Mossy - první část

Svítalo.

Rozespalé sluneční světlo se stydlivě vkrádalo do prázdné studené místnosti a dotklo se jediného zbylého kusu nábytku, krčícího se v tom nejzazším rohu. Bylo to staré rozložité křeslo, jehož barva už dávno vybledla do neurčitého šedivého odstínu.

V něm seděla rusovlasá žena s velkým oválným kamenem na klíně. Mračila se.

Neměla moc času. Během dvou hodin musela vypadnout, pokud nechtěla, aby ji tu našli bezbrannou s tím nejcennějším artefaktem celého jejího majetku v náručí.

Dlouhým rudě nalakovaným nehtem vyklepávala do povrchu předmětu pomalý rytmus.

A potom se jí v hlavě zrodil nápad a ona prudce vstala a zavolala do chodby.

Bylo to riskantní. Bylo to šílené. Byla to poslední naděje.

1.

Martin tvrdnul v laboratoři od jedné odpoledne do desíti večer, dávno potom, co se ostatní vydali domů. Venku už znepokojivě rachotil hrom a co nevidět se mělo rozpršet.

Nic nešlo podle plánu. Experiment mu doslova bouchnul do tváře, většina pokusných myší mu přes noc pomřela a Martin se právě snažil zjistit proč.

Promnul si oči a sledoval, jak se centrifuga už pojedenácté roztáčí.

Asi o hodinu později se konečně rozhodl skončit. Oči se mu klížily únavou a za oknem něžně šuměl déšť, když po sobě roztržitě uklidil a sesul se do křesla ke krátkému odpočinku, než se vydá k autu. Za minutu už pochrupoval.

 

Když se probudil, bylo už po půlnoci.

A sakra, blesklo mu hlavou a začal se rychle sbírat. Hned se ale zastavil a udiveně zvedl obočí.

Přímo před ním na stole ležel balík, zabalený do bílého papíru a ovázaný jutovým provázkem. Kdosi na ni naškrábal jeho adresu do ústavu molekulární biologie a genetiky, ale žádnou zpáteční. Byl pěkně těžký a trochu navlhlý, což naznačovalo, že ho sem někdo donesl teprve před chvílí. A neprobudil ho, což bylo poněkud znepokojivé.

Pak pokrčil rameny a roztrhal papír. Uvnitř krabice našel zabalený do hadrů velký oválný předmět. Měl dokonale hladký povrch a barvu mechu. Martin na něj zaklepal klouby a pro nedostatek lepších nápadů usoudil, že je to nějaký podivný kámen. Něco na tom ale nehrálo.

Teprve když tu věc zaraženě odložil, všiml si malého papírku zastrčeného v rohu krabice.

Rychle vzkaz přelétl očima.

 

Milý Martine,

doufám, že balíček došel správně a tyhle řádky si čteš právě Ty a ne nějaký náhodný pracovník ze Tvého ústavu. Zároveň se omlouvám za způsob, jakým jsem Ti zásilku nechala doručit. V současné situaci nemám jinou možnost.

Je mi líto, že Tě do toho musím tahat, ale ani v tom nemám na vybranou. To, co Ti přišlo, prosím střež jako oko v hlavě. Sice by to měly chránit nějaké runy, ale ty nebudou působit na všechny... a všechno.

Pokud budu moct, brzy si to od Tebe zas vezmu, ale do té doby mi prokaž laskavost a postarej se mi o to.

Díky!

 

Obrátil oči v sloup a promnul si spánky.

Vzkaz byl na jeho vkus odporně neurčitý a navíc nepodepsaný, což Martina pobouřilo. Ani písmo nepoznával, ačkoliv bylo velmi úhledné.

Odhodil lístek a zachmuřeně se zahleděl na předmět doličný. Uvědomil si, jak strašně je unavený a právě kvůli tomu se rozhodl rychle.

Když to schová do šuplíku, kde ho nikdo nenajde a jemu překážet nebude, nic mu to přece neudělá. Ne že by mu ostatně zbývalo něco jiného. Jako například poslat ho zpátky.

Napadlo ho, proč se pisatel vůbec obtěžoval se vzkazem, když mu stejně v podstatě nic nesdělil.

Otráveně předmět vzal a chystal se ho odnést, když na jeho spodní straně nahmatal cosi kovového. Obrátil ho a spatřil malý kulatý stroječek, od něhož se táhlo pár zlatých drátků, připevněných k několika různým místům v okolí strojku. Uprostřed něj blikalo červené světélko do pomalého, ale pravidelného rytmu.

 

2.

Ačkoliv se Martin původně rozhodl, že ho kámen vůbec nebude zajímat, velmi brzy zjistil, že na něj nemůže přestat myslet. Přistihl se, jak často pohledem zalétává k šuplíku a snaží si vzpomenout na ty nejdávnější známé ve snaze zjistit, kdo mu mohl tu věc poslat.

