Medvídek

Byl jsem hračka, vyrobená v továrně se spoustou dalších. Odvezli nás do obchodů a hračkářství a nechali nás ta našemu osudu. Jednou přišel takový propleštělý pán a sebral mě z regálu. Nějaká paní mne strčila do tašky a neviděl jsem nic. Až po několika dnech, možná hodinách, jsem opět spatřil světlo. Nejsprve jsem byl oslepen tou náhlou září a pak jsem tě uviděl. Malou holčičku s culíčky a dolíčky ve tvářích. Popadla jsi mne do náruče a s radostí jsi mne mačkala.

Od té doby z nás byli nejlepší kamarádi. Všude jsi mne sebou nosila, byl jsem s tebou, když jsi byla smutná, hráli jsme si, viděl jsem tvou první jedničku ve škole, uspával jsem tě a pak jsem se jen díval z tvého polštáře, když už jsi byla velká. Byly do zvláštní doby. Moc jsi se o mne nezajímala. Bylo mi smutno.. Pokaždé, když ti někdo zlomil srdce, vyplakávala jsi se do mě. To byly jediné časy, kdy jsme byli znovu spolu. Pak si dospěla. Odložila jsi mě na poličku do svého nového bytu, protože mé místo vystřídal člověk. Opět jsem byl jen pozorovatel, a pak jsi zmizela. Když jsi se vrátila, přinesla sis dítě. To dítě se stalo mím novým přítelem. Tentokrát to byl chlapeček. Zašívala jsi mi roztržené uši a packy. Bolelo to, ale ty jsi byla vždy opatrná a dávala jsi pozor. Chlapeček povyrostl a pro něj byl svět už jen o autíčkách a počítači, byl jsem opět na poličce, jen v jeho pokoji.

Ani jsem si nevšiml, že si opět odešla, až jednou, když jsi mne odnesla do jiného pokoje, ležela tam holčička, miminko, docela jako tvůj syn, když jsi si ho přinesla. S tou teď prožívám stejné chvíle, jako s tebou i s hošíkem dohromady. Děkuji ti, že jsi mne nevyhodila.