Město v oblacích

Procházela jsem se po městě a zdravila známé. Slunce svítilo a paprsky se odráželi od nadýchaných obláčků. Došla jsem ke svému cíli. Našemu milovanému jezírku. Místo fénixů a holubic, kteří vysedávali kolem, jsem spatřila malého chlapce. Plakal. Vypadal ztrápeně, klečel, a hleděl dolů skrz jezírko.

"Copak se ti stalo?" zeptala jsem se.

"Spadla mi tam dědečkova křišťálová kulička," vzlykal.

Podívala jsem se do vody a bylo mi jasné, že kuličku jen stěží najdeme. Vtom přiletěl bílý páv, ochránce našeho města, a sklonil svou hlavu k hladině. Když ji opět zvedl, v zobáku držel křišťálovou kuličku.

Hošík se zaradoval a natáhl ručky. Kulička mu spadla do dlaní a chlapec vděčně objal páva.

"Ó děkuji ti!" rychle se rozběhl a kuličku svíral pevně v dlaních.

Podívala jsem se na páva a lehce ho pohladila. Jen pokýval hlavou a odletěl zpět do věže našeho Nebeského Města.

 

Chvíli jsem poseděla na svém místě, pod starou vrbou, se zavřenýma očima a přemýšlela, jaké to je žít na Zemi.