Následující pátek si znovu počkal, až byl v laboratoři sám, a pak ze šuplíku vytáhl záhadný světle zelený předmět. Položil ho na pracovní desku.

Pak vzal první z nachystaných kusů nářadí. Hodlal odhalit tajemství toho kamene.

 

Že je dutý, to poznal okamžitě. Že je uvnitř něco živého, si uvědomil až když ho napadlo k povrchu přiložit stetoskop. Teprve potom mu došlo, že blikající kontrolka sledovala srdeční tep.

Jeho vlastní srdce se při tom zjištění téměř zastavilo. Je to vejce!

Další myšlenkou bylo: Proč by mi někdo posílal vejce?!

Odtáhl stetoskop a podrbal se ve vlasech.

Vejce... jaké? Čí?

Potom přišlo na řadu dlátko. Po asi deseti minutách úporné snahy se mu z vejce povedlo odloupnout maličkou šupinku – skořápka byla neuvěřitelně tvrdá. I to mu však stačilo.

Strčil ji pod mikroskop a jediné, co zjistil, bylo, že něco podobného v životě neviděl. Frustrovaně zafuněl.

Jako poslední se rozhodl prozkoumat strojek. Jakmile se ho ale dotkl, málem ho trefil šlak, když se zevnitř ozvalo zaťukání drápků.

Martin sebou prudce trhl a vyvalil oči.

Tenhle malý incident automaticky přijal jako znamení, že ve strojku není radno se moc hrabat. S tímhle nepříliš uspokojivým závěrem vejce zase schoval.

 

Za tři dny se na strojku rozsvítila zelená kontrolka.

 

Za týden se vejce vylíhlo.

 

-

 

Tma. Hlad. Neklid.

(ticho)

Nuda.

Ťukám na to pevné a slizké, co mě obklopuje. Škrábu.

Svrbí mě pod

(šupinou).

Odpočívám. Je třeba načerpat síly. Musím ven. Chci ven.

Škrábu, vrčím, chci prolomit tu

(stěnu).

Nejde to. Zatím.

Snažím se roztáhnout

(křídla)

jak nejvíc to jde.

Jak se tomu říká? Pracky? Chvost? Co je co? Ach, pocity jsou mnohem jednodušší.

Slýchám je často, učím se od nich a oni ani neví, že tu jsem. Používají tolik slov. Jsou tak divní.

Pestří jako... jako...

Kde je Ona? Je tu někdo nový. Kdo to je?

Říkám mu nešika. On mi dělal něco s vejcem. Myslím, že něco ulomil. Bolela mě z toho hlava.

Kde je nešika? Chci ven!

CHCI VEN!

 

 

Sotva se Martin ráno přiblížil ke svému pracovnímu stolu, okamžitě ho zarazil zvuk drápků škrábajících o dřevo vycházející z šuplíku.

„No to snad ne,“ vydechl tiše.

Dřepl si a rychle zvážil svoje možnosti. V laboratoři ještě nikdo nebyl, ale to bylo jen pekelné štěstí. No, každopádně ten... obsah vejce... Bude to prostě muset pustit ven. Nemohl ho tam zůstat trčet.

Polkl a natáhl ruku.

V okamžiku, kdy šuplík otevřel, z něj vystřelilo něco malého, ale zatraceně rychlého. A zeleného.

S přidušeným výkřikem spadl na zadek a tvor bleskově uskočil pod stůl, odkud na něj vycenil bělostné zoubky.

Martin omámeně zíral na malé stvoření pokryté lesklými zelenými šupinami. K bokům tisklo blanitá křídla a pohled mu oplácelo obrovskýma jahodově červenýma očima. Zračilo se v nich zoufalé odhodlání.

Nedalo se s ničím splést. Byl to drak.

Stáhl se jak nejdál to od té potvory šlo a zděšeně na ni civěl.

Dráče po chvíli přestalo cenit zuby a sklonilo hlavičku ke straně: „Ty jsi nešika?“

Martin omdlel.

 

Když se probral, dráček mu bázlivě oňuchával ruku. „Jsi... jak to říkali...“ zarazil se. „Žiješ?“ doplnil nakonec kostrbatě.

Martin prudce odtáhl ruku a odolal nutkání udělat na něj 'kšc!'. „C-co jsi zač?“ vykoktal.

Stvoření si uraženě odfrklo a způsobně se posadilo. „Proč se mě bojíš? Když jsem byla v... tom... žloutek, to ses mě nebál, co?“

„Žlou-... Myslíš ve vejci?“ opravil ho Martin bezděky. Začínal se vzpamatovávat.

„Jo.“ Vzduchem švihl mrštný ocásek.

„Jak to myslíš... Ty jsi...“ Rychle si srovnal myšlenky. „Ty jsi drak,“ konstatoval nevěřícně.

