Pařížská romance

"Já htít poržádný hlap!“ vycenila na mě zuby divá černoška. Nebyl bych to ale já, kdybych nevěděl, co v takovou chvíli dělat. Na nabídku deskové hry nemyslete, bláhoví. Chytil jsem tu pěkně prdelatou macatici z Pobřeží slonoviny za boky a přitáhl ji k sobě. Přitiskli jsme se k sobě ústy, neboť ústa jsou místem, odkud vychází duše. A já toužil po splynutí duší. Cítil jsem její jazyk, toho obřího plže, jak vystupuje z nekonečných vod úst a zas v nich mizí. Dole vlhla, nebylo divu.

Tak takhle začínaly moje loňské prázdniny, to mi bylo dvanáct a já byl rodiči poslán do Paříže. Na letišti Charlese de Gaulla jsem si prostě koupil jízdenku do podzemky a pak už vystoupil u Les Halles. No a tam, u podivné sochy Ecoute se to stalo. Vystoupila jako nádherná perla z oceánu a už jsme byli v sobě. Když jsme se dolíbali, chytil jsem ji za ruku a bral sebou na nedaleký hotel. Cestou jsme koupili láhev koňaku a růžové cigarety. Na recepci jsem uhradil účet, babička mě vybavila slušným kapesným. V pokoji jsme se opět dali do sebe. To už je ale námět spíše pro pana Donatiena Alphonse nebo Bouchera než pro náš Písmák. A tak odpusťte, že končím. Snad někdy příště…