Kolegium mágů v Brně (Díl 1, Kapitola 4)

Koukal jsem doma do umazaného zrcadla a marně se snažil popadnout dech. Hrudní koš mi svazovala tíha uvědomění, že jsem asi čaroděj. Žaludek se mi nebezpečně zhoupnul při každém ujištění, že můj život už nikdy nebude stejný. Můj svět se dokonale zhroutil a nejistota mě upoutala k předmětu, který nakonec přece jen nelhal. Jedině ta zatracená věc s korunovanou krysou na deskách mě mohla postrčit dál. Jaký bude žánr mé další existence, ptal jsem se sám sebe. Něco mi říkalo, že to nebude jako u Rowlingové. Je to dar i prokletí, vzpomněl jsem si na jednu z úvodních vět Průvodce.

Otevřel jsem knihu v místě, kde jsem minule skončil. Nachystal jsem si papíry a nadělal si origami labutě do zásoby. Přesunout labuť z jednoho konce nádoby na druhý, aniž by se potopila, by hypoteticky mělo být po zkušenosti na řece snadné. Problém byl v tom, že ten vír vznikl spíše spontánně a podvědomě při záchvatu vzteku. Nebyl jsem si vůbec jistý, jestli dokážu malé hvězdy rozpohybovat vlastním úsilím.

Intuitivně jsem v prostoru nahmatal několik neviditelných jisker a myšlenkou je vyslal, aby podepřely tonoucí labuť. Asi jsem byl moc roztěkaný, protože papírový pták dále sál vodu, zatímco neumytý hrnek od kafe na stole přepadl přes hranu a rozbil se o podlahu. I to jsem nakonec považoval za úspěch. Byl to důkaz, že jiskry rozpohybovat umím. Při dalším pokusu jsem se snažil být opatrnější a daleko jemnější. Pomalu jsem pokynul jiskrám lehkým mávnutím rukou vpřed a papírový pták se kymácivě kolébal na druhý konec lavoru. Podařilo se. Zvědavost mi nedovolila přestat. Zajímalo mě, jestli labuť dokážu zvednout do vzduchu. Přisunul jsem další hvězdy pod labutí křídla a pomalu je nechal stoupat. Bylo to těžké. Nosné jiskry se všelijak chvěly a mohl jsem je vyvažovat jen titěrnými představami. Pohyb prstů aspoň trochu pomáhal v koncentraci a lépe materializoval mentální příkazy. Pocítil jsem únavu a znovu se ozval dřívější bolehlav. Z nervozity jsem více přitlačil, až se labuť vzňala a v podobě černého popílku napadala na koberec. Dávno jsem zapomněl, kolik mě celý den stal sil. Úplným vyčerpáním jsem náhle a nechtěně vstoupil do říše snů.

Škubnutím jsem přišel k sobě. Levou tvář jsem měl otlačenou a v krku to trochu drhlo, asi jsem i chrápal. Venku už byla noc. Mrazilo mě v zádech, že kromě hvězd na nebi stále cítím jejich malé kopie okolo sebe. S námahou jsem přitáhl knihu a dočetl první cvičení do konce.

Nyní můžeš labuť oživit. Přeměnit papír na živé tělo je jednoduché ve srovnání s tvorbou vědomí zvířete. Vyber si jednu plovoucí jiskru a naplň ji představami o fyzické podobě labutě. Neměj strach, že nejsi biolog a neovládáš anatomii. Jiskra si krom tvých vědomých podnětů umí sama vybrat ostatní věci ze vzpomínek, o kterých ani nemáš ponětí, že existují.

Podobnou věc uděláš i při tvorbě vědomí. Vybereš si druhou jiskru a řekneš jí, na základě jakých principů by měla zvířecí mysl fungovat. Je to velmi vážná věc. Jakmile kouzlo provedeš, stvoříš zároveň bytost, součást tohoto světa. Mág souzní a čaruje rovnováhu. Je tedy nemyslitelné, aby mágové do světa přidávali nedomyšlené a nebezpečné jedince. Od mezinárodního koncilu v Salzburgu, který se konal v roce 1951, mágové do vytvořených bytostí povinně vkládají jako mentální základ upravené tři zákony robotiky od Isaaca Asimova, které v naší podobě zní:

1. Stvořenec nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo.
2. Stvořenec musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem.
3. Stvořenec musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

Krom těchto mechanismů můžeš do modelu mysli vnést například temperament nebo sociální inteligenci. Až budeš spokojený, pošleš obě jiskry k papírové labuti a zažehneš je.

Mágové, kteří čtou Asimova, to asi nebude žádná pološílená sebranka zaseknutá ve středověku, odtušil jsem, ačkoliv tou pološíleností jsem si tak jistý nebyl.

Uvelebil jsem se v křesle a zavřel oči. Vůlí jsem opět hrábl do prostoru a požádal jiskry. Dvě slunce mě obíhala, zatímco čerpala zákonitosti budoucího stvořence. Překvapivě snadno jsem držel přenos mentálních obsahů pod kontrolou. Tohle mi šlo. Myšlenkou a drobným záchvěvem ruky jsem instruované hvězdy vyslal k nově poskládané papírové labuti. Pohled na popel na koberci mě ujistil, že zažehnutí jisker pro mě nebude problém.

Hvězdy jsem na dálku stlačil a oheň začal kvapně požírat papír. Proti očekávání se po zčernání nerozpadl na kousky, ale začal se nafukovat a bobtnat, až přede mnou stála hořící černá papírová labuť v životní velikosti. Pak se teprve neprostupná čerň proměnila v popel, který se rozptýlil do ztracena. Průvodci jsem už věřil každé slovo, ale stejně jsem zalapal po dechu. Nádherná bílá labuť si zobákem upravovala několik neposlušných pírek a vůbec nejevila známky překvapení z prostředí, ve kterém se ocitla.