Jak se nestát kopií I.

     Z povadlých stromů a křovisek pomalu opadávalo nahnědlé, nažloutlé, načervenalé, místy již zcela zářivě červené a žluté listí. Jestli mámu přivezla na sál sanitka či táta, to vám fakt neřeknu, nevím, zapomněla jsem se zeptat. Nebo možná také nezapomněla, ale v běhu let, a že už jich je pěkná řádka, se mi to prostě vypařilo z hlavy. Je to tak důležité? Mám za to, že ani ne. Zkrátka a dobře se máma na tom sále ocitla a zanedlouho poté jsem tam přibyla i já. Soňa, Soňka, Sonička.
Jen co moje zvídavé oči pohlédly na tento boží svět, hned jsem měla tisíc chutí rozběhnout se po bílé dlažbě od podlahy do stropu a sáhnou si oběma rukama na všechno kolem - dlažbu i kachličky, nějaký ten stolek s klečtěmi a bůhví čím ještě, na sestřičku v bleděmodrých šatech s bílou zástěrkou a stejně bílým, z jednoho kusu plátna jaksi podivně seskládaným čepečkem, na svého porodníka... no... to už si asi trochu vymýšlím, na porodníka ne. Na druhou stranu, kdo ví, soudě dle mojí lásky k chlapům o pár let později.