Kolegium mágů v Brně (Díl 1, Kapitola 5)

Svižným krokem jsem přecházel zalidněné náměstí Svobody, abych byl u jeho dominanty včas. Podle jejich autora měly hodiny z černé žuly tvar projektilu, ale většina lidí v tom viděla něco daleko jednoduššího. Paradoxně hodiny neměly ciferník. Čas se dal určit pouze pomocí polohy otáčivých kamenných dílů. Musel jsem se sám pro sebe usmát, když jsem pohlédl na věž kostela svatého Jakuba, která mi už srozumitelně řekla, že jsem to stihl. Každý den v jedenáct hodin se ve špici černého monumentu uvolní skleněná koule, kterou je možné zachytit v jednom z otvorů níže. Naneštěstí byly všechny otvory obsazeny turisty nebo vášnivými sběrateli. Nadával jsem si do lemplů a bláhově se modlil, ať někdo odběhne. Turista, co mi byl nejblíž, se na mě otočil a s nervózním výrazem odešel. Pokrčil jsem rameny a zabral prázdné místo. Kovové cvaknutí následovalo tlumené hučení, když koule cestovala po kolejnicích dolů. Natahoval jsem prsty co nejvíc. Chlápek na druhé straně hodin zvedl ruku do vzduchu a hlasitě se zaradoval. Štěstí mi přálo až na druhý den.

V Průvodci se psalo, že skleněné artefakty z hodin mají příměs zakletého vápnitého pískovce, který se dováží z bojišť, kde padl jeden ze silnějších mágů. Česko takové místo má. Podle knihy došlo před třemi sty šedesáti lety k rozbroji mágů poblíž Suchohrdel u Znojma, které shodou okolností nabízí odpovídající geologický masiv. Nevím, proč jsem si hned představil dělníky dolující pískovec s krompáčem a špičatým kloboukem. Díky zvláštnímu složení koule reaguje na magické jádro a umožňuje čarodějům nahlížet o jednu vrstvu reality hlouběji. Moc jsem nevěděl, co to znamená, ale byl jsem rád, že jsem Průvodci vyhověl, když jsem si suvenýr opatřil.

Na další straně bylo napsáno, ať se do týdne zaregistruju v antikvariátu a vyberu semináře. V případě odmítnutí registrace prý budu označen za uprchlíka a následně potrestán, v nejhorším případě zbaven existence. Jasně, řád musí být. Zajímalo mě, jestli by mě v případě neuposlechnutí popravila sama kniha. Pokoušet jsem to nehodlal. Zbytek Průvodce byl kromě občasných nadpisů nepopsaný. Odsunul jsem neklid někam dozadu a vyšlápl směrem k antikvariátu. Od hodin to byl kousek. Udělal jsem jen pár kroků, když jsem zahlédl muže s rozčepýřenými vlasy a béžovým kabátem, jak u hudebnin v horním rohu náměstí podivně kroutí rukama. Prostě Brno, povzdechl jsem si. Pak jsem přimhouřil oči a tiše zaklel. Byl to ten poblázněný chlap, který mě odchytil před knihkupectvím a hulákal tu větu se jmény tří knih. To on mě nasměroval k Průvodci! Zvedl jsem skleněnou kouli před oči a popravdě jsem se už přestával divit. Pod mužem se rozprostíral pulsující trychtýř utkaný z blyštivých paprsků, který rukama upevňoval. Byl to čaroděj. Koule mi taky umožnila spatřit tisíce jisker vznášejících se na náměstí. Vypadalo to, jako by někdo zmrazil čas během noční sněhové vánice a vločky pečlivě nasvítil z každé strany. Když dojetí lehce zatlačilo na slzné žlázy, spustil jsem ruku dolů a šel pozdravit mága.

Byl soustředěný. Musel jsem mu plácnout po rameni, aby si mě všiml. Trhnutím se na mě otočil a zorničky v divokých očích se mu rozšířily.

„Á, sám nevinný!“

„Radši mi říkejte David.“

„David,“ žmoulal mé jméno na patře, jako by mu dvakrát nechutnalo.

„Prokop, jméno mé,“ podal mi ruku.

„Těší mě,“ gesto jsem mu oplatil.

„Tak co, knížka se líbí?“ zamrkal.

„Dejme tomu, labuť asi budu muset odnést na přehradu.“

Prokop si zamnul ruce a zazubil se, pak spatřil v mé dlani skleněnou kouli a zašklebil se ještě víc. Voněl čerstvým tabákem. Skoro jako by si balil cigarety a pak je nekouřil.

„Pán už má i skleněnku! Výborně! Co si v ní viděl?“

„Jiskry,“ odpověděl jsem.

Prokop souhlasně přikývl a sklopil víčka.

„A taky to, co máte pod sebou,“ dodal jsem.

„To je jen takové naslouchátko. Chceš si to zkusit?“

„Myslíte vyčarovat?“ řekl jsem vyšším tónem, než bylo třeba.

Čaroděj mi věnoval blahosklonný pohled a mně okamžitě došlo, že si nemám Prokopa plést s Průvodcem.

„Na to máš ještě čas. Dej ucho na vrchol kuželu. Zkus to zvládnout bez skleněnky.“

Nakláněl jsem se po paměti na místo, kde jsem předtím viděl magický útvar. Nadskočil jsem. Bylo to jako nalehnout na elektrický ohradník pro ovce. Kolemjdoucí si museli myslet, že na něčem jedeme. Prokop se smál, až se poprskal, ale neřekl ani slovo. Věděl jsem, že mám pokračovat. Zavřel jsem oči a zkusil myšlenkou zachytit jiskry. Někde v hlavě se mi pomalu sestavovala prostorová mapa s kuželovitou hvězdokupou pode mnou. Magické jádro o sobě dalo vědět jako velký magnet, který mi umí promítnout indukční čáry k těm myriádám železných šupinek okolo. Až na to, že jiskry nebyly ze železa a magnetické síly s tím neměly nic společného, mi ta představa přišla přípustná. Napodruhé to šlo lépe. Pod uchem jsem cítil špičku kuželu a okamžik na to jsem uslyšel.

„Je to jako pomalý srdeční tep, nebo dokonce dva,“ žasl jsem.

„Ten druhý puls je ozvěna v podzemí, ale jinak jsi to trefil.“

„Tam dole někdo je?“

Prokop přikývl.

„Musíme mu pomoct! Vždyť žije!“ naléhal jsem.

„Klid Davide. Mág souzní.“

Otevřel jsem nechápavě ústa. Jestli měl Prokop předtím pološílený výraz, tak teď už v tom byl úplně. Nechápal jsem nic.

„Vypadáš, jako by ti někdo kopl do hraček. Neboj se, ten člověk bude žít, od toho tu jsem. Ještě ale musíme počkat.“

---