Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTrest - 1.část
Autor
Šemík
*1*
Seděl jsem u televize při průměrném filmu. Když to skončilo, došlo mi, že manželka zde již není. Nezaznamenal jsem, kdy odešla. Asi už spí. Chvilku jsem ještě přepínal programy, ale protože mne nic nezaujalo, odešel jsem do ložnice. Žena zde však nebyla. Volal jsem po baráku, ale nikde se neozývala. Prošel jsem do pokoje a podíval se i do sklepa. Kam mohla zmizet? A aniž bych si toho všiml? Pak mne ještě napadla půda. Otevřel jsem dveře do schodů a rozsvítil světlo. Na půdu se musí po příkrých schodech, je to vlastně skoro žebřík. Vím, že tam nerada leze, ale co kdyby.
Sotva jsem vylezl na žebřík, strnul jsem. Moje žena zde leží bez známek života. Ne naštěstí jde nahmatat tep. Vlasy má slepené krví. Musela dostat do hlavy. Rychle musím přivolat pomoc. Nedokáži se moc soustředit, ani nevím, jak se dostávám k telefonu. Volám záchranku. Hned vyzvídají, jestli mám podezření na násilný čin, že musí obeznámit policii.
“Policii? Ale samozřejmě, není to normální.”
Záchranka odváží bezvládné tělo. Lidé od policie jsou rozezleni, že se na ně nepočkalo. Ale vždyť jde o záchranu života. Prý jestli mám podezření na násilný trestný čin? Těžko se někdo praští dobrovolně sám praští dřevěným trámem, napadne mne. Odpovídám však opatrněji:
“Prosím? Ano, jistě.”
Teď si asi myslíte, že přijedou týmy specialistů. Seberou otisky ze všech dveří, oken, nábytku. Tak to chodí v televizi. Skutečnost je trochu prozaičtější. Něco vyfotí. Jako pravděpodobnou útočnou zbraň zajistí k chemickému zkoumání dřevěný trámek. Konstatují, že na nehoblovaném dřevě nemají šanci nalézt žádné otisky. Tak je alespoň sejmou ze zárubní a dveří na půdu. Později se ukáže, že tam jsou otisky jen moje a manželky. Pak již jedou pryč. Mne požádají, abych se dostavil v 8 ráno k výslechu. Jestli se někdy necháte praštit do hlavy, policii zbytečně nedrážděte a nečiňte to v sobotu v noci.
Následuje výslech na kriminálce. Pokud to do teďka byl samý šok, tak následující řádky jsou absurdní. Během výslechu je vám několikrát naznačeno, že přiznání je polehčující okolnost. Případ je pro vyšetřovatele jasný:
“Manželka dostala po hlavě. Jestliže je manžel v okruhu tisíc kilometrů, není třeba hledat jiného pachatele.”
Jenom to takhle neřeknou nahlas. Pak jen surové oznámení, že již vyšetřují vraždu. Žádné taktizování, či hra na:
“Oběť promluvila.”
Prostě suše oznámí:
“Již vyšetřujeme vraždu.”
Nějakou dobu mi trvá, než mi dochází, co vlastně říkají. Oznámení, že jsem vdovcem nemohlo být sděleno šetrněji. Snažím se soustředit. Ano přiznejte si to i vy. Kdo jste někdy neměl chuť manželku zabít? Ne, nemyslím vás, co spolu žijete pár měsíců. Myslím ty co už to táhnete desítky let. Když k tomu připočtete, že nemáme děti. Jistě, někdy jsem měl chuť jí praštit. Ale udělal bych to i ve skutečnosti? Má hlava nefunguje. Proč se vlastně nezhroutím, měl bych klid. Na to přece nemají právo. Nemusím vypovídat. Konečně se trochu seberu a říkám:
“Odmítám cokoliv říkat bez advokáta.”
“Ale jistě, chápete však, že vás máme právo zajistit a žádat o uvalení vazby.”