Kolegium mágů v Brně: Soud (Díl 1, Kapitola 1)

V purpurovém světle exploratoria jsem své chmury rozkládal na vrásčitý reliéf planety Mars. Cožpak to Irena nevidí? Myslel jsem, že uspořádání večírku v planetáriu po promocích je jeden z těch zlatých nápadů, na který bude moje přítelkyně vzpomínat s úsměvem na rtech ještě dlouhá léta. Upřel jsem oči na Saturnův prstenec a získal trochu nadhledu. Sebelítost přece není sexy.

Vrátil jsem se zpátky ke stolečkům a moje sebevědomí se zase odebralo do vesmírných dálav. Jak doslova, tak metaforicky už pro mě vedle Ireny nebylo místo. Snad ještě pořád trochu moje čerstvě akademickým titulem ověnčená brunetka se zubila na Jirku, toho hňupa, na kterého přece nemusím žárlit, protože má přítelkyni. A kde je asi ta jeho teď? Sok vychrlil nějakou třeskutou historku a Irča se nesmála upřímně, na to jsem ji už poznal, ale co bylo horší, její přetvářka byla svůdná. Dokonce se ho letmo dotkla na límci. Zvadl jsem jako květina ve váze, kterou někdo omylem postavil do stínu. Vzdal jsem se bez boje.

„Iri, já už půjdu. Mám asi horečku a nechci vám to tu brzdit.“

„A nechceš si tady dát čaj nebo něco?“

„Ne ne, tak si to všichni ještě užijte. Ty si vezmi potom taxíka, ať se nebojím.“

Sborově se ozvalo: „Tak Davide čau! Ať je ti líp!“ Irena tiše dodala: „Uvidíme se doma.“

Seběhl jsem z Kraví hory na poslední čtyřku a plul nočním Brnem domů. V tramvaji sedělo pár starostlivých lidí, kteří byli rádi, že nemusí jet až nepohodlnými a divokými rozjezdy. Ve sluchátkách mi hrálo kýčovité Here without you od 3 Doors Down a ponořen do hlubiny stesku jsem si žmoulal manžetové knoflíky u košile.

Na Komenského náměstí mě z transu probral nečekaně kakofonický refrén. Zjistil jsem, že zpěváka doprovází mluvené slovo a na podlaze vidím špičky cizích ušmudlaných bot. Vypnul jsem hudbu a pohlédl do obličeje, který silně připomínal členitou plastiku Marsu z planetária. Byl mladý, možná i vrstevník, ale drogy mu z obličeje a zubů nadělaly cedník.

„Říkám kámo, že spěchám na hlavák, zítra mám pohovor v Práglu a já doma i mám, ale to už bych to nestihl ten vlak a prostě… “

Normálně bych mu to odkýval a na konci odmítl, a pokud by byl dotěrný, tak bych na další zastávce vystoupil a došel pěšky, ale já byl opravdu unavený a bez nálady.

„Podívej, jestli ta historka končí tím, že potřebuješ peníze, tak ztrácíš čas, já žádné nemám. A vůbec, nech mě být.“

Očividně mu můj výpad přeletěl přes nos a v tváři se mu vykreslila zlostná grimasa.

„Proč lžeš! Pročs neřeks, že nedáš peníze nebo, pročs mě nenechal domluvit vole, ale kecáš, že nemáš. Pročs to udělal? To se schválně podívám, esli opravdu nemáš.“

Všiml jsem si, že se tramvaj obtáčí kolem České. Vzápětí jsem uviděl novou sochu Jošta na koni a napravo sochu Spravedlnosti, kterou Brňané trefně popisují jako exekutora s pračkou. Taky jsem zaregistroval, jak řidič situaci zdvořile ignoruje a cestující se vpíjejí do svých sedaček celí nesví z toho, že poslední šalina dne není zárukou klidné cesty. V poslední řadě jsem okem zachytil otevřený nůž v ruce dotčeného.

Došlo mi, že okolní svět není zvědavý na mé deprese a realita jednodenní volno nerozdává. Polykal jsem na sucho a moc nevěděl, co s tím. Chystal jsem se k nějakému pokornému gestu, když náhle tramvaj, sochy a vše ostatní za okny padlo do neproniknutelné tmy. Neviděl jsem si ani na špičku nosu a nemohl se pohnout. Jen hlasivky fungovaly. Podobně na tom byli asi i ostatní, protože kánonem se uvnitř neslo: „Co je? Co je!“ Pak přišla strašlivá rána. Tělo vozidla kovově zaryčelo, sklo se sypalo, na tvář mi dopadlo něco mokrého a vlažného. Několikrát jsem se otočil ve vzduchu, narazil kolenem a nakonec jsem dlaní ucítil chlad dlažby. Cosi vzduchem zahučelo a někde za mnou zapraskalo. Za chvíli jsem zase viděl.

Tramvaj seděla mimo koleje rozpůlená jako Titanic na mořském dně. Zdálo se, že z vozu vylétli téměř všichni. Otřel jsem si z obličeje krev a objala mě panika. Bolest se ale ozývala pouze z rozbité nohy. Mezi mnou a jakýmsi mokrým žokem oblečení se táhla červená šmouha. Ztratil jsem vědomí.