4. ranní

Znavená očka sledují ulici, s vlasy si pohrává chladný vzduch proudící. Noc už je na sklonku, ráno ji domlouvá, však moci své drží se, hold už je taková. Teď nepatříc nikomu, zamyšlen vleče se, Uličkou bloudí si, nikde nic nehne se. Čas mlhy si prohlíží, jimi je udiven, Vzduchu se nadechne, kterým je obklopen. Ráno teď práci má, aby noc vybledla, nový den připravit, sama by nesvedla. Znavená očka sledují ulici, čas prošel neviděn, po jejich pravici. V myšlenkách zabraní, museli minout se, jen něco v kaluži viděli lesknout se. Však pohlédnout na sebe bylo by podivné, pro očka na věky, to stalo se osudné. Věci, jež dějí se v tuhle tu hodinu, mění už na věky všech jevů rovinu. Očka by neusla z děsivých prozření, copak to potkala za zvláštní stvoření.

---