O udavačství

"Určitě nejsem jediný, kdo píše, aby ztratil tvář. … Morálka občanů nás nutí mít v pořádku doklady. Ať nám ale při psaní ponechá naše svobody.“ Tak pravil jeden moudrý muž. Povím vám nyní, s jak nízkým případem oné měštěnínské morálky jsem se tu potkal:

Na cestě zdejším krajem padl jsem na falešnost, která se zakrývala takovýmto trikem: autor si do štítu vepsal neutralizující výraz „rekapitulace“, aby svůj skutečný názor na věci mohl zamlčet. Dobrá, je možné ocenit takový čin jako domácí úlohu ze sebeovládání; ale cožpak jsme tady v klášteře o hodině velkého duchovního mlčení? I upozornil jsem autora, že v jistém okrsku jeho mysli spočívá zapíraná nechuť k tomu nebo onomu.

Ozvala se. Gora. Zdejší superstar, zplozená z nekonečného přitakání všemu a každému. A co pověděla? Nic, jako obvykle. Namísto toho se mě snažila legitimovat, označit mě jménem jiného autora, jímž se domnívala, že jsem. Přišla ke mně a neomaleně se pokusila strhnout mi masku z tváře, aniž by si mohla být vůbec jistá tím, že nějakou nosím. Ten projev malosti a sprostoty snad v této zemi, kde ještě nedávno byly udavačství a policejní manýra lidovou zvyklostí, nepřekvapí. Nechce být ale zdejší krajina lepším místem než jen tetelištěm sprostých tetek?