Malá dračice nechápavě nakrčila čenich. „No a?“

Martinovi se znovu zatočila hlava.

Poněkud roztřeseně vstal a nakoukl do šuplíku. Mezi kusy skořápky ležel pošlapaný strojek, obě světýlka vyhaslá.

Rychle zvážil situaci. Pak našel nějakou relativně prázdnou krabici a posunul ji k dráčeti.

„Vlez do toho a nedělej randál.“

Dračice do krabice podezřívavě nahlédla. „Proč?“

„Tady nemůžeš zůstat. Jestli tě najdou kolegové, nemám tušení, co se s tebou stane.“ Když viděl, jak se nadechuje k dalšímu protestu, rychle pokračoval: „Prostě mi věř. Až budeme pryč, vysvětlím ti, proč tě nesmí nikdo najít.“

Neochotně vlezla dovnitř.

„Máš tu ten... bordel.“

Martin zaklapl víko a odnesl krabici do sklepa.

 

3.

Večer se šel opít.

Měl za sebou třetí skleničku, když se k němu na baru připojil nějaký muž. Vzhledem ani chováním v první chvíli ničím nevybočoval ze spektra obvyklých návštěvníků podniku, Martin mu proto zprvu nevěnoval žádnou pozornost.

„Těžký den?“ řekl ten muž, když si objednal pivo a odložil klobouk na bar. Ve tváři měl vrásky a v hnědých vlasech se blýskaly první šediny.

Martin zabručel na souhlas. V tu chvíli si nepřál žádný rozhovor, ve kterém by nemohl dopodrobna vylíčit, čím vším ten den musel projít – a bylo mu jasné, že o dráčeti se nesmí zmínit ani slůvkem. Byl by akorát za pošuka.

Znovu se napil.

„Péče o dráče není nic moc, co?“

Zakuckal se: „C-že?“

Jeho společník se usmál. „Je mi líto, že to potkalo zrovna vás. To mládě se mělo vylíhnout mnohem později a na úplně jiném místě.“

Martin, příliš unavený na vymýšlení lepší odpovědi, řekl: „Co chcete?“

„Zbavit vás problému. Dejte mi ho a já se o něj postarám. Vím, kde je zbytek jeho druhu, znám místo, kde bude vyrůstat v mnohem lepším prostředí.“

Martin pocítil, jak ho ta nabídka navnadila. Nebyl si jistý, kolik dnešku podobných dní bude schopen v budoucnu ustát. Dračice vůbec nechápala, proč se musí skrývat v suterénu, kde je tak akorát tma a nuda. Chtěla poznávat lidi a svět, ne starou opuštěnou laboratoř. Jen silou vůle, svalů i dveří se mu podařilo ji udržet na místě.

Pak si ale vzpomněl na vzkaz, který přišel společně s vejcem, a napadlo ho, že kdyby se teď pohodlně zbavil jednoho problému, zcela jistě by byl brzo postaven před další.

A co kdyby řekl, že mu to vejce prostě někdo ukradl?

Už už vyslovil svůj souhlas... když zjistil, že nemůže. Někdo na něj spoléhal, i když u toho nebyl právě sdílný ani ohleduplný. A on byl zvyklý plnit úkoly. Smysl pro zodpovědnost ho dostal tam, kde je.

Povzdechl si.

„Je mi líto. Nemůžu vám ji dát.“

Pán se usmál. „Ji? To už jste se s ní tak sblížil?“

„Zdá se, že v tomhle se už stihla ukotvit,“ zabručel. „A není moje. Nemám právo ji někomu dávat.“

„Ten, kdo vám ji poslal, se jistě nebude zlobit, když ji předáte mě.“

„Jo? A kdo mi ho tedy poslal? Znáte jméno?“ odpověděl ostřeji, než měl v úmyslu, a hned zalitoval své chyby. Vždyť to jméno neznal ani on.

Radši rychle pokračoval a snažil se přitom znít sebejistě: „Neumíte si představit, jak lákavá nabídka to je, ale musím odmítnout. Mrzí mě to.“

Jeho společník na něj upřel zkoumavý pohled tmavých očí a odmlčel se. Potom řekl: „No nic. Chápu. Jestli vám mohu poradit, najděte pro ni co největší prostor a hodně masa. A zabavte ji, jinak uteče, jakmile bude dost silná, aby vyrazila dveře.“

„A to bude... brzy?“

„V mladém věku draci rostou extrémně rychle.“

Martin nasucho polkl.

Hnědovlasý muž dopil pivo, nasadil si klobouk a poplácal ho po rameni. „Hodně štěstí. A kdybyste si to rozmyslel-“ Položil na bar kousek papíru. „- víte, kam pro pomoc.“

Martin si prohlédl vizitku. Pán se jmenoval Carpenter.

---