Postřehy

Jak rychle se láska mění

v nenávist,

jak rychle naučíš

se číst,

jak rychle ti bude

trvat,

než ti dojde,

že seš jenom sám.

Jak rychle utíká

čas,

jak rychle padá

list k zemi,

jak rychle dojde ti,

že budeš zakopán

v zemi.

Jak rychle otázky

pokládáš,

jak rychle

umíráš.

Jak pomalu se

kolem sebe díváš,

Jak pomalu

usínáš..

A to vše jen proto, že jsi člověk a né Bůh.

Pomalu padá smítko prachu,

bojíce se o svoji budoucnost,

jen tiše doufá, že přežije,

avšak tuší, že ten čas přijde,

čas, kdy ho někdo z té země umyje.

Flegmaticky vedeš život,

o nic se nezajímáš,

a až přijde tvůj čas,

zase se nezajímáš...

Zvuky ticha,

jsou stejně lepší,

nežli kráčeti po

rušné ulici...

kráter,

pondělí,

vstávání,

v hlavě zase zkurvení,

Vzhlíží k tobě pán,

sleduje tě

bystrýma očima,

citíš z nich strach,

ale pak se usměješ,

Na co já se to vlastně dívám?

Na obraz, na obraz v zrcadle.

Polibek na dobrou noc,

je jako otevření dveří,

ke krásným snům,

které tě chrání před

prázdnotou spaní.

Cigareta pěkně hoří,

ve slunečném teplém dni,

každým potáhnutím,

zkrátí se,

každým potáhnutím,

úsměv rozšíří se,

každým potáhnutím,

v duši uvelebí se slunce,

A pak vy blbci,

zakazujte tuhle krásu,

zákony a pokutami,

není nad to zapálit si

trochu mariuhany...

Bojím se být sám,

chci být milován,

nechci skončit takhle,

nechci skončit rozpuštěný v umyvadle...

Kdyby nebyli lidi,

nebyly by problémy,

Kdyby nebyl vítr,

nebyla by vichřice,

Kdybych nebyl já,

tak tu nic není napsané...