudivě Maria.
Když si všichni vzali své kabáty a zmizeli na příjezdové cestě, Maria podala ruku domovnici a rozloučila se. 
Na schodech se ještě otočila a zamávala staré paní. Byla moc milá, pomyslela si, když kráčela po štěrkové cestě směrem k sadu. Už nikdy, nikdy nebude tohle dělat. Tohle byla poslední kapka. Kde je ale Jess? Zarmouceně se podívala na hodinky. Tři čtvrtě na pět. Že by šla napřed? Zavrtěla zamyšleně hlavou a vydala se vstříc zapadajícímu slunci.

Na schodech se ozvaly kroky. Duté, tvrdé kroky. 
Domovnice vystoupala schodiště a chodbou se vydala do druhých dveří zleva. Byl to dětský pokoj. Zapadající slunce ozářilo protější zeď jako krvavá skvrna. V rohu hrála hrací skříňka. A na skříňce stál domeček pro panenky. Dvě měly ústa otevřená, bez očí a bez výrazu, jedna velké modré oko přes obličej , další rysy stažené hrůzou. Ta pátá seděla na páté židličce, ruce a nohy zkřížené v bolestivém úhlu. Měla staré oblečení, jiné než bohatě zdobené panenky kolem, a rozcuchané vlasy. Její oči byly doširoka otevřené, zkamenělé v jedné emoci. Děs. A v pravé kapse, která byla teď naruby, byla složená malá kožená peněženka...