Kolegium mágů v Brně: Soud (Díl 1, Kapitola 2)

Koloběh nemocničních vyšetření a výslechů na policii se konečně rozvolňoval. Všichni kromě toho chudáka s nožem to přežili. Já a pár dalších lidí z tramvaje jsme ho museli identifikovat podle oblečení. Z jeho těla moc nezbylo. Na policii to pomalu uzavírali s hypotézou, že v městské části Brno-střed došlo k výpadku elektřiny a nehodu způsobil rychle jedoucí taxík. Moc jsem nevěřil, že by auto uprostřed města mohlo rozpůlit tramvaj a elektrárny žádný výkyv nezaznamenaly, ale budiž.

Irena se pozvolně přestala objevovat doma a zprávy na mobil přicházely jen sporadicky. Citově zkrátka vyvanula. Tušil jsem, že se chce odstěhovat, jen asi čekala na klidnější moment. Tato ohleduplnost byla sžíravá.

Konečně jsem si našel čas uniknout ke školním věcem, to na mě vždycky mělo terapeutický účinek. Čekala mě konzultace tématu disertace s docentem Plavným. Zatím jsem vymyslel název „Využití historických budov v okrese Brno-město v komparaci s okresem Brno-venkov“. Srovnání vždy slibuje zajímavou vědeckou zápletku a doufal jsem, že Plavný, který má tak trochu úchylku na historické Brno, mi to odkýve. Panebože, vždyť on měl nedávno narozeniny, došlo mi. Nemohl jsem přijít jenom s tématem, ale donést whiskey by mohlo působit příliš drze. Zamířil jsem proto do knihkupectví na České v naději, že mě z regálu pozdraví nějaká fotokniha města v ideálním případě doplněná o sadu map.

Pod hodinami na České čekali jednotlivci na své protějšky a taky pár otrapů, kteří kolemjdoucím nabízeli tarify. Nic z toho mi nebylo příjemné na pohled a slíbil jsem si, že zpátky půjdu Rašínovou ulicí, tedy místem nedávné havárie.

Když jsem stál před vchodem do obchodu s knihami, někdo mě prudce strhl za rameno. Zblízka se na mě dívaly divoké a zároveň hluboké zelené oči podobně vysokého střapatého muže ve středních letech a staromódním balónovém kabátě, na který bylo rozhodně příliš teplo.

„To jsi ty! To ty jsi byl ohrožen v té tramvaji a prošel jsi spravedlností!“ zahalekal.

„C-co? Já vás neznám,“ odpověděl jsem polekaně.

„No a co! Já, já jsem tě našel! Našel jsem nevinného v magickém soudu!“

Vysmekl jsem se tomu bláznovi a vběhl do knihkupectví.

Chlap za mnou ještě volal: „Král krysa na farmě zvířat přivítal nosorožce! Ha! Slyšels? Ale né, tam to není!“

Hned u literární kavárny jsem vběhl na záchod a na chvíli se zamkl. Husí kůže nechtěla opadnout, ale nedivil jsem se. Tušil jsem, že po mé nehodě prostě budu na divné lidi a zevláky reagovat přemrštěně.

Jak ale mohl vědět, že já jsem v té tramvaji byl? Vždyť policie na to uvalila embargo, což, pravda, zase extra záruka informačního bezpečí taky není. Zhluboka jsem vydechl, vytěsnil předchozí konverzaci někam do ztracena a šel pátrat po dárku pro docenta. Cožpak o to, knížek o Brně bylo dost, ale žádná z nich neuměla zachytit jeho architektonicky vábivou esenci, která je velmi podobná té Vídeňské. Vždyť mě taky mohlo napadnout dříve, že nejlepší bude se poohlédnout po nějakém foto-literárním skvostu v antikvariátě. Vzpomněl jsem si, že jeden je poblíž kostela na osudné Rašínově ulici a tam jsem se taky vydal.

Scházel jsem po točitých schodech antikvariátu U jakubské věže a periferně něco kradlo mou pozornost. Podíval jsem se na tituly postavené po pravé straně schodiště. „Nosorožeč“, přečetl jsem tiše název knihy Eugéna Ionesca o totalitní společnosti. Pokrčil jsem rameny a sestoupil až dolů.

No prosím, map a starých tisků Brna tady byl plný kout. Probíral jsem se jedním lepším exemplářem než druhým, když mi hlava zcela proti vůli připomněla ten blábol od chlápka před knihkupectvím: Král krysa na farmě zvířat přivítal nosorožce. Byl to snad nějaký sečtělý šílenec, který vkládá do vět názvy knih? Navíc takových knih, které poskytují velice tíživý pohled na společnost? Už na konci schodů mě totiž trklo, že ten chlap do rozhovoru ukryl kromě Nosorožce taky tematicky blízkou Orwellovu Farmu zvířat spolu s pochmurným Králem krysou od Jamese Clavella. Na jednu stranu mě štvalo, že ještě pořád mi ten člověk bere čas, ale na tu druhou mě zvědavost nutila dohledat krom Ionescova absurdního dramatu i ta zbývající díla.

K mému překvapení je tam měli všechny tři. Držel jsem knížky v ruce a vůbec jsem nevěděl, co si s nimi počít dál. Možná chtěl, abych si je přečetl? Nebo vypustil z úst naprostý nonsens a já dělal blbosti, abych jen těsně stihl konzultaci na katedře? Řetězec myšlenek narušil velice uklidňující ženský hlas.

„Ukažte, já vám to zabalím.“

Nejdříve jsem ucítil vůni granátového jablka a orchideje. Otočil jsem se a ocitl se v rozpacích. Naproti mě stála pohledná paní nebo slečna s bledým obličejem a zrzavými vlasy s ofinou. Vůbec jsem neuměl odhadnout její věk, z čehož jsem měl velice nepohodlný pocit. Její tvář byla mladistvá s tu a tam rozesetými pihami, ale její oči jako by pohltily moudrost světa. A to její držení těla! Když se s knihami vracela za pult, vypadalo to víc jako tanec hrdé dvorní dámy než běžná chůze. Samozřejmě jsem nestihl a ani si nedovolil nahlas poznamenat, že o ty tři knížky zájem vlastně nemám.

Přinesl jsem ji ještě jeden tisk půdorysu městských hradeb, aby mi ho zabalila zvlášť. Její jemné ruce pod pultem dělaly krouživé pohyby, asi zrovna knihy zabalila do papíru a vázala provázkem. Vše nakonec vložila do papírové tašky.

„Bude to prosím za tři sta.“

„Promiňte, ale to je nějak málo za to všechno.“

„Hm, jak se jmenujete?“

Znervózněl jsem.

„David.“

Měl jsem se ze slušnosti zeptat taky, ale prošvihl jsem to. Vzápětí přešla do tykání.

„Davide, o takovou maličkost se nestarej a měj zdařilý první den. Důležité je, aby sis doma příjemně početl.“

„Dobře, tak děkuju a na shledanou.“

---